Hodně z nás, kdo jsme aktivně zažili revoluci v roce 1989, pořád vyhlížíme změnu k lepšímu. Dnešní možnost změny je blíž než kdykoli za dobu svobody. Existuje tu potenciál na generační výměnu. Může tady nastoupit garnitura se slušnými kompetencemi odpovídajícími 21. století.

V roce 1989 jsme měli odvahu skočit do neznáma, dnes můžeme od zjevně neprovozovatelné situace postoupit ke změně a nové naději. Nechci ztělesněný střet zájmů zvaný ANO, nelíbí se mi sociálně demokratický argument, že strana těsně nad pěti procenty polidšťuje jinak prázdný babišismus.

Babišismus není prázdný, ale nebezpečný, má pokojným způsobem, ve volbách, zmizet. Ve své knize oživuji čas, kdy jsme prostě chtěli něco jiného a instinktivně za tím šli.

V naší společnosti existuje vnitřní kompas ukazující ke změně a na cestu k lepšímu. Buď se draho zbavíme babišismu teď nebo příště dráž. Zpřítomnění minulé revoluce není nic jiného než zpráva o tom, že něco uzdravujícího a očistného se ve společnosti má dít průběžně.

Batikovaná sukně

Jednopokojový byt pod střechou. Variace na perníkovou chaloupku paní Libušky. Na rozdíl od jejího světa, jenž byl jen její, se jednopokojové nebo dvoupokojové byty navzájem podobaly. Byly jich tisíce. Široká postel, hodně knih, spousta gramofonových desek, pach z cigaret. Svět, který zanikl po revoluci roku 1989.

Obývaly jej bytosti z přítmí. Stejné čaje na polici. Skoro stejné knihy. Staré skleničky, spousta hrnků, pár grafik od symbolistů ze vzdálených dob před první válkou a po ní. Na zemi rohože, u stěny otlučená stará skříň, kterou chtěl někdo vyhodit. V šuplících povětšinou pokusy o vlastní literární tvorbu. Pokoj, v němž už celá řada lidí přespala a ještě přespí, místo, kde se pije víno.

Přátelství a velmi společný osud. Lidé ukrytí, pohybující se v podobných zaměstnáních, s potížemi psanými přes kopírák. Veselý smutek. Nehrdinská, nervózní společnost se spoustou zbytečných vědomostí. Ve skříni určitě visí batikovaná sukně ke kotníkům. Vlhké teplo, ve kterém není o co se opřít. Tisíce lidí, co se potkávají na vandrech, koncertech, v malých divadlech, antikvariátech.

V rámci výběhu ohraničeného železnou oponou z jedné strany a hrází z komunistických frází ze strany druhé. Lidé, co se poznají po čuchu, generují i osobnosti, o nichž se později vypráví. Lidé, co vedle sebe i spolu spí. Spojuje je diletantská činorodost provázená skepsí. Byty tvoří řetěz bezpečí.

Jsou krásné. Všichni sdílí zhnusení z poměrů, všichni je považují za poměry na věčné časy. Život v přítmí je svobodný, kdo chce číst, dostane se už skoro ke všemu. Nic jiného než číst se nedá. Pokud nebatikujete.

Realita se těžko rozeznává od snu a výsledky rozhovorů jsou předem jasné. „Čas nám patří, ale nikam nesměřuje. Komouši jsou strašní, ale nejvíc mě stejně štve, že je zima a ne léto.“ Řekla a usnula uprostřed líbání. Kdo si přečte pár povinných knih, osvojí si několik kanonizovaných názorů, patří do kolektivu.

Chudáci komouši, tolik se snažili vytvořit kolektiv. A on vyrostl bez nich, jako plevel. Komoušům by se nikdy nepodařilo dostat do tolika omlácených skříní tolik batikovaných sukní.

Textilie se v muzeu skladují v místnostech se stálou a vhodnou teplotou, vlhkostí a s jedovatými přípravky proti hmyzu.

Žlutý iris

Výstup z metra na Karlově náměstí. 17. listopad 1989. Nástup na demonstraci. Všude lidé s květinami v rukou. Žádné už se nedají koupit, komu je hloupé jít bez kytky, žebrá, až vyžebrá. Lidé mají trému, o květiny se dělí se spikleneckým úsměvem. Něco je ve vzduchu.

Kdo na Albertov dorazí včas, vidí málo lidí na velké ploše. Nuda jako na povolené akci. Pak se plocha během několika minut zaplní. Je po nudě.

Od začátku je jasné, že se tu sešli ti, kdo už demonstrovat umí, s těmi, kdo vědí jen přibližně, oč jde. Dav ihned začne skandovat jméno generálního tajemníka Komunistické strany Československa: „Jakeš ven!“

Když se řečník z oficiální organizace mládeže zvané SSM snaží něco odvážně kritizovat, dav píská a skanduje: „Kdo za to může? Kdo za to může!“

Projev studenta z nezávislé skupiny nic moc, přesto sklízí ovace. Cení se původ. Nezávislí uklidňují dav, přemlouvají ho, aby si vyslechl závislé, protože tak velí demokracie. Dav provolává slávu lidskoprávní nezávislé organizaci Charta 77, nadává na komunisty. Při informaci, že přítomen je i Vasil Mohorita, šéf svazáků, ozývá se obratem: „Mohorita od koryta.“