Listopad 89 a dnešní potřeba změny

Jan Šícha

Čtvrtý díl letního seriálu z připravované knihy Jana Šíchy Kousavý pes se vrací k revoluci z roku 1989. Připomíná, že právě dnes je také změna potřebná jako sůl.

Dav měl své touhy, policajti své rozkazy. Foto Radovan Boček

Hodně z nás, kdo jsme aktivně zažili revoluci v roce 1989, pořád vyhlížíme změnu k lepšímu. Dnešní možnost změny je blíž než kdykoli za dobu svobody. Existuje tu potenciál na generační výměnu. Může tady nastoupit garnitura se slušnými kompetencemi odpovídajícími 21. století.

V roce 1989 jsme měli odvahu skočit do neznáma, dnes můžeme od zjevně neprovozovatelné situace postoupit ke změně a nové naději. Nechci ztělesněný střet zájmů zvaný ANO, nelíbí se mi sociálně demokratický argument, že strana těsně nad pěti procenty polidšťuje jinak prázdný babišismus.

Babišismus není prázdný, ale nebezpečný, má pokojným způsobem, ve volbách, zmizet. Ve své knize oživuji čas, kdy jsme prostě chtěli něco jiného a instinktivně za tím šli.

V naší společnosti existuje vnitřní kompas ukazující ke změně a na cestu k lepšímu. Buď se draho zbavíme babišismu teď nebo příště dráž. Zpřítomnění minulé revoluce není nic jiného než zpráva o tom, že něco uzdravujícího a očistného se ve společnosti má dít průběžně.

Batikovaná sukně

Jednopokojový byt pod střechou. Variace na perníkovou chaloupku paní Libušky. Na rozdíl od jejího světa, jenž byl jen její, se jednopokojové nebo dvoupokojové byty navzájem podobaly. Byly jich tisíce. Široká postel, hodně knih, spousta gramofonových desek, pach z cigaret. Svět, který zanikl po revoluci roku 1989.

Obývaly jej bytosti z přítmí. Stejné čaje na polici. Skoro stejné knihy. Staré skleničky, spousta hrnků, pár grafik od symbolistů ze vzdálených dob před první válkou a po ní. Na zemi rohože, u stěny otlučená stará skříň, kterou chtěl někdo vyhodit. V šuplících povětšinou pokusy o vlastní literární tvorbu. Pokoj, v němž už celá řada lidí přespala a ještě přespí, místo, kde se pije víno.

Přátelství a velmi společný osud. Lidé ukrytí, pohybující se v podobných zaměstnáních, s potížemi psanými přes kopírák. Veselý smutek. Nehrdinská, nervózní společnost se spoustou zbytečných vědomostí. Ve skříni určitě visí batikovaná sukně ke kotníkům. Vlhké teplo, ve kterém není o co se opřít. Tisíce lidí, co se potkávají na vandrech, koncertech, v malých divadlech, antikvariátech.

V rámci výběhu ohraničeného železnou oponou z jedné strany a hrází z komunistických frází ze strany druhé. Lidé, co se poznají po čuchu, generují i osobnosti, o nichž se později vypráví. Lidé, co vedle sebe i spolu spí. Spojuje je diletantská činorodost provázená skepsí. Byty tvoří řetěz bezpečí.

Jsou krásné. Všichni sdílí zhnusení z poměrů, všichni je považují za poměry na věčné časy. Život v přítmí je svobodný, kdo chce číst, dostane se už skoro ke všemu. Nic jiného než číst se nedá. Pokud nebatikujete.

Realita se těžko rozeznává od snu a výsledky rozhovorů jsou předem jasné. „Čas nám patří, ale nikam nesměřuje. Komouši jsou strašní, ale nejvíc mě stejně štve, že je zima a ne léto.“ Řekla a usnula uprostřed líbání. Kdo si přečte pár povinných knih, osvojí si několik kanonizovaných názorů, patří do kolektivu.

Chudáci komouši, tolik se snažili vytvořit kolektiv. A on vyrostl bez nich, jako plevel. Komoušům by se nikdy nepodařilo dostat do tolika omlácených skříní tolik batikovaných sukní.

Textilie se v muzeu skladují v místnostech se stálou a vhodnou teplotou, vlhkostí a s jedovatými přípravky proti hmyzu.

Žlutý iris

Výstup z metra na Karlově náměstí. 17. listopad 1989. Nástup na demonstraci. Všude lidé s květinami v rukou. Žádné už se nedají koupit, komu je hloupé jít bez kytky, žebrá, až vyžebrá. Lidé mají trému, o květiny se dělí se spikleneckým úsměvem. Něco je ve vzduchu.

Kdo na Albertov dorazí včas, vidí málo lidí na velké ploše. Nuda jako na povolené akci. Pak se plocha během několika minut zaplní. Je po nudě.

Od začátku je jasné, že se tu sešli ti, kdo už demonstrovat umí, s těmi, kdo vědí jen přibližně, oč jde. Dav ihned začne skandovat jméno generálního tajemníka Komunistické strany Československa: „Jakeš ven!“

Když se řečník z oficiální organizace mládeže zvané SSM snaží něco odvážně kritizovat, dav píská a skanduje: „Kdo za to může? Kdo za to může!“

Projev studenta z nezávislé skupiny nic moc, přesto sklízí ovace. Cení se původ. Nezávislí uklidňují dav, přemlouvají ho, aby si vyslechl závislé, protože tak velí demokracie. Dav provolává slávu lidskoprávní nezávislé organizaci Charta 77, nadává na komunisty. Při informaci, že přítomen je i Vasil Mohorita, šéf svazáků, ozývá se obratem: „Mohorita od koryta.“

Po pár dnech se na jeho jméno objeví další rýmovačka: „Mohorita Vasil, na co sáh', to zprasil.“

Zdálky mohlo shromáždění působit jako velmi hezký dav. Zblízka hodně nejistoty. Postavy obyčejných lidí z vysokých škol. Z Horní Dolní, jak se říkalo provincii. Rodiče komunisté. Láska k režimu přesto nulová. Když jsou rodiče lepší komunisté, děti mají oblečení ze Západu. Kdyby děti komunistů stály kousek dál od davu, utekly by. Půlka lidí by zmizela. Kytky by se cestou někomu daly.

Neutekly. Děti komunistů postupně začínaly křičet s ostatními. Dav přitahuje. Chvíli všichni vypadali šťastně. Zástup pochodoval Prahou, někdo by nadále rád zmizel, někdo si říkal, že musí přijít demonstrovat i příště. Nejšťastnější byly tváře těch, kdo demonstrovali poprvé a nemysleli ani na útěk, ani na příští demonstraci. Křičeli tady a teď, z plných plic.

Kdyby se dostali na fízlárnu, rozbrečí se, cokoli prásknou, cokoli podepíšou. Nebo taky ne. Čekárna na fízlárně tříbí charaktery a vyrábí budoucí hrdiny.

Zmlácená demonstrace byla ideální příležitostí, aby v sobě odvahu objevili i lidé, kteří to slovo dosud neznali.

Temný tlak státu, co lidi nutí, aby odžili život tak, jak jim stát předepsal. Najednou věděli, že nejsou masa ani kolektiv, že jsou tím nejlepším, co země má. Najednou dostali chuť vymanit se ze situace a dostat se ke skutečnosti. Situaci určují ti zvenku. Situaci můžeš leda přijmout nebo odmítnout. Nebo se jí napůl vyhnout někde v pokojíku pod střechou. Skutečnost spoluvytváříš.

Dav směřoval na Vyšehrad, křičelo se na lidi v bytech, ti se přidávali. Za jedním demonstrantem vyběhl z hospody vrchní a na ulici ho zkasíroval. Dál pokračovali spolu, kdo ví, kdo kasíroval štamgasty, co nezvedli zadek.

Babičky v oknech s vlajkou, děti mávají, drží svíčky. Jako kdyby se lidé přestali bát, že je někdo vyfotí. Jako kdyby od svíčky nemohly chytit silonové záclony. Strženi společným řvaním, opilí možností krátce, jasně a společně vykřičet, o čem se jindy jen šeptalo. Příliš krásné, aby se tomu dalo věřit.

Pískání na policajty, náhlý záchvat sebeúcty a hrdosti, když se skanduje: „Kde máte ty živly?!“ Slovo „živly“ oficiální média používají, když píšou o lidech, co v jejich očích nejsou moc lidmi. „Živel“ je pojem, který má v novinách a televizi dehumanizovat ty, kdo mají odvahu se ozvat. „Živly“ podle novin nenávidí socialistické zřízení, zabývají se provokacemi, jsou řízené ze Západu a je jich jen hrstka.

Někdo si na velký kus tvrdého papíru napsal jména Jan Opletal, Jan Palach. Stavěl se čelem k davu několikrát, podél cesty, všichni museli projít kolem a číst. Buď byl rychlý, nebo znal zkratky. Jana Opletala zastřelili nacisti, zemřel 11. listopadu 1939. 17. listopadu 1939 nacisti uzavřeli české vysoké školy. Proto byla demonstrace z Albertova na Vyšehrad povolená.

Květiny, třeba žlutý iris, se na přeplněném hřbitově na Vyšehradě poslaly do předních řad s důvěrou, že je tam někdo položí na hrob Jana Opletala. Tak skončila oficiální část průvodu, nikoli však chuť lidí demonstrovat.

Dav, přechodně rozdělený do dvou proudů, postupně stékal z Vyšehradu. Auta jela krokem a troubila na pozdrav. Lidé vyskakovali z tramvají a přidávali se. Studentka vysazená někomu na ramena se vrátila na zem a všem okolo říkala, že průvod nikde nekončí, valí se z nekonečna do nekonečna, „je nás tady snad padesát tisíc“.

V okně Národního divadla, vysoko nad silnicí, skoro v nebi, stála herečka ve starodávných šatech. Vypadalo to, že se vrátila nějaká královna.

„Ať žijí herci!“

Most směrem na Malou Stranu byl přehrazen vedle sebe stojícími policajty. Dav křičel na Hrad: „Už to začalo.“

Někdo to křičel jako výhrůžku, někdo jako sebeujištění, že z života snad ještě něco bude. Rudí dědci, kteří obsadili Pražský hrad, byli najednou směšní. Výkřik „Už to začalo“ se spíše než k nim obracel k patronům české země pochovaným v katedrále. Lidé z davu je informovali, že — skrze nás — to konečně už začalo. Že jsme vstali z polomrtvých. Heslo „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď“ se v příštích dnech opakovalo až do úplného otřepání.

V Praze se zas křičelo. V Praze, v níž — než bychom si ji nechali zničit — raději zničíme sebe. Kdyby tehdy samy od sebe začaly bít zvony od Svatého Víta, lidé by padali na kolena a nepokřtění by se sháněli po křtu. Nestalo se. Ale stejně: „Už to začalo.“

Dav zahnul směrem na Václavák. Kdyby šel rovně, mohl táhnout ulicemi a zburcovat celou Prahu. Průvod zahnul do připravené pasti. Na ty, kdo se snažili vypařit, mnohohlasně pokřikoval: „Kam jdete?“ Zhoufovali se před chvílí a čerstvý houf už uplatňoval autoritu. Na Národní třídě před sídlem Svazu československých spisovatelů dav křičel na hlouček postarších mužů na balkoně: „Pište pravdu!“

Pak se pohyb dopředu zastavil. Nic nepomohlo mnohohlasé smlouvání s policajty, které znělo: „Z Václaváku domů.“

Dav měl své touhy, policajti své rozkazy. Tón hesel ochladl. Radost vystřídala kuráž, a ta se s přibývajícím časem začala příčit v krku. Lezavá zima. Ani hymna nezahřála. Jen při ní museli stát v pozoru demonstranti i policajti. Hymna přinášela jistotu, že tlouct se bude až za chvíli.

Zadní část průvodu odřízli a pravděpodobně rozehnali. Holka vysazená na ramena po dopadu na zem vyděšeně popisuje řadu policejních antonů určenou na transport zatčených, která začíná před Novou scénou Národního divadla a táhne se někam do nedohledna. Před Novou scénou stejná uzávěra jako vpředu.

Čekání na rány. Několikrát smršťovali dav. Hesla, zpěv, sezení na bobku. Zase tlak od policajtů. Na sezení chybí prostor. Výzva „Rozejděte se“ zněla jako výsměch, nebylo kam, policajti všechno ucpali. Nadávky do gestapa. Lidé začali ztrácet tváře. Brečící holka přemlouvá toho svého, aby vypadli, jako kdyby bylo kam. On stojí nehnutě. Asi jako hrdina.

Zkušenější vědí, že až to začnou mlátit, musí zahodit batoh nebo si ho vzít do ruky a pustit, když to bude nutné. Až dav začne pulzovat, popruhy batohu jim můžou zlomit klíční kosti.

„Zkusím plavat davem. Jsem přeci samá ruka, samá noha, Spinnefix,“ myslí si demonstrant.

Pak uvolnili Mikulandskou ulici. Vypadalo to, že bude kudy se vypařit. Zrada davu byla vedlejší. Na konci ulice další zábrana. Typická situace, kterou plodí bolševismus. Zmáčkne člověka do rohu, láme ho, straší, až člověk sám sebe zradí. Když zradí, zjistí, že si nepomohl. Sám sebe si zhnusí. To je bolševik v praxi.

Na jedné straně kordonu byli lidé, kteří došli na Národní třídu do uzávěry, na druhé ti, kdo byli rozehnáni na nábřeží a měli odvahu se znovu houfovat.

Jedna půlka křičí: „Pusťte je!“ Méně šťastná půlka: „Pusťte nás.“

Po ráně obuškem do jedné holky, která se přiblížila moc blízko, oba kusy rozděleného davu zasyčely. Přibývá bezradných a plačících. A to ještě nezačali mlátit hlava nehlava.

Asi čtrnáctiletá holka měla být v osm doma a pořád to opakuje. Pár lidí spoléhá na její instinkt dítěte v nouzi a následuje ji do domu, který se ukáže jako nezamčený. Holka nestoupá po schodišti, prochází domem. Nechce se schovat, musí domů. Už za hodinu budou mlátit i na schodištích a dolů po schodech poteče krev. Holka vyšla na dvůr, hledala skulinu, kterou by proklouzla domů.

Lidé, kteří ji následovali, jí pomohli vylézt na jakési boudy ve vnitrobloku a přelézt je na druhou stranu. Zadní vchod do dalšího domu, snad do další ulice. Závěrečná scéna reálného socialismu. Domovnice křičí, co se to tu děje, že bude muset vytírat a v baráku zezadu nikdo nemá co dělat, když se na Národní děje kdo-ví-co. Někdo jí podrží ruce.

Holka, co musí domů, jí proklouzne za zády a dalších asi dvacet lidí také. Pak už se domovnice dál držet nedá. Zamkne. Ale za dveřmi nikdo další nečeká. Zůstaly nevylomené, žena nemusela volat policii.

Domovnice by se dala muzealizovat pomocí kýblu, hadru, smetáku a ukázek hlášení o pohybu v domě, která pravidelně odevzdávala uličnímu důvěrníkovi.

Ti, kdo prošli domovnici za zády, se cítili zachráněni. Částečně se rozprchli, někteří se přidali ke skupině „Pusťte je“ a setrvali až do okamžiku, kdy se mlátičky za stálého mlácení znovu vydaly Mikulandskou ulicí k Národní třídě.

Na stanici metra se po celém těle třásla holka, která poslední hodinu v davu brečela. Také se jí nějak podařilo uniknout. Ten její tam zůstal, nezradil. Šíleně se o něj bála. V dalších dnech se snadno věřilo, že tam někoho umlátili. Byli toho schopni.

Z nádraží studenti volali domů, že přijedou později nebo zítra. Rodiče nadávali, až se z černých sluchátek telefonních automatů, umístěných v malých rozestupech v šedivé nádražní hale, neslo kolem jako ozvěna. Ve vlaku se šeptem vyprávělo, že udělali čertovu uličku a bylo to daleko horší než při demonstracích v lednu a dosud vůbec.

„Příště nás postřílejí.“

Muzejním předmětem počátků revoluce jsou trikolory. Přeložený tkaloun v barvě červené, modré a bílé. V místě překladu byl tkaloun propíchnutý spínacím špendlíkem, kterému se nejen v pohraničních regionech říkalo germanismem „sichrhajcka“. Materiál na trikolory se prodával v galanterii, požadovaná délka se měřila dřevěným pravítkem.

Zásoby vystačily na označkování velké části národa, přestože by se v socialistické ekonomice nedostatku dalo předpokládat, že tkaloun v barvě trikolory okamžitě dojde, jako všechno, oč byl zájem, s výjimkou piva.

Možná svou roli hraje předpoklad výrobce, že se tkalounem trikolory budou například lemovat tribuny. Kdo mohl v plánovaném hospodářství myslet na individuální použití jen několika centimetrů materiálu?

Čerstvě zmlácená studentka ve vlaku vypráví: „Jsem z pajďáku z Ústí. Jo, kromě mejdla a smradu se v Ústí vyrábí i učitelé. Asi před čtrnácti dny jsem měla aktualitu na hodině marxismu-leninismu. Neměla jsem žádný výstřižek z novin, takže jsem vařila z vody, ale s odvahou.

Věcným tónem jsem položila otázku, co si kdo myslí o demonstracích. Řekla jsem, že mi připadá, že jsou čím dál častěji a možná na ně chodí i více lidí. Demonstrace nás budou obtěžovat asi při všech výročích. Zdá se, že odstrašující prostředky státních orgánů nemají očekávaný výsledek. To jsem hezky popsala mlácení obuškem, což?

Nakonec jsem položila otázku, zda je možné akceptovat pravidelné zásahy, tedy mlácení, určité, byť velmi malé skupiny našich spoluobčanů. Jedna spolužačka, neřekla bych to do ní, rozhodně prohlásila, že socialistický stát se musí bránit, a to všemi prostředky. Nikdo po ní nechtěl, aby něco řekla. Nebyla to vyžádaná lež.

Myslím, že nás opravdu příště postřílejí. A bude to dobře. Tahle země potřebuje víc Palachů. Studentů, co se obětují, aby jednou přišla svoboda.“

Monolog byl u konce, nejzkušenější demonstranti v Kralupech vystoupili. Dál pokračovaly tři dvojice, které se k sobě tulily.

Diskuse