Vážený pane primátore,

dovoluji si obrátit se na Vás jako na nejvyššího představitele svého rodného města.

Před čtrnácti dny byly před budovou Musea v Ústí nad Labem přechodně nainstalovány německé náhrobky původem ze hřbitova v Zubrnicích — Saubernitz. V médiích byla akce popisována v souvislosti s německým kulturním dědictvím a jako zkušební blokáda ulice, jež možná bude časem opatřena zákazem vjezdu.

Náhrobky byly umístěny na paletách, což má zřejmě být pokusem o navození dojmu moderního zacházení s dějinami… Úmysl byl možná dobrý, ale jak praví klasik, „dopadlo to jako obvykle“.

Použití náhrobků daným způsobem je směsí nevkusu a nesoudnosti, s podivně patetickým přesahem do věčnosti. Pokusím se Vám to vysvětlit, a navrhnout Vám akci magistrátu, která by možná přispěla k reflexi alespoň jednoho z témat.

Je bolestivé a nepřijatelné dívat se, byť naštěstí z dálky, na náhrobky z německého hřbitova, jak blokují silnici. „Možná nerozumím moderním trendům ve výstavnictví, ale nechtěla bych mít pradědečka na paletě,“ shrnula tento projev hrubé neúcty k zesnulým s lakonickou přesností jedna Severočeška, která místo viděla na vlastní oči.

Osobně o trendech ve výstavnictví cosi vím a mohu dosvědčit, že co se v Ústí stalo, není nijak ospravedlnitelné. Pokud bych byl editorem německých novin, pošlu do Ústí fotografa, aby i v Německu viděli, jak si vedení muzea zodpovědné za expozici o českých Němcích představuje, že bude připomínat společné dějiny.

Po řadu let jsem v týmu zakládající ředitelky, paní Blanky Mouralové, působil jako kurátor stálé expozice o českých Němcích v Museu v Ústí nad Labem. Expozici jsme záměrně tvořili tak, aby vynikla tvořivost a životaschopnost našich Němců.

Čechy i Morava byly zeměmi dvou zemských jazyků, naši Němci si museli umět poradit v nepohodlných horských oblastech. Poradili si úspěšně. Češi z jejich dynamiky profitovali. Až do válečné katastrofy vcelku pokojná soutěž dvou jazykových skupin v českých zemích dala vzniknout výkonům, kterých by ani jedna z obou národnostních komunit sama o sobě nebyla schopna.

Formulovali jsme pro stálou expozici čtyři body soužití, na nichž je to obzvláště vidět. Reformaci, kult svatého Jana Nepomuckého, industrializaci a pražskou německou literaturu. Zvláště v posledních dvou bodech soužití mimořádnou roli sehráli německy mluvící Židé.

V původním týmu připravujícím expozici podle současných evropských standardů jsme v budově Musea ukazovali hlavní sál, v němž byly během rekonstrukce odhaleny fresky. Pokládali jsme za symbolické, že byly objeveny až při opravě, a říkali jsme, že si přejeme, aby naše muzeum také odhalovalo zabílené skvosty. Náhrobky na silnici jsou pravým opakem takového přístupu, ať už to iniciátoři akce mysleli jakkoli.

Změňte ostudu v happening

Vážený pane primátore,

na rozdíl ode mě zanedlouho budete při otevření stálé expozice o českých Němcích osobně. Jestliže Vaši zaměstnanci mohli takovouto směs hanebnosti a kýče stvořit, je na Vás, abyste ji uvedl na pravou míru. Předpokládám, že na magistrátu máte státní vlajky. Zahalte do nich, prosím, pár unesených náhrobků.

V minutě ticha pak oddělte osudy německých zemřelých od nejapnosti, která ani náhrobky nenechá na pokoji. Dejte najevo, že celá akce byla jen pokračováním zvůle, nikoli součástí prezentace německého dědictví. Změňte ostudu v happening.

Určitá odpovědnost za německé kulturní dědictví se od Ústí čeká, když si bývalou školu opravilo z evropských peněz. Snad všichni se shodnou na tom, že nikdo z mrtvých by si takovouto maškarádu na paletách nepřál.

Přehozením státní vlajky, nebo alespoň vlajky města, převezmete odpovědnost. A pak prosím nechte náhrobky odvézt do klidu. A udělejte to před vyhlášeným termínem odvezení náhrobků posledního srpna, aby bylo jasné, že jste zasáhl.

Můj dopis pokládejte za otevřený.

S krajanským pozdravem

Jan Šícha