Přes padesát dobrovolníků spolupracuje s iniciativou Živá krajina na návratu vody do přírody. Změnám klimatu a jejich následkům čelí prostřednictvím navrhování tůní, mokřadů nebo opatřeními proti erozi půdy. Jak vypadá práce lokální koordinátorky na obnově krajiny v okolí Veverské Bítýšky, popsala Deníku Referendum Dana Konečná.

Kde konkrétně se tomu, jak udržet vodu v přírodě, věnujete?

My se návratu vody do krajiny věnujeme v povodí potoka Kuřimky. Jelikož je ale rozloha jeho povodí až padesát kilometrů čtverečních, pro začátek jsme si zvolily na mapování jenom nejbližší oblast kolem Chudčického potoka. Má asi patnáct kilometrů čtverečních, což odpovídá konceptu Živé krajiny, podle kterého by si koordinátoři ke zmapování měli zvolit právě zhruba takto velkou oblast. Aby toho nebylo ani moc, ani málo. A abychom potom mohli přijít s projektem třeba pro konkrétní obec, jak řešit zádrž vody v nejbližším okolí.

Kdy jste s tím se sestrou začaly?

V polovině září loňského roku jsme v Broumově absolvovaly školení pro lokální koordinátory. Potom jsme začaly oslovovat Povodí Moravy a archiv, abychom mohly začít povodí mapovat. Chtěly jsme zjistit, jestli mají k dispozici projektovou dokumentaci na odvodnění pozemků, protože nejdřív se musí určit, na jakých pozemcích v minulém století proběhly odvodňovací úpravy. Uspěly jsme v Moravském zemském archivu, konkrétně u okresního archivu Brno-venkov v Rajhradě.

Od října jsme potom se sestrou začaly pravidelně, zhruba jednou týdně navštěvovat badatelnu v Rajhradě. Procházely jsme nachystané archiválie a skenovaly jsme projekty odvodnění, které ostatně skenujeme doteď. To abychom pak mohly jít do terénu, třeba právě podél Chudčického potoka, a hledat například drenážní vyústění nebo zaměřovat směr svodného drénu. A pak to skloubit s danou mapou a s projektovou dokumentací, co máme naskenovanou, jestli to odpovídá. Prakticky od října se aktivně věnujeme zpracovávání studie proveditelnosti pro povodí Kuřimky.

Takže zatím srovnáváte záznamy se skutečností?

V současné době se věnujeme třem činnostem, které na sebe postupně navazují. Nejdřív je potřeba získat právě podklady v archivu, abychom věděly, kde to odvodnění hledat. Potom je zaneseme do programu QGIS (geoinformační systém, pozn. red.) a následně jdeme prozkoumat v terénu, jestli odpovídají projektové dokumentaci. Takže ano, zatím je to z větší části buď shromažďování podkladů v archivu a následně doma u počítače nahrávání map nebo projektů do našeho programu. A poté práce v terénu. Chození, hledání, zaměřování, zapisování a focení, dokumentace skutečného stavu.

Zmiňovala jste, že zpracováváte studii proveditelnosti. K čemu směřuje?

Budeme mít zmapované problémy a to, kde se nacházejí svodné drény a drenážní výústění. A pokud při mapování uvidíme, že se třeba na poli drží voda a bude to odpovídat tomu, že na místě je odvodnění, tak to může značit, že je prasklé. Na základě toho tam navrhneme například tůň, mokřad nebo jiné opatření. Podle toho, jaký tam bude terén a podmínky.

Výstupem bude projekt, respektive obrázek toho mapovaného území. Z něj každý uvidí, jaké jsou problémy, co je potřeba řešit, a jaké jsou návrhy opatření k jejich řešení. Třeba meze, zatravnění, vysázení stromů. A k tomu třeba vymělčení erozní rýhy nebo přehrazení přepážkami. Takže ve výstupu potom bude nejen to, jak bylo odvodnění provedeno, ale i doporučená nápravná opatření vedoucí k zadržení vody v místě, kam naprší. Aby nedocházelo k nadměrnému odtoku vody.

Zní mi to všechno dost odborně. Vy jste v této oblasti studovala nebo pracovala?