Rozhovor s koordinátorkou: chci pro děti lepší krajinu, než jakou jsme zdědili

Lucie Čejková

Dana Konečná se do iniciativy Společně proti suchu zapojila spolu se svým dvojčetem Janou Juranovou. Obě teď při mateřské dovolené připravují návrhy, jak zadržet vodu v krajině kolem Veverské Bítýšky.

Na opatření pro zadržení vody v krajině pracuje Dana Konečná kolem Chudčického potoka. „Bydlíme ve Veverské Bítýšce, která s obcí Chudčice sousedí. Máme to nejblíž a je to naše domovina,“ vysvětluje. Foto Dana Konečná
Na opatření pro zadržení vody v krajině pracuje Dana Konečná kolem Chudčického potoka. „Bydlíme ve Veverské Bítýšce, která s obcí Chudčice sousedí. Máme to nejblíž a je to naše domovina,“ vysvětluje. Foto Dana Konečná

Přes padesát dobrovolníků spolupracuje s iniciativou Živá krajina na návratu vody do přírody. Změnám klimatu a jejich následkům čelí prostřednictvím navrhování tůní, mokřadů nebo opatřeními proti erozi půdy. Jak vypadá práce lokální koordinátorky na obnově krajiny v okolí Veverské Bítýšky, popsala Deníku Referendum Dana Konečná.

Kde konkrétně se tomu, jak udržet vodu v přírodě, věnujete?

My se návratu vody do krajiny věnujeme v povodí potoka Kuřimky. Jelikož je ale rozloha jeho povodí až padesát kilometrů čtverečních, pro začátek jsme si zvolily na mapování jenom nejbližší oblast kolem Chudčického potoka. Má asi patnáct kilometrů čtverečních, což odpovídá konceptu Živé krajiny, podle kterého by si koordinátoři ke zmapování měli zvolit právě zhruba takto velkou oblast. Aby toho nebylo ani moc, ani málo. A abychom potom mohli přijít s projektem třeba pro konkrétní obec, jak řešit zádrž vody v nejbližším okolí.

Kdy jste s tím se sestrou začaly?

V polovině září loňského roku jsme v Broumově absolvovaly školení pro lokální koordinátory. Potom jsme začaly oslovovat Povodí Moravy a archiv, abychom mohly začít povodí mapovat. Chtěly jsme zjistit, jestli mají k dispozici projektovou dokumentaci na odvodnění pozemků, protože nejdřív se musí určit, na jakých pozemcích v minulém století proběhly odvodňovací úpravy. Uspěly jsme v Moravském zemském archivu, konkrétně u okresního archivu Brno-venkov v Rajhradě.

Od října jsme potom se sestrou začaly pravidelně, zhruba jednou týdně navštěvovat badatelnu v Rajhradě. Procházely jsme nachystané archiválie a skenovaly jsme projekty odvodnění, které ostatně skenujeme doteď. To abychom pak mohly jít do terénu, třeba právě podél Chudčického potoka, a hledat například drenážní vyústění nebo zaměřovat směr svodného drénu. A pak to skloubit s danou mapou a s projektovou dokumentací, co máme naskenovanou, jestli to odpovídá. Prakticky od října se aktivně věnujeme zpracovávání studie proveditelnosti pro povodí Kuřimky.

Takže zatím srovnáváte záznamy se skutečností?

V současné době se věnujeme třem činnostem, které na sebe postupně navazují. Nejdřív je potřeba získat právě podklady v archivu, abychom věděly, kde to odvodnění hledat. Potom je zaneseme do programu QGIS (geoinformační systém, pozn. red.) a následně jdeme prozkoumat v terénu, jestli odpovídají projektové dokumentaci. Takže ano, zatím je to z větší části buď shromažďování podkladů v archivu a následně doma u počítače nahrávání map nebo projektů do našeho programu. A poté práce v terénu. Chození, hledání, zaměřování, zapisování a focení, dokumentace skutečného stavu.

Zmiňovala jste, že zpracováváte studii proveditelnosti. K čemu směřuje?

Budeme mít zmapované problémy a to, kde se nacházejí svodné drény a drenážní výústění. A pokud při mapování uvidíme, že se třeba na poli drží voda a bude to odpovídat tomu, že na místě je odvodnění, tak to může značit, že je prasklé. Na základě toho tam navrhneme například tůň, mokřad nebo jiné opatření. Podle toho, jaký tam bude terén a podmínky.

Výstupem bude projekt, respektive obrázek toho mapovaného území. Z něj každý uvidí, jaké jsou problémy, co je potřeba řešit, a jaké jsou návrhy opatření k jejich řešení. Třeba meze, zatravnění, vysázení stromů. A k tomu třeba vymělčení erozní rýhy nebo přehrazení přepážkami. Takže ve výstupu potom bude nejen to, jak bylo odvodnění provedeno, ale i doporučená nápravná opatření vedoucí k zadržení vody v místě, kam naprší. Aby nedocházelo k nadměrnému odtoku vody.

Zní mi to všechno dost odborně. Vy jste v této oblasti studovala nebo pracovala?

Ne. Já jsem ze státní správy. Pracovala jsem na magistrátu v Brně, na registru řidičů a vozidel. Věnovala jsem se právu. Mám vystudovanou veřejnou správu jak z hlediska zákona, tak ekonomie.

Tohle je jenom tím, jak člověk tíhne k přírodě. Aby neškodil, aby případně pomohl. Nějak jsme se v tom se sestrou zhlédly a na podzim 2019 jsme si o klimatické změně a o řešení vody v krajině začaly zjišťovat informace. Postupně jsme shromažďovaly materiály, zjišťovaly, kdo co napsal, kdo se tomu věnuje. A tak jsme postupně někdy loni v květnu narazily na Jiřího Malíka a Živou vodu.

Takže jsme laici, kteří se o to trochu snaží zajímat. Určitě máme ještě velké mezery, ale říkaly jsme si, že ten projekt kolem Chudčic bude náš pilotní. Že se na tom naučíme zpracovávat studie proveditelnosti, abychom pak třeba pro ty další obce v povodí, Kuřim, Moravské Knínice, byly ostřílenější a věděly jaká opatření navrhovat.

Proč jste se tedy rozhodla právě pro opatření k zadržení vody v krajině?

Jezdíme tady přírodou, vede tu cyklostezka, máme to kousek od bydliště a nejčastěji jezdíme právě trasu Bítýška-Kuřim. Takže to prostředí známe. Vzaly jsme si tedy Kuřimku, ale ta má, jak už jsem uvedla, příliš rozlehlé povodí, a tak jsme si pro začátek vybraly pouze úsek kolem Chudčic.

Taky bychom se rády zasadily o to, aby to naše okolí zůstalo v lepším stavu, než jsme ho zdědili my. Uvidíme, jestli se nám to podaří. Pokud ano, můžeme dále oslovovat obce a větší města s návrhem řešení vody v krajině. Ambice máme veliké, v budoucnu bychom se opravdu klidně věnovaly povodí Svratky v rámci Jihomoravského kraje. Ale je to obrovské území. Proto jsme začaly Chudčicemi.

Jak na vaše plány reagují lidé přímo v Chudčicích?

My to zatím zpracováváme spíš doma pod pokličkou. Nicméně když jsme při jednom mapování procházely Chudčicemi, setkaly jsme se se dvěma usedlíky. Všimli si, že tam někdo chodí kolem potoka, a tak se s námi pustili do řeči. A když jsme jim říkaly, kdo jsme, čemu se věnujeme, čeho bychom chtěly dosáhnout, tak se jim to líbilo a jejich reakce byly pozitivní. To znamená, že nám dokonce povykládali o tom, kam až dosahuje voda, když hodně prší.

Jeden pán nám říkal i o tom, že zastupitelstvo Chudčic je obdobně akční jako my, že se snaží o výsadbu stromů, řeší úpravu koryta potoka a jsou naklonění právě takovým aktivitám. Tak jsem si řekla, že to snad do budoucna bude dobrá půda. Kolem prázdnin, až budeme mít něco hmatatelně v ruce, bychom chtěly obec oslovit, zda by se s námi chtěli podílet na studii proveditelnosti a měli by zájem o její dopracování.

Když se teď z lokální politiky přesuneme na vyšší úroveň, jaké máte zkušenosti s tím, jak jsou u nás obecně nastavené podmínky pro návrat vody do krajiny?

Už loni na podzim, když byly volby do krajských zastupitelstev, jsme se dívaly, jestli je někdo z politických stran tady v Jihomoravském kraji nakloněn zádrži vody nebo boji se suchem. Byly jsme mile překvapeny, že zrovna současný lidovecký hejtman Grolich měl toto téma v programu na prvním místě. Přišlo nám, že o tom víc mluvil i v médiích, a tak jsme si říkaly, že je to dobrá živná půda. Že pokud se stane hejtmanem, bude na kraji prosazovat, aby do toho směřovaly finance.

Na krajské úrovni tedy tušíme podporu. Kraj třeba nedávno vydal brožurku o zádrži vody a boji se suchem a vyhlásil několik dotačních programů. Naše akční skupina kolem Vyškovska měla dokonce s hejtmanem setkání, kde to řešili. Slíbil, že když budou dotační programy vyčerpány, bude to brát jako signál k navýšení finanční kapacity.

Dana Konečná si cestu k ekologii našla hlavně po narození dcer, stejně jako její sestra a jednovaječné dvojče Jana Juranová. Společně se staly koordinátorkami modelu Živá krajina a začaly pracovat na návratu vody do přírody. „Člověk má čas rozložený primárně pro děti, ale když to jde, po večerech se věnuju projektu, zpracování v počítači. Nebo když manžel nebo sestřin partner pohlídají děti, vyrážíme do archivu skenovat,“ popisuje Dana Konečná. Foto Dana Konečná
Dana Konečná si cestu k ekologii našla hlavně po narození dcer, stejně jako její sestra a jednovaječné dvojče Jana Juranová. Společně se staly koordinátorkami modelu Živá krajina a začaly pracovat na návratu vody do přírody. „Člověk má čas rozložený primárně pro děti, ale když to jde, po večerech se věnuju projektu, zpracování v počítači. Nebo když manžel nebo sestřin partner pohlídají děti, vyrážíme do archivu skenovat,“ popisuje Dana Konečná. Foto Dana Konečná

Fajn je, že dotace rovnou zaplatí i studii proveditelnosti. Ta totiž není vázaná až na realizaci projektu, jak tomu bývá u dotací ministerstva životního prostřední nebo zemědělství. V tom býval problém. Rok jste například zpracovávala studii, jejíž náklady jste mohla pokrýt až poté, co jste obdržela stavební rozhodnutí.

Teď by se to naopak mělo už od začátku proplácet až devadesát procent nákladů, zbytek se dofinancuje po odevzdání studie.

Zatímco tedy ty státní dotace jsou v tomto složitější, ty krajské vnímáte jako vstřícnější?

Ano. Většinou cílí na obce. Obec si o ně požádá a může si třeba přes Živou vodu zaplatit naši práci na studii proveditelnosti. A všechno to pokryje dotace.

Věříte, že právě dotace pomohou, aby byly obce vašim opatřením nakloněny?

Ano, zvlášť třeba Chudčice, které jsou opravdu malinkou obcí s velmi omezeným rozpočtem. Proto prostě potřebují spoluúčast dotací — ideálně devadesáti nebo stoprocentní.

Je to ale dobrá zpráva i pro nás. Pokud jsou v obci zdatní v žádání o dotace, krajský úřad to proplatí. Vše závisí jen na administrativních kompetencích.

Jedním z cílů Živé krajiny a Živé vody, kterých jste součástí, je podle webových stránek návrat vody do krajiny tak, aby se napomohlo řešení změn klimatu. Byla tohle i vaše motivace?

Určitě. Já to nejvíc pociťuji u nás na zahradě. Naše studna bývala pravidelně plná ze třech čtvrtin. Teď už to tak není, voda je na úrovni čtvrtiny, maximálně poloviny. Tady na téhle straně řeky Svratky jsme na tom ale ještě dobře, na druhé straně řeky už vodu ve studních nemají vůbec.

Díky projektu a ofocování materiálů z archivu jsme se sestrou zjistily, že právě druhá strana řeky Svratky v Bítýšce je celá odvodněná. Od poloviny minulého století, přímo pod domy. Ono se totiž není čemu divit, dřív tohle všechno byla niva řeky, takže v minulosti docházelo k zaplavování, což bylo přirozené dění, které mělo velmi pozitivní dopady nejen na krajinu, ale i přímo na zemědělství. Ale člověka nenapadlo nic jiného než tady postavit domečky.

Řešili to odvodněním na té druhé straně řeky, kde asi byl větší problém se spodní vodou. Myslím si to, protože je vidět, že tady drenáže ústí přímo do řeky a jsou stále funkční i po těch sedmdesáti letech, co byly zbudovány. A že to tím pádem odvodňuje i v dnešní době, kdy je naopak potřeba udržet vodu v místě, kam spadne. Proto se pak stává, že sousedé na druhé straně vodu ve studních opravdu nemají. Je to důsledek nejen klimatické změny, ale i toho odvodnění.

Vnímám ale i počasí. Teď se člověk kouká z okna, těší se, že spadne každá kapka, a modlí se, aby to neodteklo do řeky a zůstalo to na místě.

Jaký je to tedy pro vás pocit, vracet zase vodu do krajiny?

Mně přijde, že to má smysl. Zvlášť tohle řešení s konceptem Živá voda. Většina spolků řeší spíš jednotlivá opatření, zatímco model Živá krajina to řeší komplexně. Mám proto pocit, že jsme pro to, aby ta krajina opravdu zadržela vodu v celé ploše povodí a nebyla to jen nějaká jedna tůňka na kilometr čtvereční, udělaly maximum. Navrhneme a vytvoříme meze, další opatření a dohromady to, jak říká Jiří Malík, zadrží třeba deset Orlíků, nebo i víc.

Takže v tom vidím smysl budoucího života. Vedle toho, že mě radostí naplňují děti, vidím tohle jako další takovou smysluplnou činnost, které bych se chtěla věnovat i v budoucnu.