Fotbalová Mongaguá mezi paneláky: zboř zeď, oprav hřiště, hraj proti rasismu

Fatima Rahimi

Ústecký fotbalový nadšenec Lukáš Pulko před sedmi lety založil fotbalový klub, který trénuje na zrekonstruovaném sídlištním hřišti. Věří, že tak pomáhá lepšímu soužití Romů a české majority. A vychovává nové sportovní talenty.

Takhle nějak začínal sen Lukáše Pulka o propojování lidí skrze fotbal. Dnes si mnoho kluků na sídlišti v Ústí nad Labem myslí, že s fotbalem jde všechno líp. FB Mongaguá

„Pojďte si s námi taky zaběhat!“ volá na mě asi šestnáctiletý fotbalista. Venku se stmívá, mrholí. Uprostřed sídliště v Krásném Březně — jedné z částí Ústí nad Labem — má zrovna trénink fotbalový klub Mongaguá. Velkou betonovou plochu se zrekonstruovaným hřištěm uprostřed obklopují opravené paneláky. Právě Krásné Březno nechvalně proslulo koncem devadesátých let stavbou takzvané Matiční zdi, která oddělovala romskou menšinu od majority a stala se i v zahraničí symbolem špatně zvládnutého soužití české majority s Romy.

„To hřiště jsem si doslova vydupal,“ říká mi Lukáš Pulko, zakladatel a také trenér klubu Mongaguá. „Stavba proběhla rychle, ale jednání trvalo zhruba rok,“ pokračuje. Dnes je hřiště volně přístupné veřejnosti po celý týden. Od rána do noci se tu scházejí děti i dospělí a společně sportují.

Na podobném sídlišti v Ústí vyrostl i Lukáš. „Tehdejší starosta naší městské části Neštěmice pravidelně renovoval hřiště. Staral se o to, aby se lidé měli kde scházet a děti, aby si měly kde hrát,“ říká. Díky tomu se mohl věnovat sportu. Velký fotbal hrál nakonec šest let vrcholově. Byl součástí týmu FK Ústí nad Labem a hrál první dorosteneckou ligu a poté přešel do Jablonce.

Oprav hřiště, opravíš i problémy v soužití mezi lidmi

Lukáš je činorodý člověk a Mongaguá je něco jako jeho dítě. Rád o klubu mluví. K tomu, odkud se vzal cizokrajný název, se ještě dostaneme.

„Už jako teenager jsem měl v hlavě nápad, že bych chtěl skrze fotbal sblížit lidi a pomáhat jiným dětem v sociálně vyloučených lokalitách,“ vzpomíná. Fotbal miluje od dětství a věří, že umí sbližovat lidi různých kultur, společenských vrstev a zvyklostí. 

Před sedmi lety dostal nápad. V rámci prestižní evropské fotbalové soutěže Liga mistrů běžela kampaň proti rasismu „Say no to racism“, tedy „Řekni rasismu ne“. Navazovala na kampaň Mezinárodní federace fotbalových asociací FIFA a Unie evropských fotbalových asociací UEFA, která se nazývala jednoduše „Respekt“.

Lukáš Pulko vyrobil banner s nápisem „Say no to racism“ a začal s ním obrážet české fotbalové kluby. Jeho záměrem bylo poukázat, že fotbalové prostředí má stále problémy s rasismem a zároveň chtěl přimět kluby, aby se od rasismu distancovaly. „Klub, který se vyfotí s bannerem, říká rasismu jasné ne. Romský chlapec pak nemá strach přijít do klubu hrát,“ vysvětluje Lukáš Pulko.

„Každý sportovní zápas nebo trénink — ať už je to první liga nebo prales — je výjimečný tím, že utváří základní hodnoty života: přátelství, týmového ducha, respekt, naději, výchovu... Sport mi dal do života taky sílu — a víru. Začal jsem od nuly. Sám s podporou rodiny a přátel. To, co dělám, dělám z vlastní iniciativy ve svém volném čase. Dělám to pro fotbal. Tak mě nehejtujte,“ napsal Lukáš Pulko ke své profilové fotografii na Facebooku. Archiv LP

Kampaň trvá už sedm let a s bannerem se za tu dobu vyfotilo pět set klubů. Mezi nimi například Sparta Praha, Slávie Praha, Plzeň či Litoměřice. Podle Lukáše to je vzkaz, že právě v těchto klubech nejsou projevy rasismu přípustné nejen v šatnách hráčů, ale ani v hledišti mezi fanoušky

Kampaň, která běží v evropské fotbalové smetánce, se tak díky Lukášovi dostává na světlo také zdola. Vzkaz „Say no to racism“ vzaly za svůj malé i velké kluby na vesnicích i ve městech — tam, kde rasismu čelí i děti.

Lukáš do kampaně vtáhl taky kamarády z futsalu. Podpořil ho i Rodrigo Taverna, známý brazilský futsalista, který hraje první ligu za Teplice. Ten mu jednou z dovolené v Brazílii dovezl dárek — tašku plnou fotbalových dresů klubu Mongaguá de Praia, své domoviny. „Upřímně jsem z počátku nevěděl, co s tím. Bydlím ale na sídlišti a před barákem mám hřiště, kde si hrály děti. Vyšel jsem ven a dresy jim rozdal. A tak se před sedmi lety zrodila Mongaguá Ústí na Labem,“ vysvětluje Lukáš.

Tým se schází na tréninku na sídlištním hřišti dvakrát týdně a pravidelně také na turnajích. „Fungujeme jako akademie,“ říká s úsměvem Lukáš. Mongaguá totiž spolupracuje s druholigovým ústeckým futsalovým klubem FC Rapid. Mládežnické týmy Rapidu však hrají nejvyšší celostátní futsalovou soutěž juniorů a na základě této spolupráce mají možnost nejlepší hráči Mongagui, kteří kromě dobrých sportovních výkonů prospívají také ve škole a fungují i v normálním životě, příležitost posunout se. Už několik fotbalistů z Mongaui posílilo ústecký futsal.

Mungaguá v červnu roku 2019 pod záštitou FC Rapid Ústí nad Labem a za podpory norské ambasády vyrazila do norského Trondheimu, kde se zúčastnila mládežnického fotbalového turnaje Skandia Cup. Tým zakončil svou pouť v základní skupině, ale získal cenné zkušenosti. 

Kostru ústeckého týmu tvoří asi deset kluků starších patnácti let a dvacet mladších dětí. Kdo se chce do týmu přidat, má dveře otevřené. „Za sedm let působení mi pod rukama prošlo asi dvě stě kluků,“ počítá Lukáš.

Fotbalový projekt Mongaguá se postupně rozšířil i do dalších měst — Ostravy, České Lípy, Frýdlantu, Pardubic či v Krupky. Hráči jsou především romští kluci a kluby působí v sociálně vyloučených lokalitách. „Bohužel se mi v dalších městech nedaří prosadit rekonstrukci hřišť,“ přiznává zklamaně Lukáš. 

Na travnaté ploše nikdy nedokončeného hřiště Lukáš vždycky v duchu viděl kluky s kopačákem. FB Mongaguá

„Ty děcka se dříve bezprizorně flákaly po ulici. Dnes nadšeně hrají fotbal. Romské a arménské rodiny — fotbal a hřiště je stmelili tak, že se přestaly hádat na ulici. Stal se z nich jeden tým,“ říká Lukáš Pulko. „Hřiště na sídlištích jsou důležitější, než si mnozí politici dokáží představit. Ale já se nevzdám, my je opravíme…“ dodává odhodlaně.

Postav zeď, vztyčíš nenávist

Lukáš Pulko se svými fotbalisty trénuje na rekonstruovaném hřišti v Krásném Březně. To se spolu s Neštěmicemi a Mojžíří nachází asi tři kilometry severovýchodně od centra města na levém břehu Labe. V roce 2011 zde žilo něco málo přes třináct tisíc lidí. „Já jsem tady spokojený, žije se mi tady teď krásně,“ říká Lukáš a ukazuje další neupravené plochy, kde by mohly do budoucna hrát děti i dospělí. „Když se lidi navzájem znají, je pak méně problémů a nedorozumění,“ dodává. 

„Kolem konce devadesátých let jsme tu měli problémy se skinheady. Hodně kluků v reakci na to začalo sportovat. Když se pak spolu všichni potkávali při tréninku a ve škole, dost to společnému soužití pomohlo,“ dodává Lukáš s tím, že lépe si z dospívání pamatuje to dobré, než to zlé.

Miroslav Brož, ústecký aktivista a rodák, který dlouhodobě pracuje s místními Romy, si Krásné Březno z dětství vybavuje jako hezké sídliště. V osmdesátých letech v Ústí probíhala masivní bytová výstavba, byl zde průmysl a kupní síla, továrny pro své zaměstnance stavěly sídliště. Krásné Březno vyrostlo jako jedno z posledních.

Velké změny v devadesátých letech pro Ústí znamenaly mimo jiné zavírání továren nebo podstatné omezení výroby. Lidé začali z města odcházet. Najednou o byty na sídlištích jako Krásné Březno nebyl takový zájem. „Z hlediska zdraví a kvality ovzduší je daleko lepší než Krásné Březno, které leží v dolíku, žít na sídlištích, která jsou na kopci,“ vysvětluje Brož.

Ti z mladých fotbalistů, kteří na sobě pracujíc nejvíc nejen na hřišti, ale i ve škole, se vloni podívali na mládežnický fotbalový turnaj v Norsku. FB Mongaguá

Ceny bydlení v Krásném Březnu rapidně klesly. „Tím pádem se tam začali přesouvat Romové, kteří v osmdesátých let bydleli paradoxně v centru města, dneska vlastně v exkluzivních ulicích,“ vypráví Brož. Velká část Romů ale skončila také v předlickém ghettu, které leží v západní části Ústí.

Součástí Krásného Března je také sociálně vyloučená lokalita Nový svět, kde stála právě ona známá Matiční ulice. „Původně v těch místech bývala česká škola v německé Ústí s názvem Matice česká. Jde tedy o historicky český ostrůvek v jinak německém městě,“ popisuje Brož. Dnes se dá říct, že jde o romský ostrůvek v jinak „českém“ Ústí.

„V Matiční ulici byly čtyři bytové domy, kam město v devadesátých letech přistěhovalo takzvaně nepřizpůsobivé. Na opačné straně ulice stojí pěkné rodinné domky. Mezi těmito dvěma stranami — domkaři a chudými Romy — se rozpoutala hluboká nenávist a konflikty. Následkem toho vyrostla právě Matiční zeď, která je měla od sebe oddělit,“ vysvětluje Brož. Po šesti týdnech byla ale vlivem silného domácího i zahraničního tlaku rozebrána a betonové panely město věnovalo ústecké zoologické zahradě.

Najít společnou řeč díky veřejnému prostoru

Výstavba sídlišť v severočeských městech po druhé světové válce je spojená s rozvojem průmyslu, zejména těžbou hnědého uhlí, ale i chemických závodů a dalších odvětví. Podle historičky architektury Lenky Hájkové z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem urbanisté v sedmdesátých letech řešili, jakým způsobem sídliště stavět, aby v nich mohli lidé společně trávit volný čas.

Československá sídliště byla většinou projektována s občanskou vybaveností. Myslelo se na školy, školky, jesle, zeleň, cesty, veřejné osvětlení, ale také na obchody nebo služby, jako je například pošta. Hlavně v osmdesátých a devadesátých letech se pak více dbalo na výstavbu sportovních a rekreačních zařízení. Přesto se i tehdy objevovala kritika, že jim není věnována dostatečná pozornost. Dodavatelé nadto nezřídka nestihli vše dostavět kvůli nedostatku financí.

Lukáš věří, že se mu podaří podobná fotbalová hřiště prosadit i v dalších městech v zemi. FB Mongaguá

Po roce 1989 je podoba sídlišť a obytných zón mnohem více utvářena developery, i když stále samozřejmě záleží na vedení měst a na územních plánech „Pokud je prostor měst zneužit jenom ke komerčnímu zájmu pár jednotlivců, vztah člověka k obci nefunguje,“ říká sochař a autor projektu Vetřelci a volavky, který mapuje výtvarné umění ve veřejném prostoru v období normalizace, Pavel Karous.

Na prostory a zařízení pro společné trávení času se už myslí méně. Není-li v nové developerské zástavbě například bazén, hřiště, hospoda či nějaký jiný veřejný prostor, obyvatelé se nemají kde potkat a těžko pak nacházejí společnou řeč. „Společnost se atomizujeme. Není snad nárůst xenofobie, vandalismu, násilí, psychických problémů, rozštěpení společnosti a všeobecného pocitu odcizení také důsledkem toho, že spolu nesdílíme žádný prostor?“ ptá se Karous.

S fotbalem jde všechno líp

„Je důležité mít ve městě bezpečný společný prostor,“ opakuje i Lukáš Pulko. Pohyb podle jeho pozorování dětem prospívá fyzicky i duševně. „Poskytl jsem jim místo, kde se mohou svobodně vyjádřit, kde jsou sami sebou. Každý máme doma nějaké problémy. Tito kluci toho zažili v životě hodně a na hřišti můžou vypnout hlavu, oddechnou si. Mají se kam těšit. Fungujeme trochu jako druhá rodina,“ upřesňuje.

„Jeden hráč k nám přišel před dvěma lety a vypadal úplně jinak. Byl menší a asi o třicet kilo těžší. Ale zlepšil se. I fotbalově. Občas nám dělá vrásky, ale je to dobrý,“ říká s úsměvem Lukáš Pulko a seznamuje mě s Ronem. „Bydlím tamhle nahoře,“ ukazuje Ron na jeden panelákový blok. Na hřiště si prý chodí zakopat každý den. Do budoucna by chtěl hrát za FC Juventus, nejraději s Ronaldem.

Jeho spoluhráč Marek je stydlivý. Nechce se mu moc mluvit. U Lukáše trénuje už pět let. V současnosti hraje první juniorskou ligu. „Začal jsem ale na ulici,“ říká a běží zpátky k balonu.

Daniel Hajaš je zase členem české futsalové reprezentace. Fotbal miluje a je rád, že má možnost hrát sport, ve kterém je dobrý. I on začal na ulici. Přiznává, že začátky byly velmi složité, ale s fotbalem jde podle něj všechno líp. „Fotbal i futsal mi změnili život,“ dodává. 

Lukáš s nápady nekončí. „Tady přemýšlím o tenisovém hřišti,“ ukazuje na volnou neupravenou plochu. „Stačilo by sem natáhnout síť a může se tu hned hrát volejbal nebo jiné hry,“ pokračuje v líčení svých představ.

V hlavě Lukáše Pulka se už ale rodí taky další nevšední projekt. Chce koupit dodávku a přenosné hřiště a jezdit s nimi po vyloučených lokalitách — prozatím po Ústeckém kraji — a předvádět fotbal. „Věřím, že v každém místě či lokalitě jsou spící buňky, o kterých ještě nevím. Věřím, že když jim fotbalový projekt představím, přidají se ke mně a vznikne Mongaguá i jinde,“ líčí nadšeně. Elán a síla mu očividně nechybí. 

Svoje nápady si ale musí prozatím schovat kvůli koronavirová pandemii: nouzový stav stopnul nejen závody a zápasy, ale také tréninky, a to i amatérských klubů. „Kluci dostali domácí tréninkový plán, jinak to nešlo,“ vysvětluje trenér.

Od minulého týdne se hráči konečně opět scházejí a trénují. „Tělo poznalo, že je karanténa,“ vtipkuje Lukáš. Několik kluků podle něj viditelně přibralo. „Mám ale rozvrh, jak je zas dostat do kondice,“ podotýká.

Kde jsou noví Rosický, Poborský, Koller, Nedvěd nebo Baroš? Nebydlí nakonec v panelácích na ústeckém sídlišti? Je jim sedm a nemají kde hrát? 

Fotbalové kluby čekají, až k nim děti přijdou, Lukáš to vzal od druhého konce. Přišel za nimi sám. Jeho práci by měly vzít jako inspiraci nejen města, ale i sportovní kluby. Kolik talentů zůstalo ležet ladem jen proto, že neměly kde hrát, anebo se bály vkročit do čistě „bílého“ sportovního klubu? I kdyby ale z podpory sportu v „periferiích“ neměla hned vzejít nová fotbalová hvězda, za lepší soužití soužití obyvatel a vyšší kvalitu jejich života, to stojí. A nestojí to ani zdaleka moc.

    Diskuse