Doufám, že máte rádi fotbal. Nebo že aspoň nepatříte k těm, kteří jím opovrhují a nemůžou ho vystát. Buď jak buď, občas vám na něj padne oko v televizi. Život dnešních fotbalových fanoušků je prostý: stačí znát příslušné kanály a v televizi, na počítači i na telefonu můžete fotbal sledovat v jednom kuse. Když si to nastavíte, chodí vám i textovky: Na White Hart Lane je to jedna nula a někdo dostal žlutou kartu…

Ledaskdo se může nakonec i rozčílit, že už mu tolik fotbalu leze krkem. Ale člověk, který kdysi po fotbalu mohl jen marně bažit, si nikdy nebude stýskat, že fotbal a televizor jsou nerozluční přátelé.

Tak tomu totiž nebylo vždy. Aspoň ne, pokud sis zamiloval fotbal ve státě, jehož televize — až do doby těsně před rozpadem oné „veliké sovětské vlasti“ — nikdy nevysílala ani Pohár mistrů, ani Pohár vítězů pohárů ani finálové zápasy poháru UEFA, pokud v nich zrovna náhodou nehrál nějaký sovětský tým.

Zkrátka pokud jsi propadl lásce k fotbalu v SSSR, pak si onen od dětství pociťovaný hlad po novinkách a lítost z nedostupné podívané poneseš s sebou nejspíš až do důchodu. Navždy tě budou mrzet všechny ty veliké zápasy, které si teď vyhledáváš na Youtube a říkáš si: Hrome, kéž bych to byl viděl už tenkrát...

Jakým místem byl Sovětský svaz sedmdesátých a osmdesátých let? Oficiálně o sobě mluvil jako o zemi vítězného socialismu, který je už už připraven přejít ke komunismu, v němž všichni zakusí jeho lahodné plody.

Avšak co je komunismus?

Komunismus v kostce: to je jídlo pro všechny zdarma. V tehdejším Sovětském svazu byla ale zrovna s jídlem velká potíž. Nebylo ho dost. Situace se ovšem lišila místo od místo. U nás na jihu se vždy dalo spolehnout na přírodu: i když šlo do tuhého, pořád jsi měl okurky, rajčata, pálivou papriku.

Hlavou Sovětského svazu byl tehdy Leonid Brežněv. Prý to byl laskavý pán. A může tomu tak být ve srovnání s jeho předchůdci, s prchlivým Chruščovem a jeho megalomanskou posedlostí zemědělstvím, a hlavně tedy se Stalinem.

V době největší slávy fotbalového klubu Dinamo Tbilisi se Brežněvův Sovětský svaz prostřílel do Afghánistánu, aby se tam pokusil nastolit socialismus. Výsledky sklízíme dodnes. Ve stejné době se v Polsku ozvala Solidarita. Ale Sovětský svaz jí dal najevo, že ve východním bloku nadále zůstává neohroženým samovládcem.

Lidé s odlišnými názory se už od vzniku sovětského impéria rozstrkávali po psychiatrických léčebnách a vězeňských táborech. Bralo se to jako neměnná danost. Nadále se naplno uplatňovaly všechny druhy sovětských restrikcí, udržující pod dohledem veškeré aspekty každodenního života. Lidé, kteří se dostali na nesovětský Západ, se museli procházet po trojicích, poněvadž se mělo zato, že ze tří vždy aspoň jeden kápne na KGB božskou, pokud by prováděli něco nežádoucího.

Lidé se k sobě chovali vcelku mile, ovšem jen do chvíle, než se ocitlo v ohrožení jejich osobní pohodlí, než osobní život zkřížily „veliké principy“ prosazované „velikou zemí“.

A popravdě řečeno byla to otřesná země. Na mé univerzitě byla spousta talentovaných studentů prahnoucích po vzdělání. V hlavní budově ale všichni v obavách míjeli dveře druhého a třetího oddělení — ve druhém se odvádělo do armády a ve třetím k sovětské Bezpečnosti. Tvrdily, že mají zájem o dobrovolníky, ale v praxi to fungovalo tak, že si mohly povolat koho chtěli. Člověk se mohl přihlásit do literárního nebo sportovního kroužku, ale stejně nevěděl hodiny, kdy si ho pozve třetí oddělení — a tam ke spolupráci brali i lidi bez talentu.

Sovětský svaz za Brežněva byl zkrátka sice už o něco mírnější, ale dál usiloval o hegemonii ve světě podporou socialistických revolucí a dál potíral jakékoli liberální smýšlení: byla to utahaná země se spoustou spokojených lidí, kteří ale současně v hloubi duše cítili, že jim něco cenného schází — svoboda.