„I já jsem chtěla domů něco vzkázat. Mohla jsem udělat „V“ victory, ale to bych asi přišla o medaili. Říkala jsem si, že Československo ji potřebuje. Ale když jsem zaslechla první tóny sovětské hymny, spontánně jsem se odvrátila,“ prozradila Věra Čáslavská v rozhlasovém dokumentu Paměť národa.

Svoji blonďatou kštici tehdy sklonila mírně dolů a do strany. Nikdo z diváků, kteří sledovali 20. října 1968 přenos z medailového ceremoniálu, si gesta Čáslavské na stupních vítězů vedle sovětské soupeřky Larisy Petrovikové nemohl nevšimnout. Už ne všichni asi věděli, že protestuje proti dva měsíce staré srpnové invazi.

Československá gymnastka svoji hlavu demonstrativně sklonila už o den dříve při předávání medailí za kladinu. Jenže tehdy se její gesto dalo vykládat jako projev nesouhlasu proti kontroverznímu vítězství jiné sovětské závodnice Natalji Kučinské.

Z dnešního pohledu se může zdát chování Čáslavské jako druh přiměřeného hrdinství. Jenže nedávno zveřejněný článek 50 Olympijské charty, který přijal Mezinárodní olympijský výbor (MOV), mluví jasnou řečí. Gesto, které během mexické olympiády vstoupilo do historie jako „tichý protest“, by dnes jistojistě znamenalo komisní kolotoč, který by s velkou pravděpodobností vedl k jejímu vyloučení z Her. A možná i dalšímu potrestání ze strany domácího olympijského výboru.

Není protest jako protest

Tvrdé sankce se zdají být logickou odpovědí MOV na aktuální nárůst protestů na sportovních kolbištích po celém světě. Během srpnových Panamerických her v Peru si při medailovém ceremoniálu poklekl šermíř Race Imboden, zatímco kladivářka Gwen Berryová dokonce na nejvyšším stupni vítězů zaťala pozvednutou ruku v pěst. Oba američtí sportovci byli bezprostředně potrestání roční podmínkou.

O měsíc dřív otřásla světem sportu jiná protestní kauza, když na plaveckém světovém šampionátu v Jižní Koreji odmítli Australan Mack Horton a Brit Duncan Scott pogratulovat čínskému vítězi Sun Jangovi. Ze strany plavecké organizace FINA se dočkali pokárání, které následovalo výhružné zavedení celé řady sankcí do budoucna pro všechny.

Zatímco oba zmínění plavci reagovali na kontroverzní událost, při které čínská plavecká superstar rozbila kladivem své vzorky krve odevzdávané dopingovým komisařů, v případě Imbodena a Berryové nebylo o politické motivaci pochyb. Pokleknutím na koleno, kterým si v americkém fotbale vysloužil nálepku potížisty aktivistický Colin Kaepernick, Imboden protestoval podle svých slov proti „rasismu, držení zbraní, krutému zacházení s imigranty a prezidentovi, který rozsévá nenávist“. Pěst Berryové podobně vzývala proti „bezpráví a prezidenta, který to jen zhoršuje“.

Blížící se letošní srpnová olympiáda v japonském Tokiu zase očividně vyzývá k politické akci olympijskou vládnoucí garnituru. Proto neváhala jednotlivá gesta explicitně vypsat na black list zakázaných politických projevů.

K pokleknutí a zdvižené pěsti je třeba připsat vůbec vše, co může být uznáno jako nevhodný politický projev. Už jen proto, že politickou imaginaci sportovců není možné dokonale předjímat dopředu. Což ostatně při Hrách v brazilském Riu ukázal v cíli maratónu druhý Feyisa Lilesa, který zkřížením rukou nad hlavou protestoval proti násilí etiopské vlády na čtyřiceti milionech etnické menšiny Oromů.

Největším problémem podobného zákazu, nebo spíše snahy s ním vystrašit odbojně naladěné sportovce, netkví ani tak v rozporu mezi liberálním vyzněním Olympijské charty a konkrétními kroky potlačování svobody projevu. Ony takzvané olympijské hodnoty nejsou ostatně žádné univerzálie seslané z nebes bohem Diem, ale dobovým produktem kosmopolitně naladěné evropské aristokracie. V atmosféře fin-de-siécle toužila zkombinovat zocelení ducha militantního nacionalismu s všeobjímajícím muskulatorním křesťanstvím, jak pojímal své sportovní dítě sám zakladatel moderních olympijských her baron Pierre de Coubertin.

A již tehdy prosakovalo na povrch latentní napětí pramenící z toho, jak adorovaná apolitičnost sloužila k překrytí třídního boje aristokracie proti dělnické třídě. Vylučování závodníků kvůli profesionalismu totiž už od prvních Her v Aténách 1896 postihovalo jen pracující proletariát, který někdy za své volnočasové sportovní aktivity přijal finanční odměnu. Což se samozřejmě netýkalo noblesního pojetí sportu jako amatérského klání v rámci šlechtické kratochvíle.

Podobně asi netřeba rozebírat de Coubertinův nakonec marný boj proti sportovní účasti žen. Mimochodem morální dispozice „olympijského barona“ asi nejlépe vystihuje zisk zlaté medaile z Her ve Stockholmu. Básnickou disciplínu ovšem ovládl raději na tajno pod pseudonymem.

Skutečná potíž nejen olympijského sportu spočívá v neustálém usilování o apolitičnost. Otřepané sousloví, že „politika do sportu nepatří“ svojí newspeakovskou dikcí jen zakrývá reálnou politiku.

Zákaz všeho politického totiž směřuje k potlačování jen určitých druhů politiky. Vždyť všechny zmíněné projevy aktivismu sportovců se odehrávají při právě jednom z nejpolitičtějších projevů, kterým bezesporu ceremoniál vyhlašování vítězů vždy byl. Adoruje se zde nacionální příslušnost sportovce, nikoli on sám, ať již vztyčením národní vlajky, či hraním hymny. Zatímco sportovec v dané chvíli hraje roli zástupného znaku, pasivita všech přítomných cílí k povznesení ducha národního státu nad všechny přítomné.

Degradace sportovce na beznázorový konglomerát svalových vláken a kloubní flexibility, který ztělesňuje jen to nejlepší z daného národa, ale kromě archaického nacionalismu především stvrzuje politický status quo. Aktivistické projevy jednotlivých subverzivních jedinců nejenže svojí pestrostí pomáhá odhalit, co leží skryto pod fíkovým listem zdánlivé apolitičnosti, ale především byl od vzniku olympijské selanky její nedílnou součástí.

Některé zapadly v minulosti jako „úprk“ zlatého skokana do dálky Petera O’Connora ze stupně vítězů na polooficiálních Hrách v Aténách v roce 1906. Po vyšplhání na stožár vyměnil vlajku reprezentované Velké Británie za ryze zelenou s nápisem „Irsko navždy“.

Nejvýznamnějším politickým gestem ve sportovní historii přesto zůstává „hold černým panterům“ na olympiádě v Mexiku v osmašedesátém, kterého se dopustili američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos. Nejde jen o to, že jim k legendární ikoničnosti přidalo, že se jednalo o první Hry vysílané barevně, ale především že zdvižené pěsti v černé rukavici, sundané boty, rozepnuté bundy s odznáčky na klopě svěšené hlavy nenechaly nikoho na pochybách, jestli se jedná o politické gesto, či nikoli.

Proto i následná reakce olympijských vládců neznala slitování. O zlatou a bronzovou medaili okamžitě přišli, navrch museli ihned opustit olympijskou vesnici a tresty pokračovaly i v jejich domovských Spojených státech amerických. Dokonce do té míry, že to nejen ukončilo jejich sportovní kariéru, ale znamenalo i sociální ostrakizaci.

Ostatně i stříbrný Australan Peter Norman jejich podporu připnutím si odznáčku odnesl podobně tvrdými důsledky ve své vlastní zemi. A o čtyři roky později byli za na vlas stejný výstup na olympiádě v Mnichově vyloučeni z Her jejich krajané Vincent Matthews a Wayne Collett.

Paradoxem, který je ale pro žonglování s kategoriemi politického a nepolitického ve sportu v podstatě příznačný, byla role tehdejšího prezidenta MOV Averyho Brundage. Právě on osobně stál za požadavkem nejtvrdšího potrestání svých krajanů.

Přitom sám měl s politickou angažovaností větší než malé zkušenosti, když se jako šéf americké výpravy pro berlínskou olympiádu v roce 1936 postaral o vyloučení všech židovských sportovců z týmu. Dodnes oblíbená interpretace, že nacistickou olympiádu tehdy pokořily zlaté výkony Afroameričana Jesseho Owense ideologicky zastírají mnohem podstatnější politickou rovinu tehdejšího dění. Úspěch nacistické propagandy zajistili nikoli sami pořadatelé, ale „apolitičnost“ účastnických zemí, které dbaly na dodržení Norimberských zákonů ve svých sportovních řadách.

Příliš drahocenný spektákl

Nemožnost kriticky se vyjádřit na stupních vítězů, či jakkoli jinak se společensky angažovat během konání olympijských her ale nesouvisí pouze se shovívavou vděčnosti pořadatelské zemi, ať už v ní vládne kdokoli a jakkoli. Olympijské hry jsou v první řadě nejpopulárnějším spektáklem všech dob.

Vždyť poslední zimní i letní zápolení vykázaly sledovanost překračující hranici 3,5 miliardy diváků. Sledovanost, která zahrnuje téměř každého druhé žijícího člověka na planetě, nemá v historii lidstva konkurenci, leda tak v podobě další sportovní slavnosti — mistrovství světa ve fotbale.

Každé politické vyjádření, protest, či jen pokus o aktivismus by na jedné straně měl globální dosah, na straně druhé by mohl poškodit olympijskou věc. Olympijské hry se sice těší stále rostoucí popularitě, ale v momentě, kdy hrozí, že by se měly stát realitou přesahující rozměry televizní obrazovky, se lidé staví na odpor. Dokonce i v Orbánově Maďarsku rozhodl neoficiální plebiscit o ukončení devět let trvajících příprav na zisk olympijského pořadatelství pro Budapešť.

Klesající chuť obyvatel hostit největší sportovní akci se stává zásadním měřítkem rozhodujícím o přidělení pořadatelství. Poslední volby hostující krajiny pro zimní Hry pro rok 2026 se vzhledem k průběžně se odhlašujícím zájemcům, kteří reagovali na prohraná referenda ve svých zemích, v samém finále smrskl na pouhou bitvu výsledků veřejného mínění. V něm italská veřejná podpora dosahující 83 procent porazila švédský zájem přesahující pouhou polovinu dotázaných.

Finanční náročnost, radikální transformace městského i okolního prostoru, ceny vstupenek, neochota zaplavit se vlnou globálního turismu, ekologická škodlivost a v neposlední řadě sportovní dědictví, které se zdá být ekonomicky nejrozumnější zbourat ihned po skončení jako olympijský stadion v jihokorejském Pchjongčchangu, ztělesnují oprávněnou kritiku současného režimu fungování her. A ačkoli se mediální cenzuře daří bagatelizovat protesty proti olympiádě v místě jejího konání, pravdou zůstává, že téměř každé Hry dokáží vzedmout občanský odpor.

Ať již to byla podpora domorodých indiánů, kteří kritizovali zimní Hry ve Vancouveru kvůli exploataci jejich posvátné půdy ale i kultury v podobě disneyovských maskotů, anebo ekologická vzpoura proti likvidaci ekosystému na australské pláži Bondi, kde na přelomu tisíciletí vyrostl beachvolejbalový stadion. A protože ve sportu obecně platí, že nejlepší obranou je útok, olympijské vedení přenáší vše negativní na aktivistická bedra jednotlivých sportovců.

O to větší odvahu budou muset projevit sami aktéři, kteří se navzdory hrozbám, sankcím a trestům rozhodnou vystoupit z komfortní zóny neangažovaného sportovce. Ostatně právě Čáslavská se k tichému protestu odhodlala i navzdory tomu, že téměř dva týdny po protestu amerických sportovců věděla, jaké dopady může její chování způsobit. Dopady mohly být stejně drtivé jako v případě ikonických olympijských sabotérů.

Mimochodem Smith a Carlos se ale nakonec dočkali omluvy, ale jak už tomu v onom „nepolitickém“ prostředí sportu bývá, olympijský výbor předběhl o tři roky americký prezident Barack Obama. V roce 2016 je pozval do Bílého domu a označil je za legendy. Satisfakce za léta odsouzení se ze strany MOV dočkali alespoň loni, kdy byli přijati do Síně slávy.

O to paradoxnější se zdá být očividná snaha politickým projevům nadále bránit. Ale jak již bylo popsáno výše, s potíráním jakéhokoli náznaku disentu mají olympijští činovníci bohaté zkušenosti. Možná by stačilo jen trochu pozměnit jedno de Coubertinovo heslo na výstižnější: „Není důležité zvítězit, ale být potichu, poslušný a hlavně bez názoru“.