Ženy nejsou jen ozdobou olympiády
Kateřina PeterkováPostavení žen v oblasti sportu se stále zlepšuje. Současné olympijské hry ovšem dokládají, že stále existují nesmyslné nerovnosti. Sportovkyně nemůžou soutěžit ve všech disciplínách a média je často berou jako pouhou okrasu sportovišť.
Moderní olympijské hry urazily od svého vzniku dlouhou cestu. Jejich otec Pierre de Coubertine nebyl velkým fanouškem sportujících žen, podle něj měly ženy spíše rodit a vychovávat děti.
Na pařížských hrách v roce 1900, kdy se směly ženy poprvé účastnit, tvořily pouhá dvě procenta a soutěžily jen ve čtvrtině disciplín. Přelomovou byla letní olympiáda v roce 2012 — ženské zástupkyně poprvé vyslaly všechny soutěžící země. Zároveň ženy poprvé soutěžily ve všech olympijských sportech. Na letošní Olympiádě v Riu tvoří ženy zatím největší podíl — pětačtyřicet procent z celkových 10,444 soutěžících.
Přesto se na olympijské hry stále snáší mnohá kritika. Strefuje se do nerovného přístupu ke sportovcům a sportovkyním, ať už v rovině organizační nebo ze strany médií. A často se jedná o kritiku oprávněnou.
I když se ženy prvních her účastnily už na začátku dvacátého století, překonávání dalších překážek jde pomalu. Běhat olympijský maraton nemohly sportovkyně až do roku 1984, zápasit do roku 2004 a boxovat až do letní olympiády v roce 2012.
Dnes sice ženy můžou soutěžit ve všech olympijských sportech, ne však ve všech soutěžích: letos se účastní 47,4 procent z nich, proti svým mužským protějškům tedy mohou získat jen necelou polovinu medailí. Má tento rozdíl racionální důvody? Jedná se snad o soutěže, které by ženy nezvládly nebo se pro ně nehodí?
Královny krásy mezi „opravdovými“ sportovci
Výsledky špičkových sportovkyň tomu nenasvědčují. Například plavkyně a držitelka několika zlatých medailí Katie Ledecky drží na 1500 metrech světový rekord, je o třináct sekund rychlejší nežli její rivalky. Takový výkon nám však na Olympijských hrách nepředvede — volný styl na 1500 metrů je rezervován pouze pro muže. Podobně i v dalších sportech soutěží ženy jen na kratších trasách, v menším počtu setů a tak dále.
To však není jediná nerovnost, se kterou se olympioničky právě v těchto dnech setkávají. Veřejně vystupující ženy jsou velmi často hodnoceny na základě svého vzhledu a olympijské sportovkyně bohužel nejsou výjimkou. Média — včetně těch českých — tak předem avizovala „přehlídku krásek“ v Riu a pořádala ankety o královně krásy mezi sportovkyněmi, v televizi se tento měsíc diskutovalo o tom, zda mají olympioničky pro zakrytí nedokonalé pleti používat make-up (make-up u mužů se samozřejmě neřešil).
U žen živících se sportem působí podobné debaty ještě o něco nepatřičněji nežli například u političek nebo hereček. Rozruch také vyvolaly zahalené sportovkyně — nutno podotknout, že zmírnění pravidel v oblékání má jistě podíl na tom, že na poslední olympiády dorazily i ženy z přísnějších muslimských zemí.
Někteří sportovní komentátoři jako by se s existencí sportujících žen ještě nedokázali srovnat. Známá je jejich tendence mluvit o ženách jako o „holkách“, zatímco muže na „kluky“ nepřejmenovávají.
Ženy bývají také k mužům přirovnávány, jsou jim přivlastňovány. Zmíněná Ledecká získala přezdívku „ženský Michael Phelbes“. Na tento trend reagovala i zlatá gymnastka Simone Bilesová svým výrokem: „Nejsem další Usain Bolt nebo Michael Phelps. Jsem první Simone Bilesová.”
Její kolegyně byla přejmenována na „manželku linemana ze Chicago Bears" a další manžel, tentokrát partner a trenér plavkyně Katinky Hosszúové, byl chválen za její světový rekord.
Tyto příklady dobře vypovídají o tom, že genderová rovnost má, zvláště ve sportu, ještě velké rezervy.
Naštěstí se objevují i pozitivní trendy. Samotný fakt, že se o nerovném přístupu v souvislosti s olympiádou píše a diskutuje, je dobrou zprávou. Také olympioničky mohou díky své popularitě přispět ke změnám v řadě „ženských témat“. Například čínská plavkyně Fu Yuanhuiová v nedávném rozhovoru zmínila svou menstruaci, což je stále tabu ve sportovním světě, a tím spíš v její konzervativní vlasti.
Pokud se však sportovkyň častěji nezastaneme také my — divačky a diváci — zůstanou pro sportovní průmysl i média nadále jen stereotypními „ozdobami“ sportovišť.
Z čistě fyzického hlediska jsou ženy zhruba o 10 až 20% slabší než muži. Záleží na metodice posuzování. To není nic proti ničemu. Neříká se tím, že jsou o 10% horší nebo méněcennější. Tak to prostě zařídila evoluce a příroda.
A nevidím důvod, proč tuhle skutečnost nezohlednit ve sportech, kde je fyzická námaha opravdu extrémní. Nemyslím si, že ženské sportovní výkony nějak znehodnotí, když budou mít řekněme v horských kolech o něco kratší dálkové tratě (ne trasy, jak píšete).
Víte,
já mám velice rád tenis a jestli se rád přes rok podívám na nějaký sportovní přenos, většinou jde o tenisové zápasy.
V tenise je nesmírně důležitá psychika, která často rozhoduje. Ale je to i nesmírně fyzicky náročný sport.
Vrcholem tenisové sezóny jsou 4 tzv. grandslamové turnaje.
Muži v siglu hrají na 3 vítězné sety, ženy na dva.
Je to diskriminace?
V žádném případě ne!!!
Když se zápas vyvine v pětisetovou bitvu, mají s fyzickými silami na konci potíže i nejvytrénovanější hráči. I ženy kdysi hrávaly na tři vítězné a v pětisetových zápasech šla u žen v posledních setech úroveň hry nedůstojně dolů - prostě už nemohly.
Takže se teď i na grandslamech v ženské části hraje na dva vítězné a je to mnohem lepší.
Navíc laik si to z povzdálí neuvědomí, ale zápas na dva vítězné má oproti zápasům na tři i jisté nezanedbatelné kouzlo -- je více vypjatý, protože ztráta setu už znamená velké ohrožení atd.
Zkrátka speciálně u tenisu to, že ženy na grandslamech hrají na menší počet setů, ženský tenis naopak velice zatraktivnilo a zkvalitnilo hru.
((( navíc ženy berou stejné peníze za jakoby "míň" námahy -- já to naprosto schvaluji, jiní to nemůžou vydýchat, ale těch je menšina )))
Naopak např. stolní tenistky hrají úplně stejně jako muži.
Takže bych se přimlouval za míň mechanistické a nepodloženě rovnostářské posuzování rovnosti v mužském a ženském sportu.
S takovou byste totiž mohla dojít až k naprosto absurdním závěrům --- například že by vzpěračky stejné hmotnostní kategorie v rámci rovnosti začínaly na stejné váze činky jako muži....................... a to by vážně nešlo.
"
A proč to tak tedy nehrají i muži?
Další vyrovnávání je přitom zřejmě jen otázkou času, neboť je očekáváno a MOV se bude muset v uvedeném směru vždy něčím vykázat.
V některých případech je přitom otázkou, zda se stále nejedná o svého druhu affirmative action (já ovšem nemám tento termín ani praxi za synonyma špatnosti).
Podívejme se na fotbal a ragby. Kolik aktivních hráčů obou sportů je celosvětově mezi muži a kolik mezi ženami? Nelze to brát i tak, že soutěž pouze mužů by byla o dost reprezentativnější, neboť by se jí mohlo na OH účastnit více týmů?
Já jsem však za ženské týmové sporty rád. Koukám na ně asi radši než na muže. Nemyslím tím tedy víte co..., nýbrž že ženy hrají přece jen méně rychle, silově a tvrdě. Někdy jsou jejich akce souvislejší a lze je lépe sledovat. Herním pojetím evokují zápasy mužů, když jsem byl ještě mlád.
V prvé řadě - kromě grandslamů a finále olympiády všechny ostatní zápasy a turnaje hrají muži také na dva vítězné.
Za druhé - mezi ženským a mužským tenisem je několik rozdílů. Protože se hraje na stejném hřišti, se stejnými rozměry a stejnou výškou sítě, není ženské podání tak účinné, jako mužské (výška a váha hráček je menší než hráčů). Z toho rezultuje několik věcí -- ženy nedokáží tolik vytěžit z výhody podání a je statisticky potvrzeno, že je v ženských zápasech více shod, brejkbolů a brejků. Jinými slovy ženské zápasy bývají více nevypočitatelné, s více zvraty ve skóre a často i delší, než zápasy na stejný počet setů u mužů. Takový Roger Federer je schopný uhrát svůj service-game za 55 sekund.
Když jsem psal, že zápasy na dva vítězné mají své kouzlo, mají ho, jen jiné, i zápasy na tři.
Takže když si to shrneme -- naprostá většina ženských i mužských tenisových zápasů se hraje na dva vítězné.
Na grandslamech se mužské hrají na tři, a to hlavně z prestižních důvodů (v zápase na tři je více pravděpodobné, že nakonec zvítězí žebříčkově výše postavený tenista a to pořadatelům zaručuje účast největších hvězd v závěrečných kolech a mužský tenis je přece jen více sledovaný).
Ženy na grandslamech hrajou jen na dva vítězné, což není nijak špatné a přináší to zase jiný druh sportovní zajímavosti (např. větší pravděpodobnost překvapivé vítězky - a příběhy vítězných outsiderů zvyšují zajímavost).
Na GS berou tenisté i tenistky stejné prize money.
-----------------------------------------
Dle mého je tenis, tak jak je teď nastavený, velmi férový a dobře vyvážený sport, pokud jde o gender.
A to přesto, že ženy v některých případech hrají na míň setů, jak si stěžuje paní Peterková.
Co se týče férovosti, moc do rozdílů v pravidlech nevidím, ale popravdě by mne udivilo, kdyby to bylo v tenise, který je dost sledovaný i v ženské a smíšené variantě horší, než v kolektivních sportech, kde o sportovkyních není téměř slyšet, pokud se o to člověk opravdu nezajímá.