Přibližně před týdnem skončil další „svátek sportu“, tentokrát v Tokiu. Letošní olympiáda se měla konat už minulý rok, kvůli covidové pandemii byla však přesunuta. I letos přitom covid zcela ovlivnil její průběh.

Jednotlivé disciplíny se konaly téměř bez diváků, účastnici museli mít negativní testy, jinak nemohli soutěžit. Pozitivní testy se ukázaly i u sportovců z naší země, a jejich cesta tak skončila v hotelových pokojích, kde trávili svoji karanténu. I přesto čeští sportovci získali jedenáct medailí, což není vůbec špatné, ba naopak.

Olympijské hry ovšem neznamenají pouze soutěže, i když to často tak vypadá, a dokonce by si to někteří i přáli. Hry pravidelně otevírají spoustu témat, která se sportem v nějakém ohledu souvisejí. Ani letos tomu nebylo jinak.

A ještě aby ne. Vždyť každá sportovkyně a sportovec přichází do hry se svým mikropříběhem. Těch příběhů jsou tady najednou tisíce a sportovci je svým jednáním, prohlášením či životní dráhou otevírají před světem a kamerami.

Tokio 2020 bylo plné podobných momentů. Kristiina Mäki ohromila svým výkonem, když nedlouho po porodu zlepšila český národní rekord na trati 1500 metrů a ukázala, že mateřstvím kariéra nekončí. Americká gymnastka Simone Bilesová ukázala, že i sportovkyně a sportovci jsou lidé, takže můžou mít psychické problémy, a je to v pořádku o tom mluvit. Několik takových mikropříběhů jsem nasbírala i já.

1. Je v pořádku nebýt v pořádku

Snad žádná účastnice letošní olympiády nevzbudila takové vášně jako zmíněná Američanka Simone Bilesová. Co udělala? Mluvila o svém psychickém stavu. Mluvila o tom, že není psychicky v pořádku, že je pod neskutečným tlakem, který ji ničí.

Gymnastka Bilesová byla totiž favoritkou. Je čtyřnásobná olympijská vítězka, a všichni tak trošku doufali, že zopakuje svůj triumf. Překonala by tím mimochodem Věru Čáslavskou.

Bilesová však — nečekaně — odstoupila z několika soutěžních kategorií. „Musím udělat to, co je pro mě správné, a soustředit se na své duševní zdraví, a ne je ohrozit,“ uvedla v rozhovoru.

Bilesová se tak připojila k několika dalším elitním sportovcům — jako je například Michael Phelps či Naomi Osaková —, kteří začali veřejně hovořili o vážných psychických problémech šampiónů.

2. Uprchlíci, vítejte

Kimía Alizadeová je původem íránská taekwondistka. Na olympijských hrách 2016 v Riu získala bronzovou medaili ve váhové kategorii do 57 kg. Stala se tak první Íránkou, která vyhrála medaili na letních olympijských hrách. V roce 2019 ji BBC zařadilo mezi sto inspirativních a vlivných žen světa.

Loni v lednu se rozhodla Írán opustit, protože nemohla snést tamní režim. Rozhodla se žít v Německu a tuto zemi reprezentovat. Na svém instagramovém účtu napsala, že je „jedna z milionu utlačovaných žen, se kterými již roky hraje“, a dále to nechce akceptovat. Letos v Tokiu však nakonec závodila ve zvláštním uprchlickém týmu.

První tři zápasy Alizadeové byly pozoruhodné: v prvním bojovala proti bývalé krajance Nahid Kianiové a vyhrála. V Íránu o Alizadeové psali jako o vlastizrádkyni, která ze sebe udělala oběť.

V druhém zápase nastoupila proti dvojnásobné olympijské vítězce Jade Jonesové z Británie. A ve třetím porazila třiadvacetiletá uprchlice oblíbenou čínskou medailistku Čou Li-ťün.

Nakonec sice Alizadeová podlehla v zápase o bronz turecké taekwondistce Hatice Ilgunové a skončila čtvrtá, přesto svým vystoupením upozornila na trýznivou situaci mnoha žen v Íránu a stala se konkrétní tváří milionů anonymizovaných uprchlíků.

3. Také sportovci řeší politiku

Atletka Kryscina Cimanouská pochází z Běloruska a měla tu drzost kritizovat běloruský olympijský výbor. Vyčetla mu, že pracuje chaoticky.

Za to ji vyškrtli ze seznamu soutěžících a dle svých vlastních slov byla nucena sbalit se a vrátit domů. Bělorusko říká, že z národního týmu ji olympijský výbor vyloučil kvůli jejímu emočnímu stavu. Cimanouská ale pro BBC uvedla, že žádné problémy tohoto druhu neměla.

Při cestě na letiště bylo atletce dle jejích slov sděleno, že ji po návratu čeká trest a že dané rozhodnutí přišlo shora. Cimanouská proto požádala o ochranu japonské policisty v hale a později polské velvyslanectví, které ji vyhovělo.

Dnes žije pod ochranou právě v Polsku a Lukašenkův režim čelí dalšímu skandálu. Žít v Bělorusku a protivit se mocným je nebezpečné a Cimanouské se podařilo na to upozornit.

4. Kamarádi režimům navzdory

Saiíd Molájí pochází z Íránu. V roce 2019 však uprchl a dnes reprezentuje v judu Mongolsko. Právě pro tuto svou adoptivní zemi vyhrál v Tokiu stříbrnou medaili. Molájí zpočátku soutěžil za uprchlický tým, získal však mongolské občanství a rozhodl se jej reprezentovat.

Devětadvacetiletý Molájí, který již v roce 2018 získal titul mistra světa, opustil Írán poté, co dostal rozkaz prohrát na turnaji světového poháru. Ve finále by se totiž potkal s judistou z Izraele Sagim Mukim, a to se íránskému režimu nelíbilo. Írán považuje Izrael za svého úhlavního nepřítele a jeho sportovci obvykle odmítají s izraelskými soupeři závodit.

V únoru 2021 Molájí soutěžil v Izraeli, kde se právě s Mukim setkal. Oba dva o sobě mluví jako o velmi blízkých přátelích. Molají potom svou stříbrnou medaili věnoval symbolicky právě Mukimu.

5. Jsem skokan, přesto háčkuji

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak malé činy mohou vést k rozbití naprostého genderového stereotypu? To se povedlo Tomovi Daleyovi, sportovci, který pochází z Velké Británie a je držitelem zlaté medaile na tokijské olympiádě v mužském synchronizovaném skoku z deseti metrů do vody.

Daley používá jako koncentrační techniku pletení, tedy činnost, která je vnímána tradičně jako čistě ženská, ba až babičkovská. Právě u pletení se přitom může jakýkoliv člověk skutečně plně zkoncentrovat, nemyslet na nic jiného, a bojovat tak s nežádoucím stresem. Proto mu holduje i Daley.

Během olympiády skokan osdílel na svém instagramovém profilu přímo video, jak plete váček pro svou zlatou medaili. „Naučit se plést a háčkovat mi během olympiád tak pomohlo, že jsme včera získali zlato,“ uvedl Daley na vysvětlenou.

6. Světe, div se, dělíme se o zlato

Žili, byli dva kamarádi. Oba skončili v olympijské soutěži mužů ve skoku do výšky na prvním místě a rozhodli se, že si oba zaslouží zlatou medaili. Ne, to není pohádka, to se v Tokio stalo Italovi Gianmarcovi Tamberimu a Mutazovi Baršímovi z Kataru.

Od rozhodčích dostali oba při shodném výsledku na výběr, zda chtějí soutěžit dále, aby se mezi nimi rozhodlo, nebo jestli se chtějí o medaili rozdělit. Vybrali si druhou možnost a vše pak společně fotogenicky oslavili.

Olympijské hry mají být kromě přehlídky sportovních výkonů i oslavou takzvaných olympijskýh hodnot, to jest krom jiného i kladných vlastností společným celému lidstvu bez rozdílu rasy či kultury: solidarity, přátelství, vytrvalosti, smyslu pro férovost či touhy překonávat hranice. Není na místě zapomínat, že vedle tvrdého soutěžení, komerční stránky a tlaku na maximální výkon měly hry v Tokiu také tento rozměr.