↗

Svah přichystaný pro závody ve sjezdovém lyžování v centru Jen-čching v Pekingu. Foto Fabrice Coffrini, AFP

Poprvé v historii od svého vzniku v roce 1924 se zimní olympijské hry budou konat výhradně na umělém sněhu. Olympiáda si do sbírky vleklých kontroverzí přidává tu nejelementárnější. A zdaleka nejde o pouhou symboliku, ale další důraznou výzvu, co zásadně přehodnotit. V lepší zemi se olympiáda konat nemohla.

Absence sněhu na lyžařských svazích není nic specificky čínského. Umělým sněhem se zasypává Ještěd stejně jako Zillertal nebo koneckonců Chamonix, kde se konaly první zimní olympijské hry vůbec. Zasněžovalo se i v Soči, dějišti her před osmi lety, a stejně by tomu dnes bylo i v polovině z dvacítky lokací, kde se dosud zimní olympiáda konala. Klimatické změny zkrátka provází úbytek sněhu, což pociťují vlekaři i lyžaři prakticky všude na světě. Každý rok bolestněji.

Zasněžit svah býval donedávna problém čistě technický a finanční. Je to drahé a pracné, ale zimu tím nějak evokovat lze, a umožnit lyžování, jako by se nic nedělo, taky. Ve vypjatém čase klimatické krize je tu ale ještě jeden problém: voda. Čínské olympijské svahy jí letos spolknou dva miliony kubických metrů. Číslu chybí měřítko, a tak nejvíce vypovídající je lokální kontext: o toto množství se tamní spodní vody doplní za dvě stě let.

Čínský prezident může letošní olympiádu označovat za „čistou, zelenou a uhlíkově neutrální“, ovšem ve skutečnosti jsou olympiády zelené jen svým snadno odstranitelným nátěrem. Zůstávají po nich vydrancované lesy, moře odpadu, ohromné množství spotřebované energie a uhlíková stopa tisíců letadel svištících nad celým glóbem. A také zbytečná infrastruktura na jedno použití. Nutnost ohrozit lokalitu vyčerpáním spodních vod na dlouhé roky dopředu je ale novum.

Přesto by bylo pokrytectvím obviňovat z klimatického cynismu Čínu. Je legitimním pořadatelem her, vybraným mezinárodní komunitou. Že v zimě obecně nebývá moc sněhu a spoléhat se na něj je risk, to víme dávno. A s tím, že se kvůli zimním i letním olympiádám zpravidla ničí půda, vyhánějí starousedlíci, korumpují úředníci, plýtvá zdroji, po mnoho dekád mlčky souhlasí všichni, kdo jsou jejich součástí, jedno v jaké roli.

Čína by naopak měla sehrát roli odrazné desky kritiky všech ostatních. Sníh nemáme proto, že výroba zboží a energií otepluje planetu bezprecedentní rychlostí. Čína patří mezi největší světové znečišťovatele a na klimatickém problému se podílí obrovskou měrou. Jenže — polovina čínských emisí vzniká kvůli produkci, která směřuje do Evropy. Čína je detašovaná továrna i odpadiště nás Evropanů.

Problém, že už není dost sněhu ani na olympiádu, ani na lyžování dětí za našimi humny, jde za námi. A to i přímo za námi do České republiky, jejíž produkce emisí CO2 na obyvatele je stále o polovinu větší než v Číně.

Čínu rádi — a právem — kritizujeme za zacházení s etnickými menšinami, porušování lidských práv nebo za nedemokratičnost. To, co se tam ale děje na úrovni průmyslové výroby, energetické produkce a nakládání s odpadem, se děje z velké části kvůli nám.

Olympiáda je symbolická záležitost. Ohromná spotřeba, iracionální výroba a plýtvání energií ve jménu růstu jsou o poznání reálnější. A představují klíčové výzvy pro naše kroky do dalších let — a to zdaleka nejen ve vztahu k Číně.

Dokážou-li zimní olympijské hry v Pekingu zdůraznit toto poselství, pak budou cenné. Sníh se už nejspíš nevrátí, ale třeba bychom sportovcům dopřáli alespoň letní olympiádu bez neúnosných veder.