Olympijská maska

Filip Outrata

Zimní pekingská olympiáda vejde do dějin jako bílé hry zcela bez přírodního sněhu. Stejně závažný je ale naprostý nesoulad mezi olympijskými ideály a praktikami dnešního čínského režimu.

Olympijská maska, vyjádření solidarity s těmi, kdo jsou naprosto bezmocní tváří v tvář státu používajícímu veškerou nejmodernější techniku ke sledování a ovládání vlastních obyvatel. Foto Amnesty International

Ujgurský básník a filmař Tahir Hamut Izgil líčí ve své připravované biografii, jak byl v roce 2017 po vypuknutí masového věznění Ujgurů v nápravných „studijních“ táborech donucen odejít z Číny do exilu. Klíčovou roli pro rozhodnutí jeho samého — a hlavně jeho manželky Merhaby, které se nechtělo opustit přátele a zázemí — sehrála zkušenost z předvolání na policejní stanici.

Museli se na ni dostavit všichni, kdo v posledních letech vycestovali do zahraničí. Izgil měl navíc za sebou zkušenost z pracovního tábora z poloviny 90. let. Se svou ženou byli připraveni na výslech a sejmutí otisků prstů, čekala je ale procedura mnohem delší a rafinovanější.

V první místnosti jim odebrali vzorky krve. V další byly tři velké stolní počítače — jeden z nich na pořizování nahrávek hlasu, druhý na otisky prstů, třetí na skenování obličeje. Izgil dostal za úkol předčítat dvě minuty z výtisku novin článek o vztazích mezi Spojenými státy a Severní Koreou. Pak přišlo na řadu odebírání otisků prstů, mnohem delší a důkladnější, než kdy zažil — a že jich zažil nemálo. Nakonec pořizování záběrů obličeje.

Jako filmový režisér viděl spoustu kamer různých typů a velikosti, žádná se ale nepodobala té, která v opakovaných sekvencích snímala jeho obličej, bez pohybu i v pohybu, se zavřenými i otevřenými ústy, dokud počítač nebyl spokojen. Tuto dlouhou proceduru absolvoval až napotřetí. Jeho žena, která byla na řadě po něm, s ní měla ještě větší potíže. „Musíme pryč“, řekla, když je konečně z policejní stanice propustili.

Jejich cesta do exilu byla komplikovaná, ale nakonec úspěšná. Dva z Merhabiných bratrů později zavřeli do nápravných táborů. V trumpovských Spojených státech čelili Izgilovi průtahům ve věci udělení azylu, ale to je zase jiný příběh. Ten čínský pro ně zřejmě definitivně skončil: žít v zemi, která se stala světovým lídrem ve sledování a špiclování vlastních obyvatel, se už zkrátka nedalo.

Samozřejmě že žádné z praktik porušování lidských práv, které se v dnešní Číně dějí, nejsou pouze čínskou specialitou. Čína není jediným světovým lotrem. Je však dnes pravděpodobně lotrem nejmocnějším a také nejvlivnějším.

Kupříkladu systém sledování vlastního obyvatelstva, který už nyní připomíná pochmurný dystopický román, se zřejmě brzy stane — nebo už dokonce bez našeho vědomí stal — inspirací pro různé světové režimy všelijakého ideového zabarvení.

První olympijské hry se v Pekingu konaly v roce 2008. Bohužel se nezdá, že by ušlechtilé myšlenky olympismu založené na fair play přístup čínských mocných k vlastním obyvatelům nějak pozitivně ovlivnily. Třeba je ještě příliš brzy, čínské dějiny mají dlouhé trvání. Že by ale něco mohly změnit právě začínající hry, neočekává zřejmě ani ten nejkovanější historický optimista.

Olympiáda, tak jako celý profesionální sport, je dnes svět sám pro sebe. Běží stále dál bez ohledu na cokoli, roztáčí se v něm obrovské sumy peněz a živí spoustu lidí, nejen vrcholových sportovců. Další, a ještě větší, spousty lidí čekají na zábavu a vzrušení, které jim výkony olympioniků nabídnou. Tento svět je ve skutečnosti izolovaný od většiny etických problémů dneška, nehledí na ně, řídí se svými vlastními pravidly.

Zimní čínská olympiáda vejde zcela jistě do dějin jako první bílé hry bez přírodního sněhu, s mimořádně drastickými ekologickými dopady. Mohla by ale vejít do historie i něčím jiným — kdyby se našlo několik statečných sportovců (stačil by i jeden jediný), kteří by gestem upozornili na praktiky dnešního čínského státu. Jakým? Třeba maskou, která by nezakrývala pouze ústa a nos, ale celý obličej, včetně očí.

Olympijská maska, vyjádření solidarity s těmi, kdo jsou naprosto bezmocní tváří v tvář státu používajícímu veškerou nejmodernější techniku ke sledování a ovládání vlastních obyvatel.

Olympijská maska, symbol nevšímavosti, zavřených očí a odvráceného pohledu nás všech ostatních.

advertisment
advertisment