U sledování olympijských her v Pekingu zažíváme masovou kognitivní disonanci

Anna Lazorová

Už nejen medaile, hymna, vlajka. Ale i dystopie, genocida, kontrola, sledování. Náš slovník olympijských asociací se s olympiádou v Pekingu rozrůstá. Trpí sportovní duch, kvalita závodů i olympijská myšlenka.

Letošní hry jsou jako dva kousky puzzle, které do sebe nezapadají a s nimiž si náš mozek nedokáže poradit. Foto Wiki Commons

Olympiáda v Pekingu má mnoho prvenství: první město, které hostilo letní i zimní hry, první předání olympijské pochodně roboty pod vodou, či první olympiáda, která spoléhá výhradně na umělý sníh. A po té berlínské je to možná první olympiáda, která hořkne v ústech i těm největším sportovním fanouškům.

Tak třeba moje máma. Ve svých pětasedmdesáti vytahuje z rukávu kdejakou sportovní statistiku a památné triumfy, nevadí jí si kvůli závodu přivstat i za tmy a úterní zlatý slalom Petry Vlhové s dojetím oplakala. Sleduje, povzbuzuje — a současně mi u ranní kávy vypráví, jak hrozné je to, co se na pozadí olympiády v Číně děje.

U sledování olympijských her v Pekingu zažíváme jakousi masovou kognitivní disonanci. Tato psychologická teorie říká, že pokud dvě akce nebo ideje nejsou navzájem konzistentní, lidé udělají vše ve své moci, aby je zpracovali tak, že se konzistentní budou zdát. Jinými slovy, mozek si přizpůsobí vnímání reality tak, abychom dokázali omluvit i zjevně neomluvitelné. Například, že je v pořádku sledovat akrobatické lyžování na pozadí hnědých industriálních brownfieldů bez jediné vločky. Vždyť jde o výkony.

Současně si ale pořád uvědomujeme, že zkrátka něco nesedí. Letošní hry jsou jako dva kousky puzzle, které do sebe nezapadají a s nimiž si náš mozek nedokáže poradit. Kde jsou zasněžená panoramata, kde jsou davy nadšených diváků? Na obrazovkách sledujeme deprimující obrazy z dystopického světa, kde se vrcholoví sportovci prohání na umělém sněhu v oblasti s extrémním nedostatkem vody. Evidentní rozpor mezi tím, na co olympiáda aspiruje a co ve skutečnosti je, jen posiluje naši nedůvěru — ve svět, který vidíme a to, jaký by měl být.

Mlč a sportuj

O hrách v Číně není možné mluvit bez kontroverze. Ostatně, i sportovcům již bylo důrazně sděleno, že mluvit radši moc nemají. Na konci ledna se vedly živé debaty o tom, zda mohou vůbec projevit nějaký názor a ke hrám se vyjádřit. Závěr byl jednoznačný: ne, chtějí-li se bezpečně vrátit ke svým rodinám.

Před vyjádřením jakýchkoliv protestů pod pohrůžkou „určitého“ trestu sportovce varoval hostitel, ústy zástupce ředitele pekingského organizačního výboru Jang Šu. Za něj se postavil i Mezinárodní olympijský výbor a před vyjádřením obav ohledně lidských práv v Číně varovala také předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová. Takové jednání prý může mít dopad na pověst sportovců nebo i jejich rodiny. Klíčové slovo olympiády tak není sport, ale kontrola. V tomto případě sebekontrola.

Pro mnohé sportovce je olympiáda logicky tím největším snem a vrcholem kariéry. A tak to zatím vypadá, že většina z nich se bude těchto rad držet. Není se jim co divit — kromě obav o svou bezpečnost možná trpí také nerozhodností, které z mnoha olympijských tabu prolomit. Možností je totiž nepřeberné množství.

Dalo by se mluvit o Tibetu nebo o potlačování svobod v Hongkongu. Nebo o faktu, že hostitelská země páchá genocidu na vlastním ujgurském obyvatelstvu. Na protest typu tichého sklonění hlavy Věry Čáslavské zatím stále čekáme. A těžko říct, zda by jej pak Český olympijský výbor zařadil do své lifestylové sekce.

Netahejme do toho politiku. Ani byznys

Mezinárodní olympijský výbor se oficiálně zaštiťuje mýtem o apolitičnosti her. Člověk však nemusí být aktivistou, aby viděl, jak problematické je organizování her v nedemokratických zemích.

Wang Wenbin, mluvčí čínského ministerstva zahraničních věcí, v prosinci řekl novinářům o případu tenistky Pcheng Šuajové, že „Čína je proti politizaci sportu“. Věta ovšem byla z oficiálního přepisu tiskové konference vyškrtnuta — možná právě kvůli tomu, že i sama Čína ví, jak je nepravdivá.

I vlna diplomatických bojkotů ukazuje, že zkrátka není možné jednoduše oddělit sport, politiku a byznys od sebe navzájem. Schválně: zkuste najít článek o olympiádě bez zmínky o kontroverzi. Nebo zkuste najít záběr sportovce bez loga sponzora. I pro ně — a jejich píár — musí být ve skutečnosti stávající situace nepříjemná. Octli se totiž v roli kompliců.

Kromě povinných sterilizací žen a „převýchovy“ v internačních táborech totiž čínský režim neváhá využít ujgurskou menšinu k nuceným pracem, zejména ke sklízení bavlny — té se v regionu pěstuje a zpracovává 85 procent z celé čínské produkce. Jeden z pěti bavlněných oděvů na trhu vznikl s využitím nucených prací Ujgurů. Nejen kritice, ale i trestnímu oznámení za spoluúčast na zločinech proti lidskosti pak čelí některé oděvní firmy, které tuto bavlnu využívají. Mimochodem, zeptal se už někdo odkud bere bavlnu oficiální partner českého olympijského týmu?

Čekání na maskota

Hlasitá kritika předcházela hrám v Číně také v roce 2008. Za zmínku stojí incident s olympijskou pochodní ve jménu Tibetu, nebo varování ohledně smogu. Po zahájení olympiády však kritiku přehlušily sportovní zprávy. A právě na to čínský režim opět sází. Při pohledu na hlavní zprávy našich deníků se zdá, že mu strategie vychází.

Sama Čína však rozhodně žádnou disonancí netrpí. Zimní olympijské hry jsou v zemi rámovány úplně odlišně: jako zdroj národní hrdosti, posílení průmyslu v oblasti zimních sportů a zvýšení zájmu veřejnosti o sport. Pro úspěch a marketing režim neváhá ohnout zákony, pokud mu to přinese úspěšné sportovce, které politika nezajímá. Jako je Eileen Guová, čínská reprezentantka, která sice nedokáže jednoznačně odpovědět na otázku, jestli se vzdala amerického pasu — což by ji diskvalifikovalo — ale pro čínský sportwashing je momentálně nejzářivější hvězdou.

Hry jsou v Číně vnímány jako triumf Pekingu a jeho schopnosti porazit virus i kritiku Západu. Maskot, panda Bing Dwen Dwen, se stal populárním suvenýrem, který místní dílny nestíhají vyrábět a na který lidé neváhají stát ve frontě i celé noci.

Olympiáda nakonec zřejmě bude triumfem vůle čínské vlády. V podobných triumfech má už téměř tradici.

advertisment
advertisment