Olympiáda v Pekingu má mnoho prvenství: první město, které hostilo letní i zimní hry, první předání olympijské pochodně roboty pod vodou, či první olympiáda, která spoléhá výhradně na umělý sníh. A po té berlínské je to možná první olympiáda, která hořkne v ústech i těm největším sportovním fanouškům.

Tak třeba moje máma. Ve svých pětasedmdesáti vytahuje z rukávu kdejakou sportovní statistiku a památné triumfy, nevadí jí si kvůli závodu přivstat i za tmy a úterní zlatý slalom Petry Vlhové s dojetím oplakala. Sleduje, povzbuzuje — a současně mi u ranní kávy vypráví, jak hrozné je to, co se na pozadí olympiády v Číně děje.

U sledování olympijských her v Pekingu zažíváme jakousi masovou kognitivní disonanci. Tato psychologická teorie říká, že pokud dvě akce nebo ideje nejsou navzájem konzistentní, lidé udělají vše ve své moci, aby je zpracovali tak, že se konzistentní budou zdát. Jinými slovy, mozek si přizpůsobí vnímání reality tak, abychom dokázali omluvit i zjevně neomluvitelné. Například, že je v pořádku sledovat akrobatické lyžování na pozadí hnědých industriálních brownfieldů bez jediné vločky. Vždyť jde o výkony.

Současně si ale pořád uvědomujeme, že zkrátka něco nesedí. Letošní hry jsou jako dva kousky puzzle, které do sebe nezapadají a s nimiž si náš mozek nedokáže poradit. Kde jsou zasněžená panoramata, kde jsou davy nadšených diváků? Na obrazovkách sledujeme deprimující obrazy z dystopického světa, kde se vrcholoví sportovci prohání na umělém sněhu v oblasti s extrémním nedostatkem vody. Evidentní rozpor mezi tím, na co olympiáda aspiruje a co ve skutečnosti je, jen posiluje naši nedůvěru — ve svět, který vidíme a to, jaký by měl být.

Mlč a sportuj