Merdan Ghappar pracoval jako model pro velké obchody s módním zbožím ve Fo-šanu v jižní Číně, téměř pět tisíc kilometrů daleko od rodného města. Letos v lednu, krátce před vypuknutím epidemie koronaviru, jej navštívili policisté a odvezli zpět do Kuche s tím, že je třeba, aby si vyřešil problém s registrací trvalého pobytu a absolvoval povinný výchovný kurz.

Po příjezdu do Kuche byl Merdan Ghappar zavřen na policejní stanici, kde měl společně s mnoha dalšími čekat, než bude odeslán do převýchovného tábora. Krátce na to úřady oficiálně oznámily vypuknutí epidemie koronaviru a vedení policejní stanice v obavě, aby jako člověk přicházející z oblasti, kde se nákaza prokazatelně šířila, nenakazil ostatní, jej izolovalo od ostatních.

Merdanovi se podařilo dostat ke svému mobilu a poslal příbuzným žijícím v Evropě dvě dlouhé SMS zprávy a video, na němž sedí připoutaný k posteli. 29. února se odmlčel. Příbuzní nyní poskytli SMS zprávy BBC a dalším médiím na Západě v naději, že se podaří vypátrat, co se s Merdanem stalo. Čínské úřady na dotaz novináře BBC neodpověděly.

Následuje výtah podstatných pasáží z Merdanovy SMS zprávy, plný text v čínštině a v anglickém překladu pubikoval James Millward, profesor historie na Georgetown University.

Zpráva od Merdana Ghappara z policejní detence

„Jsou to blázni…. Když jsem se dostal na detenci, vyděsil jsem se, uviděl jsem padesát, možná šedesát lidí v místnosti o velikosti asi padesát metrů čtverečních. Místnost je rozdělená na tři části, jednu zabrali službu konající policisté a zbytek se dělí na část pro muže vpravo a část pro ženy vlevo, všichni jsou v klecích a na sobě mají „čtyřdílný oblek“ — tj. černou plátěnou kápi přes hlavu a pouta na nohou a na rukou, spojená řetězem.

Kápi nikdo nesmí nadzvednout, aby se podíval na ostatní nebo na policisty, když se o to pokusí, seřvou ho. První den mě taky seřvali.

Přivedli mě večer, a když se šlo spát, musel jsem spát vsedě, protože tam nebylo dost místa pro všechny, aby si lehli. Když nám dozorce určoval, jak a kde budeme spát, nadzvedl jsem kápi, abych ho poprosil, ať mi trochu uvolní pouta, že jsou příliš utažená a bolí mě to. Začal řvát, že jestli ještě jednou nadzvednu kápi, zabije mě. Na rameni měl pušku, tak jsem zůstal zticha, nechci tady umřít.

Kápě je tlustá a je v ní dusno. Navíc v místnosti je málo vzduchu, je tam jen jedno malé otevřené okno, druhé je zavřené, nedá se dýchat. Strážní jsou v trojicích, dva policisté a jeden pomocník, ten má jen maskáče, ještě nemá uniformu. Střídají se po třech hodinách, kouří, povídají si, někteří ujdou, jiní jsou horší.

Do mé kápě někdo přede mnou nadělal díry, takže jsem je mohl pozorovat. Většinou jsou to pomocní strážníci, i ti, co mají regulérní uniformy. Podle dětských obličejů jsou to mladí kluci, sedmnáct, osmnáct, možná dvacet let… Podle toho jak mluví, většinou bez vzdělání, hodně primitivní.

Za tu dobu, co jsem tam byl, jsem slyšel křik, přicházel asi z místnosti, kde vyslýchali zadržené, mužské i ženské hlasy, strašný nářek, bál jsem se a ostatní se také báli…. Byli tam lidé s různými infekcemi, ale co se dalo dělat, museli jsme společně dýchat stejný vzduch, namačkaní jeden na druhého.

Jídlo nám dávali jen v několika plastikových miskách s plastikovými lžícemi na jedno použití, postupně všichni, muži i ženy, použili to samé nádobí. Policisté je sice umývali, ale stejně zůstalo špinavé.

Před jídlem se vždycky ptali, kdo má nějakou infekční nemoc, ať zvedne ruku, že mu dají najíst až nakonec, ale když někdo nechce čekat, tak ruku nezvedne, víš, to je otázka morálky.

K jídlu dostáváme, co zbylo po policistech, tedy čisté jídlo z jídelny, přidají k tomu horkou vodu a zamíchají rýži nebo nudle, v každém jídle je horká voda, protože jinak moc nepijeme, abychom nemuseli na záchod, nechceme naštvat policisty, kteří nás musí vodit na záchod, nadávají nám.

Někdo si o vodu řekne, ale záleží na tom, kdo má službu, jestli mu dá napít. Na zemi byl strašně špinavý koberec, spousta odpadků, vší a tak. Když 22. ledna oznámili epidemii, museli jsme pod kápí začít nosit roušky, dýchání bylo ještě obtížnější.

Začali nám měřit teplotu speciálním teploměrem, myslím, že nefungují tak dobře jako obyčejné teploměry, které se strkají pod paží, najednou jsem já a několik dalších měli přes 37 stupňů, i 38, a že jsem přijel z východního pobřeží, kde se nákaza rozšířila, dostali strach, abych nenakazil ostatní a přestěhovali mě nahoru do místnosti, která vypadala jako kancelář, kde vyslýchají zatčené.

V noci jsem tam nemohl spát kvůli zimě, ale ve dne mě spát nenechali, musel jsem sedět. Bylo to v přízemí, na stejném patře jako se konají výslechy, byl tam ještě víc slyšet křik a nářek. Jednou jsem slyšel někoho naříkat od rána do večera, bylo to strašně stresující, bál jsem se, jestli další na řadě nebudu já.

V té zimě jsem za pár dní nastydl, horečku jsem neměl, jen rýmu, denně mi měřili teplotu tím speciálním teploměrem, ale pak asi taky pochopili, že je to krám, který nefunguje, a začali mi dávat obyčejný teploměr pod paži. Vyzrál jsem na ně, během měření jsem si pokaždé nenápadně rozepnul oblečení, abych snížil teplotu. Jinak by mě mohli poslat do nemocnice s podezřením na koronavirus, a dostal bych se mezi nemocné koronavirem, kde se nemoc snadno šíří.

…Za pár dní, když jsem měl pořád nízkou teplotu, mě poslali zpátky do podzemí, do té klece o padesáti metrech čtverečních. Za dalších pár dní nás všechny naložili do jakéhosi mikrobusu, ale mě na poslední chvíli sundali a poslali zpátky do klece. Zůstal jsem tam sám, a pak přišel ještě jeden stařec, který se vrátil z nemocnice nebo z ošetřovny, kde byl, protože ho před tím strašně ztýrali.

Měl ruce a nohy ofačované, od pout a od mučení sedřenou kůži, z ran mu tekla krev a hnis… Kromě výslechu ho týrali také proto, že každý den v poledne chtěl na záchod. Na záchod nás vodí výhradně strážní, které máme každý osobně přidělené.

Když zrovna nemají službu, služba je volá někam nahoru, možná tam pracují v kanceláři nebo někoho vyslýchají?... Trvá jim to strašně dlouho a jsou pak zlí. Stařec má asi vysoký tlak a dnu, strašně mu otékají nohy.

Večer přišli další čtyři lidé, nejmladšímu je šestnáct, nejstaršímu dvacet, překročili zákaz a v době epidemie hráli baseball, večer je přivedli na strážnici a zbili, hlasitě naříkali, kůži na zadku mají rozbitou do krve a nemůžou si sednout.

Večer přijela sanitka s ošetřovatelem a sestrou a odvezli mě do nemocnice na snímkování plic, nic nezvyklého nezjistili a odvezli mě sem, ruku mi připoutali k posteli, jsem celý zavšivený, strašně to svědí… Ráno a večer se chodí na záchod. Je to samozřejmě lepší než dole s ostatními, ale hlídají mě dva strážní.“

Česká republika už zase stojí stranou

Výchovné kurzy, či přesněji masová převýchova Ujgurů a dalších muslimských etnik žijících v Sin-ťiangu probíhá od roku 2017. Odhaduje se, že v převýchovných táborech je průběžně zadržován až jeden milión Ujgurů a dalších příslušníků nečínských etnik, tradičně se hlásících k islámu.

Čínská vláda popírá existenci převýchovných táborů, označuje je za školící střediska, kde se prý Ujguři mají naučit čínsky a získat dovednosti, které jim umožní vymanit se z chudoby a vyvarovat se údajného islámského extremismu. Svědectví uprchlíků z těchto táborů nicméně hovoří o tvrdě vynucované vojenské disciplíně, bití, nucené práci a systematickém vymývání mozků s cílem zbavit Ujgury jejich kulturní identity a vštípit jim lásku ke Komunistické straně Číny a jejímu generálnímu tajemníkovi. Často jsou zde zadržování kvalifikovaní a dobře situovaní lidé.

Čínská vláda odmítá stížnosti na zacházení původními s obyvateli Sin-ťiangu a tvrdí, že bojuje proti islámskému terorismu. Zároveň postupně přebírá iniciativu v Radě pro lidská práva OSN a postupně se snaží změnit smysl této organizace.

Na červnovém zasedání v Ženevě prosadila rezoluci formulující zásadu politiky lidských práv postavenou na principu „vzájemně výhodné spolupráce“. Ta v zásadě otevírá cestu k tomu, aby řešení stížností na porušování lidských práv zůstávalo v rukou států, které se ho dopouštějí, a marginalizuje význam občanských organizací a jednotlivců.

Proti rezoluci hlasovala většina západoevropských zemí včetně České republiky. Zůstává ovšem smutnou vizitkou naší zahraniční politiky, že česká delegace se zdržela při hlasování odsuzujícím postup ČLR v Hongkongu.

Oprava: V článku jsme původně nesprávně uvedli, že česká delegace se zdržela v hlasování o rezoluci k vzájemně výhodné spolupráci. Ukázalo se ovšem, že Česká republika se zdržela až v následném hlasování odsuzujícím postup v Hongkongu. V tomto smyslu jsme text opravili. Čtenářům se omlouváme.