V sobotu se vrátila delegace vedená předsedou Senátu Milošem Vystrčilem z návštěvy na Tchaj-wanu, nejvíc sledované zahraničněpolitické cesty za poslední roky. Na bilancování ekonomických přínosů cesty, původně zamýšlené zejména jako obchodní, až posléze přetvořenou v diplomatickou misi, je ještě příliš brzy. Už teď je však možné zhodnotit, co ukázala o našem vnímaní Tchaj-wanu, jak ovlivnila česko-čínské vztahy a jaké mohou být její dopady na mezinárodní politiku.

Tchaj-wan by se neměl pro nás stát Čínou naruby

Cesta na Tchaj-wan potvrdila hodnotový obsah české zahraniční politiky a vyjádřila podporu ohrožené tchajwanské demokracii v době, kdy to nejvíc potřebuje. Epizoda ale také ukázala, že Tchaj-wan je v České republice stále vnímán zvláště přes prizma vztahů s Čínou, s níž je Tchaj-wan neustále porovnáván a dáván do kontrastu. Kromě očividného protikladu malé vyspělé demokracie a autokratického obra vyzdvihují média a politici Tchaj-wan jako toho, kdo nám přinese, co Čína nedokázala.

V podobné rovině byly prezentovány i očekávané výsledky Vystrčilovy cesty, kdy byl Tchaj-wan vyobrazen jako jakási náhrada Číny, a ne partner sám o sobě. Důraz byl kladen na „náhrady“ za čínské sliby — pandu, kterou Čína navzdory příslibům nakonec pražské ZOO nepronajala, mají nahradit tchajpejští luskouni a zrušené spojení Praha-Peking zase bude suplovat přímá linka Praha-Tchaj-pej. Padla také slova o Česku jako bráně pro tchajwanské investice do Evropy, navozující pocit déjà vu.

Rétorika, jejímž prostřednictvím byla českému publiku před několika lety představována Čína, se tak zrcadlí ve „znovuobjevených“ vztazích s Tchaj-wanem, které přitom Česká republika udržuje již desítky let, a to paralelně s ekonomickými vazbami na Čínu. Správně se upozorňuje na to, že tchajwanské firmy v českých zemích patří dlouhodobě mezi významné investory a zaměstnavatele.

Není ale zaručené, že by Vystrčilova politická mise měla přinést zásadní obrat v česko-tchajwanských ekonomických vztazích. Je důležité mít se na pozoru před přehnanými očekáváními a pamatovat, že spolupráce bude fungovat tam, kde to bude dávat smysl. Vytváření obrazu o podmíněnosti ekonomické spolupráce kvalitními politickými vztahy bylo nakonec jednou z věcí, na které upozorňovali kritici Zemanovy politiky vůči Pekingu.

Konečně je potřebné vztahy s Tchaj-wanem emancipovat od sinusoidy vývoje vztahů s Čínou a s tím spojenými očekáváními. A tak vyvíjet jasný a konzistentní přístup prospěšný jak pro Českou republiku tak i pro Tchaj-wan.

Marasmus česko-čínských vztahů

Reakce Číny na misi české delegace nebyla překvapující. Peking ovšem reagoval snad ještě ostřeji, než je zvykem. Z pohledu ČLR se ale není čemu divit — původně angažmá v České republice vnímala jako šanci prosadit se v regionu, kde dlouho neměla jednoduchou pozici.

Česká republika a další země střední a východní Evropy se po roce 1989 vydaly cestou demokratické transformace a tehdy se Peking jevil jako země, jež na historické křižovatce zvolila špatnou cestu. ČLR s Českou republikou i dalšími postkomunistickými státy proto přicházela do konfliktu v otázce lidských práv, Tchaj-wanu nebo i Tibetu.

Zemanův „restart“ česko-čínských vtahů tak Pekingu velmi dobře posloužil — mohl jej totiž představovat jako významný obrat předchozího kritika, a tedy zásadní triumf. Do rozvoje vztahů s Českou republikou proto Peking investoval i nemalý politický — ačkoli ne tak významný ekonomický — kapitál. Ve výsledku však dosáhl zoufale málo a na měnící se české politické nálady reagoval jenom hrozbami.

Když teď čínské vedení vidí, jak se jim představa českého spojence hroutí, nepochybně má pocit deziluze, ne-li i zrady. Vystrčil navíc svou cestou do Tchaj-peje, jež nesla veškeré znaky oficiální diplomatické návštěvy, zasáhl Čínu v otázce pro ni absolutně prioritní.

V česko-čínských vztazích teď pravděpodobně nastane ochlazení, což bude ale pouze pokračování trendu posledních minimálně dvou let. Na oficiální úrovni Čína přistoupí k normalizaci vztahů nejspíš jen pod podmínkou jasné deklarace pokračující podpory politiky jedné Číny ze strany nejvyšších českých představitelů.

Čína bude nadále častým nástrojem domácího politického boje, jak už ukázala i reakce Andreje Babiše na Vystrčilovu misi. Motivovaly ji ostatně více obavy z růstu ODS nežli strach o budoucí vývoj vztahů s Čínou, jež pro premiéra není prioritou.

Česko-čínské vztahy tak budou s největší pravděpodobností dál chřadnout. Pro mnohé opoziční politiky navíc úspěch Vystrčilovy cesty tchajwanskou otázku jistě zatraktivnil.

Ministerstvo zahraničních věcí bude patrně ve formování zahraniční politiky s Čínou nadále ustupovat do pozadí. Jeho roli dlouhodobě supluje prezident a na něj napojené pročínské lobbistické kruhy, a z protichůdné strany pražský primátor a nyní i Senát. Pro dlouhodobou integritu české zahraniční politiky, nejen vůči Číně, to není dobrá zpráva.

Peking si svými reakcemi na Vystrčilovu cestu významně uškodil

Pomineme-li domácí aspekty Vystrčilovy mise, Číně se v reakci na jeho cestu na Tchaj-wan „podařilo“ poškodit své zájmy i ve větším měřítku — dosáhla totiž většího sjednocení evropské politiky vůči sobě. Už před vlastní návštěvou se k podpoře Vystrčila, který čelil tlaku čínské ambasády, vyjádřili ve společném vyhlášení poslanci Evropského parlamentu a vícero národních parlamentů států Evropy.

Peking navíc svou nevybíravou rétorikou během Vystrčilovy cesty vyvolal zatím nevídanou vlnu solidarity ze strany evropských zemí. Vůči čínským hrozbám se tak postupně ohradili zástupci Německa, Francie, Slovenska nebo také Slovinska. Pokud ČLR doufala, že se jí podaří dál hrát politiku rozděl a panuj a Českou republiku si podá „jeden na jednoho“, byla vyvedena z omylu.

Samozřejmě pohled evropských zemí na Čínu poškodila už čínská dezinformační kampaň spjatá s pandemií covid-19 a související politizace dodávek zdravotnického materiálu. K vylepšení obrazu Číny nepřispěly ani pokračující represe v Sin-ťiangu a klinická smrt principu „jedna země-dva systémy“ v Hongkongu.

Přehnaná čínská reakce na Vystrčilovu cestu tak představuje další impuls k pochopení toho, že dosavadní evropské paradigma iluzorní vzájemně výhodné spolupráce a dialogu pro dialog v přístupu k Číně nemá budoucnost. Změna evropského přístupu je sice pomalá a spletitá, je ale již výrazně v chodu.

Už teď se diskutuje o podobných krocích v dalších zemích — například Evropský parlament zvažuje vyslat na Tchaj-wan delegaci. Vystrčilova cesta tak může být jednoznačně precedentem, který povede k revizi limitů politiky jedné Číny.

Sama politika jedné Číny nakonec závisí na interpretaci jiných států, a není neměnným principem stanoveným Pekingem. Navzdory popsanému vývoji úplné odmítnutí politiky jedné Číny a diplomatické uznání Tchaj-wanu lze zatím čekat jen stěží.

Tchaj-wan nicméně bude z větší diplomatické podpory na mezinárodní scéně profitovat. Vystrčilova cesta pro něj představuje velmi významný diplomatický triumf.

Pro demokratické země Západu včetně České republiky by mělo být prioritou podporovat praktické zapojení Tchaj-wanu do mezinárodních organizací jako například do Světové zdravotnické organizace. Je také nutné dát Číně jasně najevo úplnou nepřijatelnost vojenského řešení „tchajwanské otázky“. To se bohužel v kontextu rostoucí agresivity čínského režimu stává čím dál reálnějším, byť stále ještě nepravděpodobným, scénářem.

Je jisté jedno. Tchaj-wan bude stále významnějším prvkem nejen v české zahraniční — a možná výrazněji i v domácí — politice. A bude také důležitým tématem v čím dál dynamičtěji se proměňující světové geopolitické situaci.