V sobotu se vrátila delegace vedená předsedou Senátu Milošem Vystrčilem z návštěvy na Tchaj-wanu, nejvíc sledované zahraničněpolitické cesty za poslední roky. Na bilancování ekonomických přínosů cesty, původně zamýšlené zejména jako obchodní, až posléze přetvořenou v diplomatickou misi, je ještě příliš brzy. Už teď je však možné zhodnotit, co ukázala o našem vnímaní Tchaj-wanu, jak ovlivnila česko-čínské vztahy a jaké mohou být její dopady na mezinárodní politiku.

Tchaj-wan by se neměl pro nás stát Čínou naruby

Cesta na Tchaj-wan potvrdila hodnotový obsah české zahraniční politiky a vyjádřila podporu ohrožené tchajwanské demokracii v době, kdy to nejvíc potřebuje. Epizoda ale také ukázala, že Tchaj-wan je v České republice stále vnímán zvláště přes prizma vztahů s Čínou, s níž je Tchaj-wan neustále porovnáván a dáván do kontrastu. Kromě očividného protikladu malé vyspělé demokracie a autokratického obra vyzdvihují média a politici Tchaj-wan jako toho, kdo nám přinese, co Čína nedokázala.

V podobné rovině byly prezentovány i očekávané výsledky Vystrčilovy cesty, kdy byl Tchaj-wan vyobrazen jako jakási náhrada Číny, a ne partner sám o sobě. Důraz byl kladen na „náhrady“ za čínské sliby — pandu, kterou Čína navzdory příslibům nakonec pražské ZOO nepronajala, mají nahradit tchajpejští luskouni a zrušené spojení Praha-Peking zase bude suplovat přímá linka Praha-Tchaj-pej. Padla také slova o Česku jako bráně pro tchajwanské investice do Evropy, navozující pocit déjà vu.

Rétorika, jejímž prostřednictvím byla českému publiku před několika lety představována Čína, se tak zrcadlí ve „znovuobjevených“ vztazích s Tchaj-wanem, které přitom Česká republika udržuje již desítky let, a to paralelně s ekonomickými vazbami na Čínu. Správně se upozorňuje na to, že tchajwanské firmy v českých zemích patří dlouhodobě mezi významné investory a zaměstnavatele.

Není ale zaručené, že by Vystrčilova politická mise měla přinést zásadní obrat v česko-tchajwanských ekonomických vztazích. Je důležité mít se na pozoru před přehnanými očekáváními a pamatovat, že spolupráce bude fungovat tam, kde to bude dávat smysl. Vytváření obrazu o podmíněnosti ekonomické spolupráce kvalitními politickými vztahy bylo nakonec jednou z věcí, na které upozorňovali kritici Zemanovy politiky vůči Pekingu.

Konečně je potřebné vztahy s Tchaj-wanem emancipovat od sinusoidy vývoje vztahů s Čínou a s tím spojenými očekáváními. A tak vyvíjet jasný a konzistentní přístup prospěšný jak pro Českou republiku tak i pro Tchaj-wan.

Marasmus česko-čínských vztahů

Reakce Číny na misi české delegace nebyla překvapující. Peking ovšem reagoval snad ještě ostřeji, než je zvykem. Z pohledu ČLR se ale není čemu divit — původně angažmá v České republice vnímala jako šanci prosadit se v regionu, kde dlouho neměla jednoduchou pozici.

Česká republika a další země střední a východní Evropy se po roce 1989 vydaly cestou demokratické transformace a tehdy se Peking jevil jako země, jež na historické křižovatce zvolila špatnou cestu. ČLR s Českou republikou i dalšími postkomunistickými státy proto přicházela do konfliktu v otázce lidských práv, Tchaj-wanu nebo i Tibetu.

Zemanův „restart“ česko-čínských vtahů tak Pekingu velmi dobře posloužil — mohl jej totiž představovat jako významný obrat předchozího kritika, a tedy zásadní triumf. Do rozvoje vztahů s Českou republikou proto Peking investoval i nemalý politický — ačkoli ne tak významný ekonomický — kapitál. Ve výsledku však dosáhl zoufale málo a na měnící se české politické nálady reagoval jenom hrozbami.

Když teď čínské vedení vidí, jak se jim představa českého spojence hroutí, nepochybně má pocit deziluze, ne-li i zrady. Vystrčil navíc svou cestou do Tchaj-peje, jež nesla veškeré znaky oficiální diplomatické návštěvy, zasáhl Čínu v otázce pro ni absolutně prioritní.

V česko-čínských vztazích teď pravděpodobně nastane ochlazení, což bude ale pouze pokračování trendu posledních minimálně dvou let. Na oficiální úrovni Čína přistoupí k normalizaci vztahů nejspíš jen pod podmínkou jasné deklarace pokračující podpory politiky jedné Číny ze strany nejvyšších českých představitelů.

Čína bude nadále častým nástrojem domácího politického boje, jak už ukázala i reakce Andreje Babiše na Vystrčilovu misi. Motivovaly ji ostatně více obavy z růstu ODS nežli strach o budoucí vývoj vztahů s Čínou, jež pro premiéra není prioritou.

Česko-čínské vztahy tak budou s největší pravděpodobností dál chřadnout. Pro mnohé opoziční politiky navíc úspěch Vystrčilovy cesty tchajwanskou otázku jistě zatraktivnil.

Ministerstvo zahraničních věcí bude patrně ve formování zahraniční politiky s Čínou nadále ustupovat do pozadí. Jeho roli dlouhodobě supluje prezident a na něj napojené pročínské lobbistické kruhy, a z protichůdné strany pražský primátor a nyní i Senát. Pro dlouhodobou integritu české zahraniční politiky, nejen vůči Číně, to není dobrá zpráva.

Peking si svými reakcemi na Vystrčilovu cestu významně uškodil

Pomineme-li domácí aspekty Vystrčilovy mise, Číně se v reakci na jeho cestu na Tchaj-wan „podařilo“ poškodit své zájmy i ve větším měřítku — dosáhla totiž většího sjednocení evropské politiky vůči sobě. Už před vlastní návštěvou se k podpoře Vystrčila, který čelil tlaku čínské ambasády, vyjádřili ve společném vyhlášení poslanci Evropského parlamentu a vícero národních parlamentů států Evropy.