Petr Pavel si jen dva dny po svém zvolení krátce zatelefonoval s prezidentkou Tchaj-wanu Cchaj Jing-wen (Tsai Ing-wen). Podle vyjádření tchajwanského ministerstva zahraničí se v patnáctiminutovém přátelském rozhovoru oba státníci ujistili o tom, že sdílí stejné hodnoty svobody, demokracie, lidských práv a právního státu a že mají zájem dále posilovat partnerství a rozvíjet stávající dobrou spolupráci mezi Českou republikou a Tchaj-wanem.

Čínská lidová republika gesto přátelství mezi budoucí hlavou České republiky a stávající hlavou Tchaj-wanu nenechala bez komentáře. Následujícího dne mluvčí čínského ministerstva zahraničí na pravidelné tiskové konferenci telefonát odsoudila a označila jej za „překročení červené linie“ a „závažný zásah do vnitřních záležitostí Číny“ a neopomněla ani obligátně zmínit, jak „zranil city čínského lidu“. Českou republiku pak vyzvala, aby „okamžitě přijala efektivní opatření k nápravě své chyby, odstranila její negativní vliv a konkrétními činy potvrdila princip jedné Číny“.

Celkově vzato, reakce byla poměrně mdlá, čínské velvyslanectví v Praze ji ani nezveřejnilo (na rozdíl od reakce na návštěvu Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu loni v srpnu, která je na stránkách pražského velvyslanectví stále mezi aktualitami). Jako by velvyslanectví vyčkávalo dalších pokynů, jak se zachovat v době, kdy ČLR ztrácí na Pražském hradě svého spojence.

Jedna Čína

Slovní ekvilibristika s „jednou Čínou“ je produktem čínské občanské války, vítězství komunistů v ní a založení Čínské lidové republiky roku 1949. Poražená vojska a politická reprezentace Čínské republiky nalezla útočiště na Tchaj-wanu, který byl do roku 1945 japonskou kolonií. Tak vznikly de facto dvě Číny, které zpočátku obě vystupovaly jako jediný legitimní čínský stát a nárokovaly si celou Čínu.

Čínská republika na Tchaj-wanu prošla od konce 80. let procesem transformace v prosperující a demokratickou zemi a vzdala se starých ambicí z doby občanské války. Naproti tomu vedení Komunistické strany Číny nikdy nezapomnělo na to, že „Tchaj-wan je poslední dosud neosvobozená čínská provincie“ a své nároky se pokouší realizovat způsobem, který nám může připadat až dětinský — opakováním tvrzení, že Čína je jen jedna a Tchaj-wan je její součástí, i když to zjevně není pravda.

S tímto cílem prosazuje čínská strana floskule o „jedné Číně“ do všech možných mezinárodních smluv, počínaje těmi o navázání diplomatických styků. Jak jsme se přesvědčili během skandálů kolem sesterské smlouvy mezi Prahou a Pekingem, snaží se je protlačit i do zcela nepolitických dohod o spolupráci.

Ruku v ruce s tím Čínská lidová republika provádí diplomatický nátlak na nejrůznější mezinárodní organizace, aby Tchaj-wan vyloučily ze svých řad, pokud nepřijme název, který ho zbavuje vlastní subjektivity. Notoricky známý je případ mezinárodního olympijského hnutí, kterého se Tchaj-wan může účastnit pouze pod po všech stránkách nesmyslným názvem Chinese Taipei, v němž je použito jméno Tchaj-peje, tedy hlavního města Tchaj-wanu.

Krok správným směrem

Vzhledem k celé řadě okolností, včetně zdrženlivé zahraniční politiky ČLR v počátcích ekonomických reforem, svět postupně přijal jako normální, že styky s ČLR se udržují za cenu přihlášení se k „jedné Číně“. To však nikde neznamenalo, že by Tchaj-wan byl automaticky prohlášen za součást Čínské lidové republiky, jak si to vysvětlují čínští představitelé, když šermují „principem jedné Číny“. Šalamounská floskule o jedné Číně totiž ponechává tuto otázku otevřenou, tím spíš, že Tchaj-wan prostě součástí ČLR není.

Když si tedy zvolený prezident Pavel telefonoval s tchajwanskou prezidentkou, neporušil staré závazky „jedné Číny“. Spíše se zkrátka rozhodl jednat, s kým uznává za vhodné on sám, aniž by se k postavení Tchaj-wanu vyjadřoval.

Telefonát zvoleného českého prezidenta s tchajwanskou prezidentkou byl potřebný v řadě ohledů. Nejen proto, že tak Petr Pavel udělal ráznou tečku za nechvalným „restartem“ české politiky ve vztahu k Číně a dal občanům i partnerům v zahraničí jasně najevo, že v budoucnu se už Hrad nebude obracet na východ.

V kontextu sílící hrozby vojenského útoku Číny na Tchaj-wan se také jedná o vysoce aktuální zahraničně politické gesto, kterým dal budoucí český prezident jasně najevo, že případný pokus o násilné připojení k Číně nelze vydávat za zásah proti separatistickým silám ohrožujícím čínskou národní bezpečnost, jenž by byl ospravedlnitelný z hlediska mezinárodního práva. Dodejme, že od roku 2005 ČLR skutečně má zákon proti separatismu, do něhož spadá i Tchaj-wan.

Užitečné gesto je nicméně jen prvním krokem. K bezpečnosti a budoucnosti Tchaj-wanu může přispět jen vytrvalé a možná navenek málo viditelné diplomatické úsilí, které bude směřovat k tomu, aby se Tchaj-wan mohl, navzdory čínskému vydírání, začlenit do mezinárodních organizací.

V tomto směru asi nelze mnoho čekat od zástupce České republiky v OSN Jakuba Kulhánka, který dříve působil jako externí konzultant pro nechvalně známou čínskou společnost CEFC a následně v době svého krátkého působení jako ministr zahraničí neváhal nahrát apologetickou gratulaci pro čínské velvyslanectví u příležitosti státního svátku ČLR.

Není však třeba hned myslet na členství v OSN, alespoň ten mezinárodní Olympijský výbor by se mohl postavit k realitě čelem. A „čínskou Tchaj-pej“ přejmenovat podle pravdy na Tchaj-wan.