Kdo rozhoduje o české politice vůči Číně?
Olga LomováNavzdory shodě mezi vládou a parlamentními stranami ve věci vztahů s Čínskou lidovou republikou, Česká republika se nepřipojila k Lotyšsku a Estonsku a zůstává členem sdružení 16+1. Kdo u nás rozhoduje o zahraniční politice? A v čím zájmu?
Minulý týden Lotyšsko a Estonsko vystoupily z „regionálního sdružení 16+1“. To původně tvořilo šestnáct postkomunistických zemí — jsou mezi nimi členské země EU i země mimo EU — plus Čínská lidová republika. Čínští stratégové zde sjednotili bývalý socialistický tábor od Estonska po Albánii s myšlenkou vytvořit novou platformu pro spolupráci s ČLR. Posléze se přidalo i Řecko a platforma se rozrostla na sedmnáct států. Nedlouho na to Litva vystoupila a počet se opět srovnal na šestnáct.
Za těchto okolností čínská strana pro jistotu přestala používat číselné označení a dnes hovoří o „zemích střední a východní Evropy“. V čínské rétorice nicméně celý projekt již před časem splynul s projektem Nové Hedvábné cesty, také několikrát přejmenovaným a dnes nejvíce známým pod zkratkou BRI (Belt and Road Initiative — Iniciativa pásu a stezky).
Vznik sdružení iniciovala Čínská lidová republika s příslibem rozvoje obchodních vztahů a přílivu investic. ČLR také vytvořila vlastní institucionální rámce a mechanismy kontaktů, nastoluje agendu, svolává pravidelné „summity“ nejvyšších představitelů států tohoto nesourodého „regionu“, kteří při té příležitosti přitakávají memorandům formulovaným v Pekingu.
Litva svým vystoupením reagovala na bojkot vývozu svého zboží do Číny — ano, stalo se tak v době, kdy byla členem sdružení založených s cílem prohlubovat ekonomickou spolupráci s Čínou. Byla to odveta za to, že Vilnius se dohodl s Taipejí, že ve své zemi založí „Taiwanskou kancelář“.