Peking a Moskva: proruská „neutralita“ bez hranic

David Gardáš

Nejvyšší představitelé Číny a Ruska se sice opakovaně utvrzují o přátelství, Čína však má ve světě své vlastní zájmy, které se s těmi ruskými leckdy střetávají. Západní tlak na Rusko proto může hrát Číně do karet.

Kreml opakovaně zdůrazňuje, že kladné vztahy s Čínou jsou pro něj absolutní prioritou. Foto Sergej Bobyljov, Sputnik/AFP

Přátelství bez hranic. Tak loni v únoru Si Ťin-pching s Vladimírem Putinem nazvali své nově posílené bilaterální vazby. Představitelé Čínské lidové republiky a Ruské federace využili světové pozornosti, upírající se na zahájení olympijských her v Pekingu, a načrtli mocenský vektor, který o několik týdnů později s ruskou invazí na Ukrajinu nabral na prvořadé důležitosti.

Rok od začátku konfliktu je nám zřejmější podoba tohoto partnerství, včetně jeho možných hranic. Postoj Číny začal být záhy po začátku invaze označován jako „proruská neutralita“. Vzhledem ke konzistentní, či dokonce gradující podpoře Ruska hned v několika rovinách je však tato neutralita spíše iluzorní. Čína má pochopitelně své zájmy i na Ukrajině, stejně jako na trzích jejích (nejen) euroamerických spojenců. Čínští aktéři nicméně straní ruskému režimu, mnohdy dosti nepokrytě, ať již ve sféře informační, diplomatické, ekonomické či bezpečnostní.

Skutečnou povahu tohoto postoje odhalují například diplomaté z Čínské lidové republiky, kteří koncem února již počtvrté odmítli podpořit rezoluci OSN, odsuzující ruský vpád na Ukrajinu a požadující stažení ruských vojsk z jejího území. Čínská státní média i cenzurní zásahy na sociálních sítích dlouhodobě formují veřejné mínění ve prospěch ruských narativů. Do Číny minulý rok putovalo také rekordní množství energetických surovin, což nahradilo Putinovy dřívější evropské penězovody.

Obě země se navíc dohodly na platbách ve vlastních měnách, tedy rublu a jüanu, namísto amerického dolaru, využívaného jako jeden ze sankčních nástrojů Západu. Pokud pak ještě připočteme společná vojenská cvičení probíhající v době, kdy ruské jednotky ostřelují ukrajinská města i s civilisty, v neutralitu už opravdu mohou věřit jen ti nejnaivnější.

Čínské ministerstvo zahraničí nedávno zveřejnilo „Čínské stanovisko k politickému urovnání ukrajinské krize“. Jeho obsah vypadá na první pohled poměrně nadějně —⁠ zdůrazňuje suverenitu a územní integritu všech zemí, nabádá k zastavení nepřátelství, opakuje varování před užitím jaderných zbraní. Je ovšem natolik vágní, že už první bod, který pojednává o zachování územní celistvosti, si vykládá Kyjev a Moskva zjevně zcela odlišně.

Kremlu do karet hraje i čínská kritika „studenoválečnické mentality“ a snaha o zastavení jednostranných sankcí — tedy těch, které nebyly schváleny Radou bezpečnosti OSN, kde mají Rusko i Čína právo veta. Otázkou také je, jak s proklamovanou neutralitou koresponduje návštěva nejvyššího čínského diplomata Wang Iho v Moskvě jen několik dní před zveřejněním zmíněného stanoviska. Wang během jednání označil čínsko-ruské vztahy za „skálopevné“, zatímco tajemník ruské bezpečnostní rady Nikolaj Patrušev již po několikáté vyzdvihl Peking jako prioritu ruské zahraniční politiky.

Neexistuje věčné spojenectví, jen věčné vlastní zájmy

Publikované stanovisko nicméně Číně umožňuje alespoň částečně odrážet kritiku, že je vůči konfliktu na Ukrajině příliš pasivní, nedělá pro jeho řešení dost, či z něj dokonce systematicky profituje. Dokument se dále soustředí na stabilitu dodavatelských řetězců a umožnění vývozu obilí. Tím Peking sbírá politické body v zemích globálního Jihu, v nichž je v posledních letech čím dál aktivnější. Ukrajinský konflikt totiž dopadá na tyto oblasti především rostoucími cenami potravin.

Pekingu může ekonomicky oslabený a vojensky plně zaměstnaný Západ vyhovovat. Podobně je pro něj výhodná i podřízená pozice mezinárodně izolovaného Ruska, což vytváří mocenský vztah ne nepodobný tomu, jaký má Čína vůči Severní Koreji a částečně také Íránu. Čína — stejně jako každá jiná země — sleduje primárně své zájmy. A ty se s těmi ruskými mnohdy kříží: ať již jde o vliv ve Střední Asii, využívání surovin na Sibiři a v kdysi čínských teritoriích na Dálném východě nebo působení v arktické oblasti.

Média i odborníci začali také záhy po vpádu ruských vojsk upozorňovat na podobné osudy Ukrajiny a Tchaj-wanu. Potenciální eskalace napětí v Tchajwanské úžině, tedy na opačné straně eurasijského kontinentu, má s Ukrajinou leccos společného. Politbyro v Pekingu odmítá legitimitu vlády na Tchaj-wanu podobně jako Putinův režim přehlíží ukrajinskou politickou reprezentaci, obě země si také nárokují druhou stranu jako bezprostřední sféru svého vlivu.

Čína je aktér, kterého v soudobém mezinárodním dění nelze ignorovat a je třeba hledat cesty k jejímu zapojení. To si uvědomuje jak běloruský autokrat Lukašenko, který do Číny zavítal na konci února, tak například francouzský prezident Emmanuel Macron, který tam má namířeno začátkem dubna. Svůj zájem o dialog se Si Ťin-pchingem vyjádřil i Volodymyr Zelenskyj, aby tak vyvážil několikeré hovorysetkání mezi čínským vůdcem a Vladimirem Putinem — další se má uskutečnit již příští týden přímo v Moskvě.

Je pochopitelné, že světoví státníci chtějí mít šanci naklonit čínské vedení jedním nebo druhým směrem. O to důležitější je rozumět zájmům nejvyšších politických představitelů Čínské lidové republiky v širším kontextu, bez naivity a nesplnitelných očekávání.

advertisment