Oči většiny Evropy jsou upřené na slovensko-ukrajinskou hranici a zemi s druhou největší armádou na kontinentu, kterou napadl soused s tou největší. Mezinárodní bezpečnostní politikou však mimo Evropu nehýbe jen rusko-ukrajinská válka. Je tu ještě Blízký východ a také východní Asie a Pacifik. Právě tam se přitom může strhnout z hlediska budoucnosti světa vůbec nejzásadnější konflikt.

Západní média se v roce 2023 často obracela do Asie, aby si odpověděla na otázku, kdo by vyhrál potenciální čínsko-americkou válku. Jedněmi z posledních byly Washington Post či analytický server Politico.

Nejdříve policie, potom armáda?

Britský deník The Guardian přinesl v úterý pozoruhodnou analýzu bezpečnostních spojenectví v tichomořské oblasti. Jak uvádí, „USA uzavřely s tichomořskými zeměmi nejméně osm obranných a bezpečnostních dohod. V loňském roce podepsaly pakt s Papuou-Novou Guineou, který umožnil americké armádě ‚neomezený‘ přístup na její základny, a v roce 2020 podepsaly obrannou a bezpečnostní dohodu s Fidži. USA si rovněž zachovávají dominantní vojenskou stopu v severním Tichomoří prostřednictvím dohod o volném přidružení (Compact of Free Association, Cofa) s Palau, Marshallovými ostrovy a Federativními státy Mikronésie.“

Odborníci pak upozorňují na dohody, které mají některé tichomořské státy nejen s USA, ale i s jejich úhlavním regionálním protivníkem, Čínou. Ty se paradoxně zaměřují primárně na civilněbezpečnostní oblast spolupráce mezi policejními sbory. Jak se již prokázalo v roce 2017 během rozsáhlých zatýkání na Fidži, existují obavy, že uvedené dohody povedou k „hongkongizaci“ práce místních policejních sborů, která může vést až k mimosoudním zatýkáním.

V první řadě je třeba podtrhnout význam spojenců a partnerů pro jakýkoli vojenský podnik vedený v regionu. Není vůbec jisté, kdo a s jakou intenzitou by se do konfliktu zapojil. Smlouvy o vzájemné obraně mezi Spojenými státy a asijskými spojenci, jako jsou Japonsko, Jižní Korea a Filipíny, představují zlatý standard bezpečnostních závazků, ale žádná smlouva nenutí jednoho spojence, aby na příkaz druhého vyrazil do války, bez ohledu na to, jak naléhavé mohou nastat okolnosti.

Jak pevná jsou spojenectví?

S rostoucí silou Čínské lidové republiky se zvyšuje pravděpodobnost, že spojenectví USA vydrží. Koneckonců sebezáchova je nejzákladnějším motivem, který pohání lidská společenství. Solidarita je rozhodující nejen proto, že mnohonárodní síly mají více letadel, lodí a výzbroje, aby se mohly postavit Čínské lidové osvobozenecké armádě, ale i z geografických důvodů.

Americké síly jednoduše nemohou doufat, že z Guamu, nebo dokonce z míst na východ od něj udrží nadřazenou bojovou sílu v Tchajwanském průlivu, Jihočínském nebo Východočínském moři. Americké základny jsou příliš daleko od pravděpodobných bojišť.

Americké síly by odtud mohly působit čínské armádě potíže, ale v nejlepším případě by mohly být přítomny jen početně slabě nebo nepříliš často. A není jisté, že by toto „působení potíží“ stačilo proti armádě ČLR, jejíž početné síly by bojovaly blízko domova a využívaly by všech výhod, které to přináší.

Navíc přístup na spojenecké území má strategické a operační důsledky. Bez přístupu k filipínským základnám by americké síly těžko bojovaly proti ofenzivě čínské armády v Jihočínském moři; bez přístupu k japonským ostrovům by americká námořní pěchota a námořnictvo nemohly rozprostřít své síly v oblasti, aby lokalizovaly nepřátelské síly, které se chtějí vylodit na ostrovech nebo si prorazit cestu přes ostrovní řetězec do širokého Pacifiku. Vše závisí na alianční diplomacii.

Tchaj-wan

A pak je tu Tchaj-wan. Právě na samých Tchajwancích, zejména pokud se k nim bude blížit invaze přes průliv, bude jejich osud záviset nejvíce. Jejich odhodlání udržet si faktickou nezávislost bude klíčové, stejně jako koncepce a síly, které vrhnou do své obrany. Pokud by si Tchaj-wan nedokázal nebo nechtěl pomoci sám, kdokoli další pro něj může udělat jen málo. Je tak zásadní sledovat nejen bojeschopnost, ale i sílu vůle vlády, ozbrojených sil a společnosti ostrova.

V západním Pacifiku nic nefunguje bez spojenectví a partnerství; s nimi může fungovat všechno. Proto Peking dělá vše pro to, aby americká přátelství v Asii rozvolnil nebo přerušil. A proto musí naopak Washington neúnavně pracovat na jejich upevnění.

Čínský blitzkrieg

Válka by pro oba soupeře znamenala zkoušku operačních koncepcí. Ten, kdo ve svém úsilí postupuje podle nejrozumnější koncepce, má velkou šanci na vítězství. Čínští velitelé dávají přednost krátké, ostré válce, v níž zvítězí a zároveň udrží vnější mocnosti na distanc. Tím se zjednodušuje řada taktických, operačních a strategických problémů.

Čínská armáda samozřejmě strávila posledních několik desetiletí tím, že svou zem vyzbrojila technikou, jako jsou balistické rakety a střely s plochou dráhou letu proti lodím, stejně jako bojové letouny, hladinové hlídkové lodě a ponorky s raketami. Nejvíce se mluví o hladinovém loďstvu námořnictva ČLR. Ale až palebná podpora protiletadlových jednotek by mu dodala kýženou nadstavbu v akcích proti spojeneckým silám.

Čínské síly plánují vést „válku o zničení systémů“. Myšlenka spočívá v tom, že bojuje-li protivník jako digitálně propojená síla, hlavní úsilí by mělo směřovat k rozbití takového propojení. Pokud by se to čínským stratégům podařilo, rozložili by nepřátelský systém na izolované a neovladatelné shluky bojové síly. Stručně řečeno, nepřítele porazíte tím, že ho zbavíte bojové soudržnosti. Pak můžete podle svého uvážení vybírat jako terče jednotlivé jednotky nebo izolované formace.

Proti tomu americká armáda staví vlastní koncepce, jejichž cílem je odepřít čínské armádě luxus rychlého a rozhodného vítězství. To v očích amerických stratégů znamená změnit loďstvo, aby menší množství velkých a drahých platforem nahradilo větší množství platforem malých a levných, které si však stále zachovávají velkou ofenzivní sílu.