Již ve třicátých letech dvacátého století prohlásil David Ben Gurion, významný sionista a později první premiér Izraele, že Čína bude jednou z velmocí budoucnosti. I přesto se mu však její přízeň získat nepodařilo. V roce 1947 se Čínská republika zdržela hlasování o rozdělení tehdejšího britského mandátu Palestiny a nepodpořila vznik samostatného židovského státu, k čemuž došlo 14. května 1948.

Izrael se následně v lednu roku 1950 stal první zemí na Blízkém východě a jednou z prvních na světě, která uznala novou komunistickou vládu v Pekingu. Hlasoval také pro to, aby Čínská lidová republika zastupovala Čínu v Organizaci spojených národů na úkor nacionalistů z Čínské národní strany (KMT) pod vedením Čankajška, kteří prchli na Tchaj-wan. Ani od komunistického režimu se však Izrael po dlouhá desetiletí nedočkal uznání.

Nejpozději s čínsko-sovětskou roztržkou a navázáním diplomatických vztahů Číny se Spojenými státy v roce 1979 nicméně Čína a Izrael začaly potají budovat vztahy, především ve vojenském odvětví. Izrael poskytoval Číně vojenské dodávky, odborné znalosti a umožňoval transfer technologií, které by Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) jinde — kvůli embargu po masakru na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 — sháněla jen těžce.

V polovině devadesátých let tak celou pětinu svého vojenského arzenálu Čína pořizovala právě z Izraele. Oficiální diplomatické vztahy byly navázány v lednu 1992 a jejich prohlubování symbolicky stvrdila návštěva čínského prezidenta a generálního tajemníka Ťiang Ce-mina v Izraeli v roce 2000.

Následovala série diplomatických cest izraelských prezidentů a premiérů do Číny, které dále významně posílily diplomatické, obchodní a investiční zájmy. V uplynulých dvou dekádách směřovalo sedmadevadesát procent známých investic z ČLR v Izraeli do technologickém sektoru.

Izrael je jedním z nejvýznamnějších světových inovačních center, působí zde přibližně čtyři tisíce aktivních start-upů a na výzkum a vývoj jde pět procent ročního HDP — více než kdekoliv jinde na světě. Pochopitelně se tak dostal do hledáčku čínských společností. Díky výše uvedenému si Izrael vysloužil zvláštní diplomatickou úroveň „inovativního komplexního partnerství“.

Jelikož zboží se do a z Izraele dostává takřka výlučně po moři, je pro jeho zapojení do mezinárodní ekonomiky nutná modernizace přímořských oblastí a komerčních přístavů. V září 2021 Izrael otevřel na svém středomořském pobřeží nový námořní přístav Bay Port v Haifě v hodnotě 1,7 miliardy dolarů, provozovaný společností Shanghai International Port Group (SIPG).

Čínští konstruktéři jsou nicméně v Izraeli aktivní i na souši — společnost China Railways Tunnel Group získala v roce 2015 zakázku na výstavbu metra v Tel Avivu. Čínsko-izraelskou spolupráci však dlouhodobě s nelibostí nesou Spojené státy, stěžejní spojenec Izraele na mezinárodní scéně a současně dodavatel mnoha kritických technologií pro jeho průmysl a armádu.

Jedna Čína o dvoustátním řešení

Specifickým vývojem prošly také vztahy Číny s Palestinou. Čínská lidová republika byla prvním nearabským státem, který navázal vztahy s Palestinou, a to již v roce 1965, kdy Peking navštívili zástupci Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).

Během tohoto setkání přirovnal Mao Izrael k Tchaj-wanu a prohlásil, že obě místa „stvořil imperialismus“, aby udržel Araby a Číňany v šachu. Čína byla v té době zřejmě hlavním dodavatelem zbraní do Palestiny. V roce 1970 předseda OOP Jásir Arafat prohlásil, že ČLR je „zemí, která má největší vliv na podporu naší revoluce a upevnění jejího cíle“.

Specifika studenoválečného působení Číny na Blízkém východě vycházela z postupného zhoršování vztahů Pekingu s oběma supervelmocemi i z tehdy probíhající kulturní revoluce. Jelikož žádná z vlád v arabském světě nejevila ochotu k přerušení vztahů současně se Spojenými státy i Sovětským svazem, viděl Mao v nově založené OOP potenciální prostředek k prosazení maoismu na mezinárodní scéně.

Po jeho smrti v roce 1976 a nástupu Teng Siao-pchinga Čína upustila od podpory militantních organizací a přešla k pragmatičtějšímu postoji, přesto však nadále podporovala OOP na mezinárodních fórech.

V roce 1988 Čína oficiálně uznala nově založený Stát Palestinu, který 15. listopadu 1988 Jásir Arafat vyhlásil v Alžíru navzdory silné opozici Izraele i Spojených států.

Vzhledem k paralelnímu navázání diplomatických vazeb s Izraelem o čtyři roky později Čína od té doby naléhá na implementaci „dvoustátního řešení”. To předpokládá, že se Palestina a Izrael navzájem uznají jako samostatné národy se sdílenou správou Jeruzaléma a izraelské síly se stáhnou do hranic z roku 1967 podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Tu však Izrael odmítá.

V souladu s dřívějším postojem Mao Ce-tunga proběhla také loňská červnová návštěva palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse v Pekingu. Si Ťin-pching tehdy podpořil „spravedlivou věc palestinského lidu, který chce obnovit svá legitimní národní práva”. Čína při té příležitosti navázala „strategické partnerství“ s Palestinskou samosprávou, což generální tajemník označil za „důležitý milník v historii dvoustranných vztahů“.

Navzdory těmto krokům však Čína v samotné Palestině není výrazněji aktivní. V letech 2008 až 2022 poslala na pomoc pouze 11,3 milionu dolarů a roční obchodní výměna dosahovala předloni pouhých 158 milionů dolarů, tedy zlomek obchodu s Izraelem.

Strategické zájmy Pekingu lze nicméně sledovat u předního spojence Palestiny v regionu — Íránu. Čínské rafinerie jsou největšími odběrateli íránské ropy a v loňském roce představovaly odhadem přes devadesát procent odbytu tamního vývozu. Vedle toho je Čína také důležitým dodavatelem íránského raketového programu a programu bezpilotních letounů, které nyní hojně využívá Rusko proti Ukrajině.

Přesto vztahy mezi Čínou a Íránem vykazují výraznou asymetrii: Čína se na íránském obchodním portfoliu podílí třiceti procenty, zatímco Írán představuje pouhý zlomek čínského obchodu, méně než jedno procento. Obchod s černým zlatem navíc dominuje také hospodářským vztahům s konkurenční mocností na druhé straně Perského zálivu. Ropná pole v Saúdské Arábii byla dokonce hlavním zdrojem této komodity pro Čínu, než ji v loňském roce po přeorientování svého exportu z evropských trhů předběhlo Rusko.

Pozice Číny ve světle nedávného vývoje

Záhy po útocích na Izrael 7. října čínské ministerstvo zahraničí odsoudilo násilí proti civilistům, Hamás nicméně jmenovitě nezmínilo. Izraelští pozorovatelé následně v analogii k čínskému zdánlivě neutrálnímu postoji k ruskému tažení na Ukrajině začali hovořit o „propalestinské neutralitě”. Čína se i v tomto případě prezentuje jako nezaujatý mírotvůrce a opírá se při tom o své zprostředkování dohody mezi Saúdskou Arábií a Íránem na začátku loňského roku.

Tu čínská státní média označila za „příkladnou roli při řešení palestinsko-izraelského konfliktu“. Současně se šlo o jistou protiváhu takzvaným Abrahámovským dohodám mezi Izraelem a arabskými zeměmi zprostředkovaných Trumpovou administrativou, které naopak prohlubovaly izolaci Teheránu.

Napětí na Blízkém východě začátkem roku dále narostlo poté, co Íránem podporovaní Húsíové v Jemenu podnikli opakované údery drony a balistickými střelami proti obchodním plavidlům v Rudém moři. Jelikož je Suezský průplav stěžejní trasou pro přepravu zboží z Číny na západ, včetně přibližně šedesáti procent jejího vývozu do Evropy, čínské ministerstvo zahraničí pochopitelně vyjádřilo znepokojení z narušování mezinárodní námořní dopravy. Stejně jako v případě Hamásu či Ruské federace však ani Húsíe otevřeně neodsoudilo.

Na konci března schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci s cílem neprodleně ukončit izraelské operace v Pásmu Gazy. Tato rezoluce byla přijata pouhé tři dny poté, co Rusko a Čína vetovaly jinou rezoluci navrženou Spojenými státy, z diplomatického hlediska tak bylo možné tento vývoj interpretovat jako úspěch Pekingu.

Vidina klidu zbraní ovšem neměla příliš dlouhého trvání. Poté, co izraelské síly zničily íránský konzulát v Sýrii, následoval 13. dubna bezprecedentní přímý raketový útok z íránského území, který čínský ministr zahraničí Wang I označil za „akt sebeobrany” a postavil se za Teherán.

Zatím poslední významný vstup Číny do regionální diplomacie uprostřed války v pásmu Gazy proběhl na konci dubna, kdy Peking hostil jednání o palestinské jednotě mezi islamistickou militantní skupinou Hamás a jejími rivaly z umírněného hnutí Fatah. Od roku 2007, kdy bojovníci Hamásu v krátké válce vyhnali Fatah z Gazy, se oběma znepřáteleným palestinským frakcím nedaří urovnat vzájemné politické spory.

V úterním prohlášení Hamás ocenil úsilí Číny o sjednocení palestinských frakcí i její historický „podpůrný postoj k palestinské věci a odmítnutí genocidy našeho lidu“. Podle pozorovatelů si konflikt v Gaze od října vyžádal již přes čtyřiatřicet tisíc palestinských obětí. Izrael obvinění z genocidy v Gaze odmítá a tvrdí, že jeho cílem je zničit Hamás, ne palestinský lid jako celek.

Ochrana zájmů a křehká reputace na misce vah

Čína se v uplynulých dekádách stala významným hráčem na Blízkém východě, kde díky své zvýšené angažovanosti mění mocenskou dynamiku. Peking ovšem v současné době nemá dostatečné kapacity pro použití tvrdé síly, aby tak mohl zajistit odpovídající bezpečnost svých rozsáhlých strategických zájmů v regionu. Čína v roce 2017 zřídila v Džibutsku svou první a prozatím jedinou oficiálně přiznanou zahraniční vojenskou základnou, její přítomnost v oblasti však zůstává skromná — na základně se údajně nachází jen přibližně dvě stě příslušníků námořní pěchoty.

Čínská státní média vyzdvihují úsilí svého námořnictva v oblasti námořní bezpečnosti u Afrického rohu a hrdě uvádí 7 200 lodí, které od roku 2008 v regionu doprovodilo, jako důkaz své zdatnosti v mezinárodních vodách. Přesto však Čína nepodnikla žádné zásadní kroky proti nedávným útokům húsíjských povstalců na civilní lodě.

Peking si uvědomuje, že by to mohlo jednak vyvolat odplatu a ohrozit čínská plavidla a personál, a současně by to narušilo snahu Číny prezentovat se jako neintervenční velmoc — na rozdíl od Spojených států. Místo toho čínští kontejneroví dopravci jako OOCL a COSCO dočasně pozastavili veškerou přepravu do a z Izraele.

S rostoucím napětím a měnícím se rozložením sil v regionu může být nicméně pozice Pekingu neudržitelná a ve střednědobém až dlouhodobém horizontu bude pravděpodobně usilovat o zvýšení své vojenské přítomnosti. Pro Čínu bude také stále komplikovanější udržet všechny zúčastněné strany v souladu se svými strategickými cíli.

Čínská média i diplomacie proto v mezičase nezahálí a vyostřenou situaci na Blízkém východě, podobně jako v případě konfliktu na Ukrajině, prezentují jako přímý důsledek angažování Washingtonu. A nutno podotknout, že veřejné mínění tamní populace je Pekingu nakloněno: procento obyvatel arabských zemí, kteří věří, že Amerika hraje v probíhající válce pozitivní roli, dosahuje pouze sedmi procent, přičemž v zemích jako Jordánsko jsou to pouhá dvě procenta. Naproti tomu pozitivní přínos Číny vnímá šestačtyřicet procent Egypťanů, čtyřiatřicet procent Iráčanů a sedmadvacet procent Jordánců.