Čína pomalu mění strukturu mezinárodního financování — tradiční systém Mezinárodního měnového fondu a Světové banky začínají v určitých oblastech nahrazovat její vlastní instituce. Jakou roli hraje v tomto uspořádání Afrika?

V posledních letech můžeme pozorovat, jak Peking zakládá řadu finančních iniciativ v podobě nových institucí.

Zhruba od roku 2000 lze zaznamenat rychlý nárůst čínsko-africké spolupráce. Otázky těchto vazeb a oblasti kooperace se řeší pravidelně každé tři roky na Fóru o čínsko-africké spolupráci FOCAC, který změnil vztahy mezi Pekingem a africkými státy a vnesl do nich více pragmatičnosti a ústupu z ideologické dimenze. Za osmnáct let tato spolupráce tak vzrostla, že je dnes možné označit Čínu za vůbec nejvýznamnějšího ekonomického partnera afrických států.

S rostoucí spoluprací a jistotou, že čínské zájmy v Africe nebudou krátkodobým rozmarem, se FOCAC stalo pompéznější než podobné akce pořádané například Japonskem nebo EU. Jak bylo letos ale vidět, časy ekonomické spolupráce se mění a i Peking má své finanční limity. To ovšem neznamená, že se Afrika stane pro Čínu méně důležitou, spíše naopak — politicky, diplomaticky i vojensky její význam jen poroste.

Rétorika Fóra se klasicky nesla v duchu myšlenek vzájemné tolerance, respektu k suverenitě, zachování míru a stability a spolupráce mezi státy rozvojového Jihu, do kterého se Čína stále ráda počítá. Prezident Xi oznámil, že na další tři roky mohou africké státy očekávat příliv až 60 miliard dolarů ve formě investic, půjček a grantů. Vedle toho vysvětloval, co bude další zadlužení pro africké partnery znamenat.

Zástupcům afrických států v tomto ohledu stačilo ubezpečení Pekingu, že další zadlužování bude udržitelné a „vinit Čínu z dluhových problémů je smysl postrádající a neopodstatněné“. Jak budou ale rostoucí miliardové dluhy splaceny, zůstává záhadou.

Peking si je však dluhové zátěže afrických států evidentně vědom. Částka z FOCACu 2015 se poprvé od roku 2000 nenavýšila. 10 miliard z toho navíc nepůjde přímo africkým recipientům, ale na podporu čínských soukromých investorů a jejich iniciativ v Africe. Finanční toky na kontinent se tedy dokonce ztenčily na 50 miliard.

Je také otázkou, na jaké projekty a iniciativy 50 miliard půjde. Protože Čína nezveřejňuje detailní statistiky ohledně poskytnutých rozvojových financí a investic, nelze vyloučit, že budou financovat stávající projekty. V takovém případě by se nejednalo o nový kapitál pro africké recipienty. Rovněž zůstává nejasné, zda jsou čínské projekty úspěšné a jaký je jejich dopad na rozvoj recipientů.

Zpráva McKinsey & Company porovnávající oficiální statistiky počtu čínských investic v osmi afrických státech s výsledky svého výzkumu, uvádí, že oficiální údaje zveřejněné Pekingem jsou dvakrát až devětkrát (!) nižší než její závěry. V tomto světle se pak jeví slova jihoafrického prezidenta Ramaphosy „Aplaudujeme Číně za dodržování slibů“ jako čistý nonsens. Pravděpodobně ani sám Peking neví, jestli sliby skutečně plní, natož pak Ramaphosa.

I přes klesající ekonomický zájem reagovaly hlavy afrických států během summitu spolupráci s čínským protějškem hlavně pozitivně. Popisovaly vztah jako „unikátní“, „inspirující“ či rozhodně „ne neokoloniální“, jak jej často označují zahraniční média a politici. Paul Kagame, prezident Rwandy, pak vyzdvihl tradiční prvek čínské zahraniční politiky — „win-win“ spolupráci, z níž mají těžit obě strany, a rostoucí vztahy s Čínou tedy nejsou na něčí úkor.

Právě tato idea vzájemných výhod se ale na summitu ukázala spíše jako kámen úrazu. Byť se roku 2008 Čína stala největším africkým obchodním partnerem, obchodní výměna je vysoce nevyrovnaná a situace, kdy africké státy musí řešit rostoucí obchodní deficit, rétorice „win-win“ příliš neodpovídá. Příkladem může být Uganda, která se potýká s poměrem dovozu a vývozu do Číny 22:1. U Nigérie, významného exportéra ropy, připadá na každý vyvezený dolar 11 dovezených.

Čína na summitu tyto problémy také reflektovala. Xi už v úvodním proslovu uvedl, že africké produkty budou v Číně více propagovány a dostane se jim v přístupu na čínský trh lepších podmínek i finanční podpory. Zůstává ovšem nejasné, jestli to bude stačit. Situace se může zlepšitv důsledku obchodní války mezi Čínou a USA, kdy vzroste zájem Číny z Afriky dovážet více zboží a více zde investovat, ať již do výroby, nebo do obchodu.

Ovšem daleko pravděpodobněji se africký obchodní deficit vůči Pekingu bude jen prohlubovat. Čínská ekonomika se začíná měnit a místo těžkého průmyslu, pro který jsou africké nerostné suroviny zásadní, se orientuje na služby a obchod, kde má Afrika jen máloco nabídnout.

Afrika v „čínském světě“

Zásadně se proměňují i ideologické, politické a vojenské vztahy mezi Pekingem a Afrikou. FOCAC se konal poprvé od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Jeho urážlivá rétorika vůči rozvojovým oblastem a obchodní válka, kterou vede s Čínou, se promítnula i zde. Africké státy se stále více obracejí na Východ a hledají a upevňují spolupráci s Pekingem. Ten neváhá vyplnit mocenské vakuum, které se zde vytváří pod americkým protekcionismem a politikou „America First“.

Přístup americké administrativy vůči Číně i Africe tak bude dál nahrávat posilování vzájemné spolupráce mezi Čínou a africkými státy a pocitu, že se navzájem potřebují více než kdy předtím. Nutno podotknout, že čínský prezident na jedné straně vyzdvihoval změny v globálním vládnutí, které zvyšují politický i ekonomický význam rozvojových států. Na straně druhé pak upozornil na výzvy, které tento trend ohrožují.

Slova „Hegemonie a mocenská politika přetrvávají; protekcionismus a unilateralismus narůstají (…). Nikdo, kdo se rozhodne uzavřít v izolaci na ostrově, nemá budoucnost“ , představovala narážky na politiku Trumpa i na brexit. Rétorika, kterou Xi na summitu volil — „Respektujeme Afriku, milujeme Afriku a podporujeme Afriku“ — musela na africké lídry působit jak z jiné galaxie, která se nachází hodně daleko od té Trumpovy.