Nedávná návštěva českého premiéra v několika afrických zemích představuje vyvrcholení nové strategie české vlády vůči Africe, jež byla od počátku devadesátých let zcela na okraji českého zahraničněpolitického zájmu. Vyvolala řada kritických hlasů o tom, že podobné cesty nemají vzhledem k omezeným možnostem České republiky význam, pozornost premiéra by se měla upírat především na domácí problémy a africké trhy, ať jsou sebeperspektivnější, nemůžou nahradit pokulhávající německou ekonomiku, tradičně táhnoucí české hospodářství.

Terčem kritika se ale stala také návštěva letecké základny v Bishoftu a podpora spolupráce v oblasti obranného průmyslu. Důvodem byla jak obecná nechuť vůči tomuto typu spolupráce, tak poukazování na situaci v samotné Etiopii, jež byla ještě před rokem ve stavu faktické občanské války.

Je tomu rok, co světová média plnily zprávy o střetech mezi etiopskou armádou a tigrajskými jednotkami na severu země. Informacím o využívání dronů ze strany armády, záškodnických akcích Tigrajců, uzavření příjezdových cest na sever země ve snaze zamezit vstupu novinářů do problematického regionu či zprávám o nastupujícím hladomoru se prakticky nedalo vyhnout. Zdálo se, že více jak stomilionová Etiopie brzy upadne do stavu občanské války.

Premiér a nositel Nobelovy ceny za mír Ahmed Abiy již nebyl vnímán jako „Obama Afriky“, ale jako obyčejný politický pragmatik, nikoliv nepodobný jiným africkým státníkům, které z úřadu odstraní jen jejich vlastní smrt či nedobrovolný odchod do exilu. Rok poté, co se v souvislosti s Tigrají skloňovalo slovo genocida, se zprávy o tomto regionu na hranici s Eritreou a Súdánem vytratily z hlavního mediálního toku. Mohlo se tak zdát, že život plyne v zemi Modrého Nilu zcela klidně.

Realita však je trochu jiná. Region Tigraje je stále obtížně přístupný a těch pár organizací, které zde působí, uvádí, že ze šesti milionů Tigrajců jich 5,4 závisí na dodávkách humanitární pomoci. Dodávky potravin ze zahraničí však byly v polovině března letošního roku pozastaveny kvůli obřímu skandálu s jejich zneužíváním, jenž vedl americkou USAID k přehodnocení své strategie, jak potraviny do jedné z nejchudších zemí světa dodávat.

Nová koncepce byla přijata před několika dny a potravinové dodávky by měly být v nejbližší době obnoveny, což je pro jednu šestinu Etiopanů, kteří jsou na dodávkách potravin závislí, jistě dobrá zpráva. Otázkou však je, zda dodávky potravin představují skutečně řešení situace, či znamenají jen oddalování nevyhnutelného.

Etiopie by mohla patřit k těm africkým zemím, které by si bez problémů mohly vypěstovat nejen dost potravin pro vlastní obyvatele, ale také by je mohly exportovat, což by jistě prospělo bilanci zahraničního obchodu. Problém nespočívá v nedostatku kvalitní půdy, vody či lidské síly, nýbrž v neochotě společnosti tento potenciál využívat. V záloze totiž čeká potravinová pomoc, jež ovšem často končí úplně jinde než u potřebných.

Stejně tak platí, že rebelové ze severu země nezmizeli. Nepodařilo se je „obrátit“ na správnou — rozuměj vládní — stranu, ani tu nebyli vyhlazeni — ať už v podobě zabití, nebo vyhnání ze země. Před pár dny byla města Gondar a Lalibela na severu svědky střetu mezi amharskými milicemi známými pod zkratkou Fano a vládními jednotkami.

„Dobrovolní bojovníci“, jak zní překlad zkratky Fano, napadli dvě policejní stanice, čímž chtěli demonstrovat svůj nesouhlas s plánem premiéra inkorporovat bývalé členy amharských milic do národní armády. Když na konci srpna členové Fano vnikli do města Bahir Dar, vyhlásil premiér šestiměsíční výjimečný stav. Zatímco v minulém roce odcházeli lidé z Tigraje do sousedního Súdánu, dnes je směr migrace opačný, což zvyšuje napětí v příhraničních oblastech.

Na klidu také nepřidává stále rostoucí pocit, že princip etnické federace, na níž soudobá Etiopie stojí, je neudržitelný — mimo jiné proto, že se mění poměr počtu obyvatel jednotlivých států, čímž se zvyšuje vnitřní napětí.

Situace, v níž se Etiopie nachází, není výsledkem událostí posledního roku, a proto se nelze domnívat, že během nejbližší doby se něco zásadně změní. Obrovskou zemi, v níž infrastrukturu budují hlavně Číňani, sužuje řada problémů, za které si může společnost mnohdy sama, což pochopitelně slyší velmi nerada a hledá příčinu ve vnějším prostředí. Tu v neochotě západního světa dodávat dostatek potravin, jindy v přemíře ochoty Západu dovážet zbraně, někdy v suchu způsobeném západním životním stylem či globální nadvládě Západu, kterou je třeba porazit.

Málokdy však v hodnocení příčin narazíme na sebekritiku, jež by brala v potaz například neschopnost efektivního využívání obrovských přírodních zdrojů či servilnost vůči všem nezápadním aktérům, kteří si v Etiopii dělají, co uznají za vhodné — jen přitom nikoho neobtěžují žádnými hodnotami.