Jižní Súdán: výročí země, do které na dovolenou nepojedete

Linda Piknerová

Před dvanácti lety vznikl doposud nejmladší stát světa — Jižní Súdán. Život v extrémně chudé zemi určují dávné etnické a kulturní konflikty, kvůli kterým je tamní společnost takřka permanentně ve stavu občanské války.

Mladý muž z kmene Dinka demonstruje své bohatství v podobě krav a hodinek. Foto Tomáš Vaňourek, Expedice Z101

Země, která se od vyhlášení nezávislosti v roce 2011 zařadila k nejchudším státům světa, slaví výročí, na nějž si vzpomene jen málokdo. Jedovatě se chce říci, že možná proto, že vedle krav, koz a Bílého Nilu tady nic zvláštního není a že kromě útržkovitých zpráv o utrpení místních je Jižní Súdán zcela nezajímavou zemí. Tedy až na ropu, jejíž vývoz je v současnosti ohrožen a na jejímž exportu je země bytostně závislá.

Obrovská země s hlavním městem Juba nikdy neměla na růžích ustláno a při znalosti historického kontextu je vlastně s podivem, že se dočkala nezávislosti relativně bezproblémově, a to dokonce na základě referenda. Ještě jednotný Súdán byl svého času největší zemí v Africe, se značnými nalezišti ropy a zlata a od zisku nezávislosti v roce 1956 s jedním problematickým režimem za druhým. Rozsáhlé území Súdánu vždy obývaly nejrůznější kmeny, volně migrující prostorem bez ohledu na vnitřní či vnější hranice, zatímco politické směřování určovali politici, či spíše diktátoři sídlící v Chartúmu.

Právě proto až překvapilo, že výsledky referenda o vyhlášení nezávislosti z ledna 2011 tehdejší prezident Bašír akceptoval a 9. července 2011 bylo vyslyšeno přání takřka 99 procent hlasujících na vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu.

Vznikl tak nový vnitrozemský stát, řazený politicky zpravidla do oblasti Afrického rohu a sousedící se šesticí zemí, z nichž stabilní je jedině Keňa a snad i Uganda. Jeho spojení s okolním světem je omezeno na špatně sjízdné silnice a příležitostně splavný Nil, což výrazně limituje jakékoliv možnosti rozvoje. Je ale třeba přiznat, že se v tomto směru situace lepší.

Zlomové bylo období pandemie covid-19. Ve stejnou dobu, kdy svět se uzavíral kvůli šíření neznámé nemoci, se Jižní Súdán nechtěně uzavřel z důvodu nečekaně rozsáhlých záplav, způsobených rozlitím Bílého Nilu. Říční přeprava mezi Súdánem a Jižním Súdánem byla na mnoho měsíců vyřazena z provozu, díky čemuž si představitelé Jižního Súdánu uvědomili, že do rozvoje infrastruktury je třeba investovat. A skutečně se tak za vydatné mezinárodní podpory začalo dít.

Kráva je zdrojem života a bohatství kmenů v Jižním Súdánu. Příslušník kmene Dinka při východu slunce sbírá kravskou mrvu. Foto Tomáš Vaňourek, Expedice Z101

Zásadní téma při dělení země ve dví představovala otázka ropy. Její naleziště se najednou ocitla na hranici mezi oběma — už nezávislými — státy, ale jedinou možností, jak ji z území Jižního Súdánu kamkoliv dopravit, byl ropovod směřující do Port Súdánu u Rudého moře. Fakticky tak Jižní Súdán zůstal závislý na svém severním sousedovi a veškeré dosavadní pokusy vybudovat alternativní spojení ztroskotaly.

Moci se v zemi ujal prezident Salva Kiir Mayardit, jehož poznávacím znamením je nošení kovbojského klobouku. Stačí pouhá návštěva jihosúdánské ambasády a vy si během chvilky nepozornosti připadáte jako v Texasu. Pokrývku hlavy prý dostal od samotného prezidenta G. W. Bushe v roce 2006 při návštěvě Bílého domu, když si americká administrativa hledala na súdánské straně vhodnějšího partnera, než by byl dnes nezvěstný Bašír.

Optimismus z nové jihosúdánské reprezentace sice záhy vyprchal, nicméně klobouk na hlavě zůstal. Jediná dosavadní jihosúdánská hlava státu se drží u moci navzdory sporům s bývalým viceprezidentem a prakticky neustálému vnitropolitickému napětí, hraničícímu s občanskou válkou.

Prezident Kiir zůstává i po dvanácti letech nezpochybnitelnou autoritou a moci ho zbaví pravděpodobně až převrat. Zda bude palácový, vojenský či lidový, není podstatné. O metodách jeho vlády svědčí, že loni nechal zmizet několik novinářů, kteří informovali o tom, že se během přímého televizního přenosu pod jeho nohama objevila kaluž moči. A mimochodem, ona sláva, při které se prezident veřejně pomočil, se týkala právě otevření jednoho z nových infrastrukturních projektů.

Dítě z kmene Mundari pije kravskou moč. Foto Tomáš Vaňourek, Expedice Z101

Podstata fungování Jižního Súdánu vychází z přírodních podmínek a etnické pestrosti. Země se nachází na druhé největší bažině světa známé jako Sudd, čímž se odlišuje od svého severního souseda, jehož území je naopak aridní či semiaridní. Existence nekonečných bažin ve spojení s Bílým Nilem vytvořily ideální podmínky pro vznik mimořádně pestrého etnického života, který se díky izolovanosti dané právě geografickými podmínkami prakticky nemění.

Určující je střet mezi zemědělci a pastevci, jenž přetrvává od pradávna a způsobuje vnitropolitické napětí do té míry, že v našem kulturním prostoru už bychom hovořili o občanské válce. Jeho podstata však spočívá v kmenové odlišnosti a z ní plynoucích rozdílných životních potřeb, které jsou pro nás jen obtížně pochopitelné.

Pro představu: základem bohatství kmene jsou krávy, o které pečují mužští členové. Krávy jsou tu doslova zdrojem života. Ačkoliv je v zemi dost vody, lidé trpí jejím nedostatkem, neboť vody Bílého Nilu jsou plné hrochů a krokodýlů a jít si nabrat vodu jen tak, kdy se člověku zamane, zavání problémem. Kromě toho jsou všude ve volné přírodě hyeny, které jen čekají, kdy se objeví kdokoliv, kdo by byl menší než ony a na koho by mohly zezadu zaútočit.

Protože běžné vody je nedostatek a například mytí je v zásadě možné jen v kýblech, a nikoliv v Nilu samotném, slouží jako zdroj tekutiny kravská moč, kterou některé z kmenů využívají pro běžnou ranní hygienu, případně si ji vtírají do vlasů. Své využití má i kravská mrva, kterou ženy a děti ráno sbírají, zapalují a získaný popel si natírají na tělo, čímž se snaží předejít komářím bodnutím a šíření malárie. Nutno přiznat, že tento způsob není příliš účinný, ale i tak se těší popularitě.

Krávy jsou pochopitelně zdrojem mléka, které se pije smíchané s krví jako osvěžující a vydatný nápoj a zároveň často jako jediné jídlo, které muži pasoucí stáda daleko od vesnic mají. Od vlastnictví krávy a jejího zajištění se proto odvíjí životní cyklus kmenů, což vyostřuje spory mezi zemědělci a pastevci.

Do vod Bílého Nilu není radno vstupovat, a tak se využívá kýbl. Ke koupání, k praní, pití piva i vaření. Foto Tomáš Vaňourek, Expedice Z101

Napětí mezi kmeny dlouho umocňovalo rozšíření zbraní, zejména malých střelných pušek a alkoholu, což dohromady vytvářelo třaskavou kombinaci, která stála život mnoho tisíc lidí. Zatímco zbraně se podařilo u některých kmenů eliminovat, v případě alkoholu se jedná o nešvar, se kterým se neděje vůbec nic, nebo naopak — podobně jako u jiných kmenů v sousedních zemích — se spíše dál šíří. Co se tady uprostřed bažin a Nilu dá vypálit do podoby pálenky? V podstatě cokoliv včetně česneku a zkvašených zbytků nezpracované kukuřičné mouky. Odpověď na otázku, proč se tady pije, je vlastně jednoduchá.

Dotírající civilizace ukazuje kmenům alternativní způsob života, ve kterém není potřeba se každodenně dřít, a za peníze získané od cizinců si lze obstarat některé z moderních výdobytků. Jedním ze symbolů moderního světa jsou i tady mobilní telefony. Přestože pokrytí mimo Jubu je velmi omezené, v každém kmeni se najde někdo, kdo jej vlastní, a tím dává najevo vyspělost jak svou, tak celého společenství.

Zahraniční pomoc do země proudí prostřednictvím rozvojových projektů nejrůznějších mezinárodních organizací. Potřebám zaměstnanců těchto organizací se v hlavním městě přizpůsobují služby, byť stále platí, že jejich dostupnost je velmi omezená a finančně nesmírně náročná. Koneckonců jeden z hlavních rysů cestování po dnešním Jižním Súdánu dnes představují astronomické ceny za cokoliv — od letenky, víza, speciálního povolení při vstupu do země, ubytování, služby až po cesty za kmeny.

Chlapec z kmene Mundari potřený popelem z kravského trusu. Foto Tomáš Vaňourek, Expedice Z101

Jihosúdánci nyní s napětím sledují situaci ve svém bývalém domovském státě, tedy Súdánu, kde v březnu tohoto roku započala tak intenzivní vlna nepokojů. Z historicky vyspělejšího severu prchají zoufalí lidé na jih, překračují Nil plný nebezpečných zvířat a hledají útočiště v bažině, kde na ně čeká malárie. Současně stále platí, že jihosúdánská ropa může být exportována pouze prostřednictvím ropovodu vedoucího skrze území Súdánu, takže jakákoliv nestabilita má fatální důsledky na jediný relativně fungující sektor hospodářství.

Jaké jsou perspektivy dalšího vývoje? Nebuďme přehnaně optimističtí. O zemi projevují opatrný zájem třeba Turci, kteří sem zavedli z Istanbulu přímé letecké spojení, takže dostat se sem třeba z Prahy je věcí jednoho mezipřistání, přesto nečekejme, že se v Jižním Súdánu, jedné z nejméně rozvinutých afrických zemí, v nejbližších letech něco zásadního změní.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse