Informace o vnitropolitické situaci v Súdánu se vytratily z našich médií ještě před koncem minulého roku. Zdálo se, že vývoj ve třetí největší africké zemi už zůstane pro běžného Středoevropana zapsán v kategorii rozvrácených zemí, kterým nelze pomoci.

S ruskou agresí na Ukrajině se ve veřejném prostoru ještě více usadil pocit, že nejdůležitější dění v mezinárodních vztazích se odehrává těsně za našimi hranicemi. Málokdo už si dnes vzpomene, že koncem roku se chartúmské ulice plnily krví. Přesto by nás právě v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou měla situace v Súdánu alespoň okrajově zajímat, protože tamní naleziště ropy mohou potenciálně představovat nástroj k posílení evropské energetické bezpečnosti. Anebo tomu může být právě naopak.

Za zhruba devět měsíců od převratu, tedy od pádu premiéra Hamdoka, byly demokratické naděje, jejichž symbolem se stalo heslo „madanía“ — volně přeloženo jako „civilní vláda“ — rozmetány. Počty civilních obětí nelze ani odhadnout a frustrace obyvatel, kteří doufali ve volby v roce 2023, dosáhla vrcholu. V zemi se toho příliš nezměnilo a změny, které proběhly, konsolidovaly pozici vojenského režimu. Samozvaný zachránce stability, generál Burhan, se stal akceptovaným partnerem okolních států. A problémy, s nimiž se země potýkala, přetrvaly.

Zrušení výjimečného stavu a konsolidace režimu

Zimní pokus generála Burhana zapojit do své vlády sesazeného premiéra Hamdoka, skončil fiaskem. Stávající stav se tak dá označit za klasický vojenský režim s africkými specifiky. Jinými slovy, Burhan neví, kdy se ho někdo pokusí svrhnout — a zkušenosti napovídají, že se tak dříve nebo později stane a s velkou pravděpodobností to bude někdo z jeho blízkého okolí.

Sám Burhan neoplývá příliš vysokým intelektem a jeho mocenské postavení je závislé na armádních strukturách. Ovšem jedná se spíše o neoficiální struktury, jako jsou bývalí příslušníci milic Janjaweed, nechvalně známé působením v oblasti Dárfúru.

V minulých týdnech byl zrušen výjimečný stav. Všeobecně se má to za to, že situace se stabilizuje. Vznikla platforma, v rámci které mají zástupci jednotlivých skupin obyvatelstva jednat o dalším směřování země. Část se však rozhovorů odmítá účastnit, protože by tímto krokem vlastně legitimizovala Burhana jakožto nejvyššího představitele státu. Podle části zástupců občanské společnosti není možné sedět u jednoho stolu s někým, kdo provedl převrat.

Burhan se v posledních měsících stal oficiálním představitelem Súdánu do té míry, že byl přijat jako hlava země v Egyptě a Ugandě. Rozptýlilo to pochybnosti, jak na situaci v Súdánu nahlíží nejbližší sousedé. Burhanovi se podařilo fyzicky přežít, konsolidovat pozici a stát se oficiálním hlasem své země. Masové demonstrace se v zemi stávají příležitostnými.

Inflace donutila centrální banku zvažovat vydání tisícilibrové bankovky, protože prozatímní pětistovka přestává stačit. I tak je tisíc liber asi padesát korun, takže si lze snadno představit, jak je obtížné bankovkami cokoliv zaplatit. Podle odhadů budou náklady na vydání tisícovky větší, než je reálná hodnota této bankovky. Navíc se opět rozvinul již téměř vymýcený nešvar: směnný kurz je výhodnější na ulici nežli v bankách.

Lidé se postupně vracejí k normálnímu životu, který až na neustálé diskuze o politice vlastně není odlišný od toho, co se v zemi dělo před říjnem 2021. Očekávají, co přinesou další týdny a měsíce. Po krátkém intermezzu od pádu prezidenta Bašíra v roce 2019 do říjnové revoluce 2021 se vlastně súdánský vývoj dá poměrně snadno interpretovat na základě autoritativních principů, ke kterým měl Súdán od zisku nezávislosti v roce 1956 vždy blízko.

Rozdíl spočívá v tom, že soudobá súdánská společnost je schopna se v hlavním městě Chartúmu a jeho „dvojčeti“ Omdurmánu prostřednictvím sociálních sítí aktivizovat a hlasitě dávat najevo svůj nesouhlas. Otázkou však je, zda to může mít význam v dlouhodobějším hledisku, protože Súdán zmizel z hledáčku světových médií.

Nový mezinárodní kontext: ropa a obilí

Zcela nový je však mezinárodní kontext, ve kterém je vývoj v Súdánu třeba chápat. Súdán by jakožto významný producent ropy mohl sloužit jako alternativní zdroj „černého zlata“ z Ruska, což by mohlo pomoci súdánské ekonomice. Již nyní existuje ropovod končící v přístavu Port Súdán, který by mohl pokračovat na sever Rudým mořem, Suezem a pak buď samostatně východním Středomořím do Evropy, případně by se mohl napojit na další plánované rameno z oblasti Izraele nebo Egypta.

Variantou by také bylo postavit ropovod přes území Súdánu až do Egypta a pak pokračovat přes moře dál na sever. Právě spolupráce mezi Súdánem a Egyptem je momentálně oběma stranami vnímaná jako prioritní. Obě země totiž spojuje strach z rychlého napouštění nové etiopské přehrady na Nilu. Celý plán má však několik podstatných „ale“.

Za prvé je třeba si uvědomit, že naleziště ropy leží na hranici Súdánu a Jižního Súdánu, která je jednou z nejnestabilnějších hranic na světě. S ohledem na skutečnost, že Jižní Súdán patří k zemím s nejvyšším počtem střelných zbraní mezi obyvatelstvem, lze mít určité obavy o stabilitu dodávek.

Na druhou stranu však platí, že příjmy z ropy představují již nyní významný zdroj příjmů státních rozpočtů obou zemí a lze se oprávněně domnívat, že oba Súdány na tom nebudou chtít nic měnit. Evropa představuje partnera, který platí včas a stabilně a spolupráce by mohla být vnímána jako oboustranně výhodná.

Za druhé by vybudování ropovodu napříč Súdánem směrem do Egypta znamenalo překonat tisíce kilometrů pouště. Taková stavba i její údržba by byla nesmírně náročná. Na druhou stranu, ropovody vedou i náročnějšími terény a stavbu lze logisticky zvládnout. Těžko si však představit, že ji budou realizovat čistě súdánské firmy.

Za třetí by Evropská unie musela přehodnotit svůj vztah k Súdánu jako takovému. Země dlouhodobě porušuje lidská práva a Evropská unie podporovala vydání mezinárodního zatykače na bývalého prezidenta Bašíra, který byl obviněn z genocidy v Dárfúru.

To bylo súdánskou veřejností chápáno jako přílišné zasahování do vnitřních záležitostí suverénní země a Unie tak posílila svůj obraz cizí entity, která se plete do věcí, do kterých jí nic není. Chtít nyní se Súdánem pragmaticky spolupracovat v otázkách ropných dodávek s sebou ponese také diskuzi o celkovém přístupu Evropy a možné snaze Súdánu eliminovat otázku lidských práv z obchodních záležitostí.

Zásadní je však čtvrtý argument, v němž do hry vstupuje Rusko. To již nyní přímo či nepřímo ovlivňuje dění v Mali, Středoafrické republice, východním Kongu či Madagaskaru. Ani vývoj v Súdánu neuniká jeho pozornosti. V Chartúmu proběhly před ruskou ambasádou krátce po začátku ruské agrese demonstrace na podporu Ruska.

Potravinová krize v regionu

Port Súdán je rovněž významným přístavem, který slouží jako vstupní brána do země a logistický uzel pro mezinárodní obchod. Diskutuje-li se nyní otázka pšenice a jejího dovozu do Afriky, pak by právě Port Súdán mohl hrát strategickou roli. Súdán sice dovoz pšenice bezprostředně nepotřebuje, nicméně v sousední Etiopii panuje tak napjatá situace, související s nedostatkem potravin, že může způsobit regionální potravinový kolaps.

Dodávky obilí přes Port Súdán by tak získaly strategický rozměr. Proto je třeba bedlivě sledovat i vývoj v sousední Etiopii, jejíž více než stomilionová populace je tak frustrovaná, že v zemi hrozí vypuknutí nepokojů a hlad.

Těžko jasně predikovat, kam se vývoj v Súdánu bude ubírat. Část společnosti je frustrovaná a odmítá o stávajícím uspořádání hovořit jinak než jako o vojenské juntě. Část situaci a změnu ani příliš nezaznamenala, protože mimo Chartúm a Omdurmán se toho změnilo jen málo. Súdán má v čele generála Burhana, který bude jistě za nějaký čas nahrazen, ovšem kdy a kým, zůstává otázkou. Jasné ale už je, že to nebude ve svobodných volbách.