Alžírský prezident Bouteflika po týdnech masových protestů počátkem dubna nakonec opustil své křeslo s vědomím konce své politické kariéry. Prozatímní političtí vůdci však čelí silné kritice rozbouřených mas, které se obávají, že staronová politická reprezentace neuspokojí jejich volání po skutečných reformách. Revoluce však ne vždy přináší kýžené výsledky a výsledkem pokračování arabského jara může být stejně neutěšený stav, jako vidíme v sousední Libyi.

Bouteflikův odchod spolu s pádem súdánského Umara al-Bašíra vyvolává ve vnějším pozorovateli otázku, zda se v těchto dvou státech neodehrává pokračování arabského jara z roku 2011, které v obou případech nevedlo k žádným politickým změnám. Zatímco okolní země se před osmi lety potýkaly s masovými demonstracemi a v jejich důsledku zasáhly region významné společensko-politické změny, Alžírsko a Súdán zůstaly náporu ulice „ušetřeny“.

O osm let později však sledujeme v přímém přenosu zástupy lidí v ulicích Alžíru a Chartúmu, které vyjadřují hluboký nesouhlas se stávajícími politickými garniturami. Co však bude po pádu obou letitých prezidentů, není jasné a optimismus z možných změn je třeba mírnit.

Současně mezi oběma událostmi existuje souvislost spíše pouze časová, nikoliv věcná, a nelze se tedy domnívat, že by protestující Alžířané motivovali své súdánské kolegy k politické mobilizaci. Obě události však bezpochyby mohou mít dopad na situaci v regionu, zejména pak v kontextu otázky migrace a celkové bezpečnostní situace. Jaký tento dopad bude, však není ani v jednom případě zřejmé, neboť vývoj nelze předjímat a dá se tušit, že ani sami Alžířané a Súdánci neví, co nejbližší dny přinesou. Obě politické rošády pak navíc musíme vnímat v kontextu dalších událostí, které v regionu v posledních dnech nastaly.

Na prvním místě je třeba zmínit Libyi, ve které se znovu (a nečekaně) rozhořely tuhé boje mezi dvěma politickými tábory, což může přinést vlnu neklidu do celého jižního Středomoří. Na místě druhém pak situaci v Egyptě, kde prezident Sísí může na základě změněné ústavy vykonávat mandát až do roku 2030, což zcela nesouzní s demokratickými zvyklostmi. Už zbývá jen krůček k tomu, aby Sísí zůstal v čele země podobně dlouho, jako právě odcházející Bouteflika a Bašír.

Alžírské události posledních dnů ukazují, že ani odchod prezidenta z čela země nemusí zdaleka znamenat konec politického neklidu, neboť veřejnost si je dobře vědoma toho, že prezident není jediným politickým reprezentantem režimu, který se snaží odstranit. Bouteflikovo místo zaujal předseda horní komory Abdelkader Bensalah, který až do voleb stanovených na 4. července bude vykonávat funkci prezidenta.

Dalšími v pořadí jsou premiér Noureddine Bedoui a Tayeb Belaiz, který patří k prominentním politickým předákům zastávajícím různé vládní posty. Tito tzv. 3B se stali terčem kritiky rozbouřených mas, které se celkem oprávněně bojí, že staronové elity nebudou chtít nastartované změny dovést ke konci a reformy budou mít jen kosmetický charakter.

Velitel armády Ahmed Gaid Salah naproti tomu hovoří o nutnosti provést změny co nejdříve a zdůrazňuje otevřenost všem řešením, která musí primárně reflektovat potřeby lidu, a nikoliv jednotlivců. Odchod prezidenta je veřejností chápán jako první, nikoliv však jediný krok nutný k nastartování politických změn. Zůstává však otázkou, co má být na jejich konci a jaké jsou reálné alternativy vůči stávajícím pořádkům, které se hroutí, avšak nejistota z budoucnosti je stále silnější.

Nejasný konec v Súdánu

Sled událostí s nejasným koncem vidíme také v Súdánu, kde ulice volá po vytvoření přechodné civilní vlády, která by zemi převedla neklidným obdobím. Od minulého čtvrtka, kdy byl prezident Bašír odstaven od moci, je situace nepřehledná a počínání armádních sil historicky navázaných na režim nepředvídatelné. Během 24 hodin musela vojenská rada dvakrát vyměnit svého nejvyššího představitele, což situaci notně znepřehlednilo a znesnadnilo zástupcům opozice jednání.

Jako nejpravděpodobnější scénář se momentálně jeví vytvoření přechodné vlády, která zemi přivede k volbám. Tento postup však nese jistá úskalí známá z jiných zemí. Je otázka, zda bude mít toto přechodné období pevně stanovený konec, či bude na dobu neurčitou, jako se tomu stalo v řadě okolních států. Z prozatímní vlády se snadno může stát „dočasně trvalá“ součást politického života, jejíž odstranění může být ještě problematičtější, než tomu bylo v případě Bašíra, o jehož odstavení fakticky rozhodly vojenské kruhy. Tytéž kruhy, které dnes vedou politická jednání.

Co změny v obou zemích přinesou, není jasné. Lze jen spekulovat, do jaké míry a v jaké podobě mohou ovlivnit situaci v Evropě. Jisté však je, že Evropská unie získá nové partnery, se kterými bude muset hledat společnou řeč při řešení řady akutních problémů.