Severoafrické Alžírsko doposud patřilo k zemím, o kterých bylo v souvislosti s politickým neklidem slyšet spíše málo. Zatímco zbytkem regionu se v roce 2011 prohnalo arabské jaro, které za sebou nechalo demokratizované Tunisko, mrtvého Kaddáfího a naprosto rozloženou Sýrii, alžírská vláda „pouze“ na nátlak občanů zrušila výjimečný stav trvající téměř dvacet let.

Obyvatelé, kteří si v řadě případů pamatovali boj za nezávislost na Francii z přelomu 50. a 60. let či občanskou válku z 90. let, dali přednost jisté míře politických represálií před hrozbou masakrů ze strany režimu. Pochody mladých lidí ulicemi a zapalování pneumatik sice vzbudilo mediální zájem, nicméně ustalo stejně rychle, jak přišlo, aniž by přineslo nějaké změny politického systému.

Relativně rychlé uklidnění situace vyvolalo v nezúčastněném pozorovateli dojem, že na rozdíl od svých sousedů netrpí Alžírsko zásadními problémy, a zjevný deficit demokracie vyvážil fakt, že příjmy z ropy a zemního plynu umožnily vládě financovat sociální programy. V zemi, kde je stále řada obyvatel negramotných, začaly vznikat aktivity na podporu nejchudších společenských skupin, které z pochopitelných důvodů vnímaly absenci férových a transparentních voleb jako menší problém, než je hlad či absence přístřeší.