↗

Molenbeek je spojován s islamistickým teorismem, přitom je to v řadě ohledů čtvrť jako každá jiná. Foto Josse Lietaert, flickr

Klasická bruselská čtvrť, dvoupatrové rodinné domky ze začátku 20.století, nalepené jeden na druhý, často secesizující fasáda, majolika nad okny, barevná vitráž nad vchodem. Zahrádky kaváren a restaurací jsou plné, směsice mužů a žen, ty v tričkách, kraťasech, vlasy ve větru. A také ženy na kolech. Prostě Brusel.

Stačí ale přejít po mostku plavební kanál, který má v tom městě funkci řeky, a ocitnete se rázem v jiném světě, jiné kultuře. Architektura stejná, v ničem se neliší. Ale žádné ženy na zahrádkách kaváren, žádné vlasy ve větru, žádná sukně nebo šaty, nemluvě o šortkách.

Bývalá čtvrť řemeslníků a malých obchodníků, kolem kanálu býval průmysl. V roce 1835 odtud dokonce vyjel první osobní vlak na kontinentu. Od té doby se to tu ale změnilo.

Jsme v Molenbeeku. Rekrutovala se odtud většina těch, kdo měli prsty v islamistických teroristických atentátech v Paříži v listopadu 2015 a vzápětí v Bruselu v březnu 2016. Tehdy se o čtvrti mluvilo jako o semeništi terorismu, prošli tu potom korespondenti snad všech redakcí světa.

Narodili se tu nebo přechodně žili i další atentátníci, jeden ze dvou vrahů velitele Masúda (zavražděného v r. 2001), organizátoři atentátů v Madridu (2004), v bruselském Židovském muzeu (2014) právě tak jako autor nezdařeného atentátu na bruselském Centrálním nádraží (2017).

Banální čtvrť jako každá jiná

Není to žádná špinavá, poničená čtvrť, jak si někteří představují západoevropská ghetta. Zcela běžná, banální bruselská čtvrť. Fasády o nic ošuntělejší než kdekoli v Bruselu, chodníky čisté, hlavní ulice plná obchodů, ve vedlejších ulicích stromy, krámky.

Jen v ulici mezi auty závodí kluci na koloběžkách nebo někteří zkoušejí na kolech akrobacii — trochu divočejší podívaná než jinde ve městě. Na první pohled se tu žije docela klidně, jako v jakékoli jiné čtvrti. Jen islám tu je všudypřítomný.

Na ulici potkáte dva typy populace, každá se chová jinak. Buď ženy, samy nebo ve dvou, všechny bez výjimky tlačí kočárek a kolem nich houf tří, čtyř dětí, jejich věkový rozdíl rok, dva. Všechny jsou v tom horku zahalené od hlavy k patě, vidět je pouze obličej.

Dlouhé kabáty až po kotníky, pod nimi kalhoty, většinová barva černá, občas béžová či šedá, boty bez podpatku, žádné sandály. Hlavu a vlasy vždy halí šátek hidžáb. Z ženy nesmí být vidět nic než maximálně obličej.

Nakupují nebo postávají před obchody s oblečením, všude pouze arabským, tedy všude dlouhé široké pláště, široké kalhoty, sukně ani šaty nevidět. Obchody s oblečením jsou buď čistě ženské nebo mužské. Na kole žádná žena.

Muži naopak obsadili zahrádky kaváren a vnitřky levných bister, tam nevidět jedinou ženu. Klábosí, probírají záležitosti, popíjejí. Mužský a ženský svět se kromě domácnosti nepotkává.

V obchodech zní jen arabská hudba. Řeznictví jsou halal, tedy porážka podle islámského rituálu. Nebýt architektury, měli byste dojem, že jste v Damašku nebo v Rabatu. Taky přes polovinu obyvatel téhle čtvrti je marockého původu.

Donedávna to byla židovská čtvrť

Před cihlovým domem dvě mosazné destičky zasazené do chodníku, stejné jako v Praze a v jiných městech Evropy: připomínka židovských obyvatel, kteří tu kdysi žili a byli odvlečeni a zavražděni. Tady Szifra Lea Libeskind, narozená v roce 1924, a zřejmě její sestra Doba Dora Libeskind, narozená 1926. Obě zatčené 27. 2. 1941, odvlečené do sběrného tábora v Drancy (u Paříže) a potom 11. 9. 1942 zavražděné v Osvětimi.

Najednou nás osloví starší paní, oblečená jako Evropanka, vlasy nezahalené. Bydlí zrovna v tom domě a když viděla, že se skláníme nad mosaznými destičkami Libeskindů, usoudila, že nás zajímají židovské osudy.

Ano, před válkou to tu bývala židovská čtvrť, říká, stěhovalo se sem hodně Židů hlavně ze střední Evropy. Zbyl tu už ale snad jen jeden obchodník s nábytkem, tamhle o pár domů výš, a ten prý hodlá kvůli covidu brzy zavřít. Jinak v téhle části čtvrti žije čistě arabské obyvatelstvo.

V Muzeu židovství potom zjistím, že v roce 1940 bylo v Molenbeeku hlášeno 551 osob židovského původu. A zařízení malé synagogy, které je v muzeu vystaveno, pochází ze synagogy právě v Molenbeeku — zavřela v roce 2002 pro nedostatek věrných, kteří se odstěhovali.

Pomůžou mi s taškou, v obchodě mě ale ignorují

Jak se sem v dnešní době dostala ona, Židovka? Žila v jiné čtvrti, před pár lety jí tam zvedli nájem a ona si musela najít něco levnějšího a inzerát ji zavedl sem. Když její velké dcery viděly čtvrť, odmítly se sem prý s ní nastěhovat, ale ekonomický tlak je přinutil souhlasit.

Dnes tu prý zná všechny v okolí, ji zase znají v obchodech, nemůže si naříkat, nikdy se jí nic nestalo. Ani dcerám, když se vracejí večer domů.

Naopak, když táhne plnou tašku, není výjimkou, že jí někdo nabídne pomoc. Umí vyjít s lidmi. Je to ale jiný svět, uzavřený do sebe, říká. A do támhletoho obchodu nikdy nejde, jako ženu ji tam úplně ignorují. A do kavárny taky nejde.

Slyšeli jste o atentátech v roce 2016? Teroristy vyslídili tamhle v tom vysokém cihlovém činžáku, když je zatýkali, byla tu sousta policie, i vrtulník. Lidi na policisty házeli na protest lahve. A tamhle naproti v tom domě měli ti muži sklad zbraní. Ve čtvrti bylo samozřejmě pozdvižení, tolik teroristů odtud.

Změnilo se tu potom něco v chování lidí? Ano, byla snaha zahladit špatný obrázek, aby se na ošklivé události rychle zapomnělo. Byla cítit opatrnost a zdrženlivost, přestali pouštět nahlas modlitby, v obchodech bylo slyšet jen hudbu — ale jen arabskou.

Islamismus versus sekulární stát

Belgie potřebovala po první válce, která ji velmi zničila, i po té druhé spoustu pracovní síly k obnově země. To byl začátek přílivu arabských dělníků, především z Maroka. Chtěli to podnikatelé, nikdo si s tím zpočátku nelámal hlavu.

Dnes tu žije výrazná arabská menšina, až na pár výjimek muslimská. Jako jinde v Evropě, hlásí se dnes ve své většině k muslimské ideologii — ve způsobu života, ve vztahu muže a ženy, v jídle, v oblékání.

Ateismus prakticky nedovoluje, náboženství a náboženské autority islámu jsou pro ni závazné, což naráží na sekulární principy belgického státu, na ženskou emancipaci, na toleranci vůči sexuálním menšinám, na výuku biologie či historie ve školách. Co islamismus žádá, jsou fenomény, jež Evropa dávno překonala, především tlakem levice, a jež považuje za zpátečnické, či dokonce v rozporu se zákony. Ať už jde o volební právo žen, rovnost žen a mužů, antikoncepci, právo na svobodu lidského těla a na sexualitu, svobodu žen pohybovat se po městě a oblékat se, jak chtějí.

Zrovna před pár dny prohlásila v interview Ihsane Haouachová, jmenovaná do Institutu pro rovnost žen a mužů, kde si odmítla sundat šátek považovaný jeho předsedou za náboženský symbol, že odluka církve od státu — jeden z pilířů belgického systému — se může interpretovat různě „se změnou demografie“. Jinak řečeno, při jistém počtu muslimů už nemusí platit.

Je paradoxní, že část radikální levice a zelených zaměňuje dnešní islám s proletariátem a žádá pro něj tolerovat věci, které jsou v přímém rozporu s generacemi bojů velkých postav levice za svobodu a práva občana a občanky. Z hlediska evropských tradic je to velký regres.

Ožehavé téma

Psát u nás o islámských menšinách v západní Evropě je vrcholně ožehavá věc. Autor riskuje, že pokud se zmíní o problému, bude nařčen, že nahrává české krajní pravici a celé atmosféře nesnášenlivosti, která se vytvořila kolem uprchlíků. Anebo zase naopak, že je islamofobem.

Střední a východní Evropa přítomnost muslimských komunit nezná, to je fenomén typický pro většinu západní Evropy. Takže o muslimech u nás kolují nejrůznější divoké představy, vyvolané pochopitelně všemi atentáty, organizací, jež si říká Islámský stát, atd.

Nelze ale zavírat oči před tím, že politický islám je velkým problémem Belgie i Francie. Jejich vlády a zákonodárci se snaží dát mu definovaný rámec.

Obtíž je mimo jiné v tom, že z velké části není čistě místní záležitostí, že je tlačen a inspirován ze zahraničí, finančně a ideologicky. Buď církevními kruhy islámu ve jménu jediného pravého náboženství, jež se má šířit po světě, nebo politiky typu Erdogana. Jemu islamismus slouží za politický nástroj oslabení západní Evropy a posílení Turecka jako regionální mocnosti a jeho osobně jako autokratického vůdce.

Tato malá reportáž nemůže samozřejmě suplovat hlubší analýzu islamismu v Evropě, to by bylo pro jiný text. Jako každá reportáž přináší pohled na konkrétní fenomén, na jednu čtvrť jednoho města.