Před časem se mi přihodila podivuhodná věc. V televizním studiu jsem se potkal s Tomiem Okamurou. Místopředseda Poslanecké sněmovny si mne vzal stranou a naléhal: „Pane Jelínku, neoznačujte mne za extremistu. Já o vás taky neříkám, že jste socan.“ Představa, že je posedlost hodnotami svobody, solidarity a rovnosti kladena na stejnou rovinu jako zahrávání si s nejnižšími pudy, ve mne dodnes vyvolává hořký úsměv.

Neměl jsem čas pana Okamuru uklidnit, ale jeho samotného skutečně za extremistu nepokládám. Spíš za obchodníka se strachem a dalšími emocemi. Spočítal si, že vytvoření politické strany, která bude radikální a v mnohém i extrémní, je výnosné. A docela mu to vychází. Nejdříve s Úsvitem přímé demokracie, nyní se Svobodou a přímou demokracií.

Ovšem strana je taková, jací jsou její členové a jejich názory. Kdyby se SPD profilovala jen na kritice evropské integrace a na rozvíjení přímé demokracie, nešlo by proti ní říct ani popel. Jenže si s ní spojujeme víc — děšení lidí masovou migrací, zlehčování romského holocaustu, nevlídný přístup k menšinám…