Zdatný obchodník s extremismem

Lukáš Jelínek

Zatímco Sládkovci byli kdysi ostrakizováni a média si od nich držela odstup, SPD je dnes seriózní součástí debat v nablýskaných salonech. Okamurovi se podařilo zbourat zeď, která dělila demokratickou politiku od extremistické.

Stokrát jej můžeme mít za podnikatele se strachem, nejde mu ovšem upřít vybroušený styl a tah na branku. Foto WmC

Před časem se mi přihodila podivuhodná věc. V televizním studiu jsem se potkal s Tomiem Okamurou. Místopředseda Poslanecké sněmovny si mne vzal stranou a naléhal: „Pane Jelínku, neoznačujte mne za extremistu. Já o vás taky neříkám, že jste socan.“ Představa, že je posedlost hodnotami svobody, solidarity a rovnosti kladena na stejnou rovinu jako zahrávání si s nejnižšími pudy, ve mne dodnes vyvolává hořký úsměv.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Neměl jsem čas pana Okamuru uklidnit, ale jeho samotného skutečně za extremistu nepokládám. Spíš za obchodníka se strachem a dalšími emocemi. Spočítal si, že vytvoření politické strany, která bude radikální a v mnohém i extrémní, je výnosné. A docela mu to vychází. Nejdříve s Úsvitem přímé demokracie, nyní se Svobodou a přímou demokracií.

Ovšem strana je taková, jací jsou její členové a jejich názory. Kdyby se SPD profilovala jen na kritice evropské integrace a na rozvíjení přímé demokracie, nešlo by proti ní říct ani popel. Jenže si s ní spojujeme víc — děšení lidí masovou migrací, zlehčování romského holocaustu, nevlídný přístup k menšinám…

I zpráva ministerstva vnitra o projevech extremismu za rok 2019, v níž se hovoří o „rozsévání nenávisti a vyhroceného nacionalismu“, věnuje Okamurově SPD značnou pozornost. Spolu s šiřiteli dezinformací, zejména z pochybných webů, prý zastínila klasické extremistické skupiny. 

Tomio Okamura má zprávu za součást politického boje, který s ním vede ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Leč není kouře bez ohně — a pod ten členové a stoupenci SPD pilně přikládají. Stačí zmínit facebookový úlet poslankyně Maříkové, terorismus seniora Baldy nebo netolerantní výlevy někdejšího Okamurova parlamentního spolupracovníka Staníka.

Nezahálí ani samotný Okamura. Jazyk jako břitva má ve Sněmovně i v médiích. Stokrát jej můžeme mít za podnikatele s politikou, nelze mu ale upřít vybroušený styl a tah na branku. Před týdnem se projevil na Facebooku: „Hrozné. Imigranti napadli ženu v portugalském Lisabonu. Tohle nesmíme připustit u nás!“ 

Video provázející tento Okamurův apel však bylo prachobyčejným podvrhem, jehož se ochotně zmocnil. Nebyla na něm mladá žena terorizovaná běženci, nýbrž agresivní cestující, kterou nejprve zpacifikoval průvodčí a pak policie. Rozruch mísený s drsným chováním odpovídal realitě. Migrační kulisy pouze dodal kdosi těžící z obav veřejnosti z cizorodých prvků.

Ne náhodou hovoří vnitráčtí analytici i o šíření lží, fake news a dezinformací. Některé pochybné weby z tohoto zboží zvesela profitují. O to snáze pak nahnědlé poselství přejímá část uživatelů sociálních sítí a lehce prosakuje i do emailové komunikace a osobní konverzace lidí. Když napíšete sebevětší blábol a dodáte „Čtěte, než to smažou!“, máte téměř jistotu, že někoho osloví.

Hrubne i banální politická debata v novinách a na internetu. Nositelé „zdravého selského rozumu“ spolu s absolventy „vysoké školy života“ tvrdě startují po menšinách a jejich obhájcích z řad neziskovek, „progresivistů“, „neomarxistů“ a „kulturní levice“. Houfují se domobrany a další paramilitární formace.

Slovník, s nímž kdysi operovali ideologové agresivního konzervatismu a jejž si později osvojila též nejkrajnější pravice, dnes užívá i část levice, intelektuální exhibicionisty nevyjímaje. Podobně si programový arzenál radikálů osvojují kdysi umírněné strany.

Pokud byli druhdy politici Sládkovy SPR-RSČ ostrakizováni a i sdělovací prostředky si od nich vesměs držely odstup, dnes je SPD seriózní součástí debat v nablýskaných salonech. Premiéru Babišovi se dokonce hodí jako záložní varianta pro případ, že by mu loajalitu vypověděli sociální demokraté či komunisté.

Hajlující skupiny zvolna ztrácejí smysl, když je i pro střední politický proud inspirativní takový Okamura. I kdyby se nějakou náhodou stalo, že by občané SPD vykázali z parlamentu, její lídr může být na sebe pyšný. 

Mnozí sice jeho stranu označujeme za extremistickou, jemu se ale podařilo zbourat zeď, která dělila od demokratické politiky jeho předchůdce. Ba co víc, bojovníci proti mainstreamu se stávají jeho součástí. Rehabilitovali populismus, demagogii a xenofobii a zaujali roli vlivných společenských vůdců. Smutný krok pro člověka, ale ohromný pro extremisty. 

Ať se experti na vnitru či v BIS třeba zblázní, Tomio Okamura je pevně v sedle.

    Diskuse