Jan Keller je jedním z nejangažovanějších českých „antiglobalistů“ a obecně kritiků „evropského federalismu“, pojem sociální spravedlnost vepisuje stále hlouběji do pojmů národní stát a vlastenectví. Navazuje tak nepřímo na toxický odkaz Zdeňka Nejedlého, který po válce promítl boj českých demokratů o sociální spravedlnost do národního obrození jako jeho historický smysl. Dědici této „nejlepší tradice národního obrození“ byli v jeho tragicky pokřiveném pohledu především komunisté, i když ještě v roce 1950 se v útlé knížce věnované stému výročí Masarykova narození snaží vyhradit v tomto „velkopříběhu českého vlastenectví“ čestné místo i „Masarykově politické roli v obnově naší samostatnosti“.

Nedávno (Právo, 25. 4.) popsal Jan Keller jako „lehkomyslně podceňovaný rub globalizace“ tři pohromy. „První z nich je rozmach světového terorismu… (velmi usnadněný) možnostmi financování… napříč celou planetou… a snadností, s jakou se mohou osoby přesunovat přes neexistující hranice.“

Druhou pohromou jsou „masové vlny migrace, z nichž jedna zaplavila Evropu“. Prchají „ti, kdo mají informace a prostředky k tomu, aby šli za ještě lepším… (za příležitostí), kterou druzí vytvořili“ (zatímco chudí umírají doma). Třetí pohromou je podle Kellera koronavirová pandemie. Virus „si pohodlně cestoval letadly, komfortními výletními parníky… navštěvoval vědecké konference, politické summity a vyhlášená lyžařská střediska“. A pohromu svého druhu zachycuje i autorovo závěrečné tvrzení, že z globalizace „profituje celosvětově… nějakých deset či patnáct procent lidí“.

Niall Ferguson v knize Civilizace: Západ a zbytek světa našel šest klíčových charakteristik západní civilizace, které jí zaručily globální dominanci: konkurence (mezi nezávislými právnickými osobami), věda (ve službách průmyslové revoluce), právní záruky soukromého vlastnictví a zastoupení vlastníků ve vládě, moderní medicína, konzumní společnost, práce pojatá jako morální povinnost. Označil je formulí šest killer applications, protože zabíjejí jiné tradice jako „překonanou (barbarskou?) minulost“.

Západní civilizace má svůj „starý“ rub právě v této „zabijácké“ sebedefinici pomocí asymetrických protipojmů — civilizace vs. zaostalost. Tento zlý rub má ale i svůj dobrý líc: civilizační pokrok — i občané kolonizovaných zemí bojovali nakonec za svou samostatnost ve jménu civilizace — rozvoje demokracie, rovnosti a vědeckého poznání.    

Slovem globalizace označujeme závratné zrychlení expanze těch šesti zabijáckých aplikací po konci studené války; tehdy skončily i dějiny v západním smyslu „hledání alternativ k systému“, který ty zabijácké aplikace stvořil. Po konci dějin lidé už nehledají alternativy k průmyslové civilizaci založené na těch šesti aplikacích, všichni přijímají jako fakt, že se „stanou jeho součástí“ a omezují své politické plány na snahu „regulovat ho“, aby nefungoval jen ve prospěch „jeho starého mocenského centra (atomových mocností)“.

Čínský ekonomický úspěch je průlomovým příkladem toho, jak globalizace mění po „konci dějin“ fungování zabijáckých aplikací, tohoto „krutého“ rubu západní civilizace: z asymetrických protipojmů civilizace vs. zaostalé země dělá pojmy symetrické, a tím oslabuje světovou dominanci Západu.

Tři pohromy