Jan Keller je jedním z nejangažovanějších českých „antiglobalistů“ a obecně kritiků „evropského federalismu“, pojem sociální spravedlnost vepisuje stále hlouběji do pojmů národní stát a vlastenectví. Navazuje tak nepřímo na toxický odkaz Zdeňka Nejedlého, který po válce promítl boj českých demokratů o sociální spravedlnost do národního obrození jako jeho historický smysl. Dědici této „nejlepší tradice národního obrození“ byli v jeho tragicky pokřiveném pohledu především komunisté, i když ještě v roce 1950 se v útlé knížce věnované stému výročí Masarykova narození snaží vyhradit v tomto „velkopříběhu českého vlastenectví“ čestné místo i „Masarykově politické roli v obnově naší samostatnosti“.

Nedávno (Právo, 25. 4.) popsal Jan Keller jako „lehkomyslně podceňovaný rub globalizace“ tři pohromy. „První z nich je rozmach světového terorismu… (velmi usnadněný) možnostmi financování… napříč celou planetou… a snadností, s jakou se mohou osoby přesunovat přes neexistující hranice.“

Druhou pohromou jsou „masové vlny migrace, z nichž jedna zaplavila Evropu“. Prchají „ti, kdo mají informace a prostředky k tomu, aby šli za ještě lepším… (za příležitostí), kterou druzí vytvořili“ (zatímco chudí umírají doma). Třetí pohromou je podle Kellera koronavirová pandemie. Virus „si pohodlně cestoval letadly, komfortními výletními parníky… navštěvoval vědecké konference, politické summity a vyhlášená lyžařská střediska“. A pohromu svého druhu zachycuje i autorovo závěrečné tvrzení, že z globalizace „profituje celosvětově… nějakých deset či patnáct procent lidí“.

Niall Ferguson v knize Civilizace: Západ a zbytek světa našel šest klíčových charakteristik západní civilizace, které jí zaručily globální dominanci: konkurence (mezi nezávislými právnickými osobami), věda (ve službách průmyslové revoluce), právní záruky soukromého vlastnictví a zastoupení vlastníků ve vládě, moderní medicína, konzumní společnost, práce pojatá jako morální povinnost. Označil je formulí šest killer applications, protože zabíjejí jiné tradice jako „překonanou (barbarskou?) minulost“.

Západní civilizace má svůj „starý“ rub právě v této „zabijácké“ sebedefinici pomocí asymetrických protipojmů — civilizace vs. zaostalost. Tento zlý rub má ale i svůj dobrý líc: civilizační pokrok — i občané kolonizovaných zemí bojovali nakonec za svou samostatnost ve jménu civilizace — rozvoje demokracie, rovnosti a vědeckého poznání.    

Slovem globalizace označujeme závratné zrychlení expanze těch šesti zabijáckých aplikací po konci studené války; tehdy skončily i dějiny v západním smyslu „hledání alternativ k systému“, který ty zabijácké aplikace stvořil. Po konci dějin lidé už nehledají alternativy k průmyslové civilizaci založené na těch šesti aplikacích, všichni přijímají jako fakt, že se „stanou jeho součástí“ a omezují své politické plány na snahu „regulovat ho“, aby nefungoval jen ve prospěch „jeho starého mocenského centra (atomových mocností)“.

Čínský ekonomický úspěch je průlomovým příkladem toho, jak globalizace mění po „konci dějin“ fungování zabijáckých aplikací, tohoto „krutého“ rubu západní civilizace: z asymetrických protipojmů civilizace vs. zaostalé země dělá pojmy symetrické, a tím oslabuje světovou dominanci Západu.

Tři pohromy

Kellerovy tři pohromy nejsou produktem globalizace, patří ještě k předglobalizačnímu světu. V druhé půlce 20. století se například přes nás přehnaly tři vlny terorismu. Zaprvé terorismus, jímž bojovali za svou kauzu Palestinci, do paměti se mi vryla vražda izraelských olympioniků v Mnichově 1972.

Zadruhé terorismus separatistický, například baskické organizaci ETA padlo za oběť 829 lidí a dost krve bylo prolito i v Irsku (jen během Krvavé neděle bylo dne 30. ledna 1972 příslušníky 1. praporu britského výsadkového pluku postřeleno 27 účastníků protestního pochodu pořádaného Severoirskou asociací pro občanská práva, třináct osob, z toho sedm nezletilých, zemřelo na místě, další oběť zemřela na následky zranění, dva protestující byli zraněni vojenskými vozidly, všichni postřelení byli beze zbraní, pět z nich bylo střeleno do zad).

Zatřetí terorismus Rudých brigád, který v sedmdesátých letech ochromil Itálii. Měl podporu nezanedbatelné části univerzitní mládeže a skončil až v roce 1978 zavražděním premiéra Alda Mora. Italský terorismus byl reakcí na deficit „racionální změny“ v italské společnosti, vzpourou proti „obecnému imobilismu“, který byl nevyhnutelným důsledkem vlády jedné strany (Křesťanské demokracie) jako jediné záruky přežití „demokracie“ v podmínkách, kdy druhou největší stranou (s třicetiprocentní volební podporou!) byla Komunistická strana, jejíž vláda by vedla ke „změně režimu“.

A zmínit je třeba i terorismus v Německu, kde byl vzpourou poválečné generace synů proti pokrytecké generaci otců, jak ukazuje von Trotta ve filmu Olověná doba na příběhu sester Ensslinových (jedna novinářka, druhá významná teroristka). Jejich terorismus byl pokusem o jakési „přesgenerační vyplivnutí“ otráveného sousta nacistické minulosti.

Terorismus byl také velmocemi sponzorovaným nástrojem mezinárodní politiky v bipolárním světě, v Latinské Americe (dlouhá válka proti Mayům v Guatemale, převrat v Chile, vojenská diktatura v Argentině nebo podpora contras v Nicaragui), v Indonésii, v Africe, v Afganistánu (Talibán). Nejsem historik, jen obyčejný pamětník těch událostí, ale i pouhá paměť stačí k vyvrácení Kellerova pojetí rozmachu terorismu jako „rubu globalizace“; jeho rozmach byl rubem imperialismů, nacionalismů a lokálního patriotismu v předglobalizačním bipolárním světě.

A ani masová migrace není rubem globalizace, ale západní „falešné dekolonizace“, jejímž zdrcujícím příkladem je třeba ustavení Středoafrického císařství s teroristickou vládou „císaře“ Jeana Bedela Bokassy. Omezme se na citaci z Wikipedie: V roce 1975 francouzský prezident, který se často účastnil loveckých výprav ve Střední Africe, se prohlásil za „friend and family member of Bokassa“. V té době Francie podporovala bývalou kolonii finančně a vojensky výměnou za dodávky uranu, které byly životně důležité pro francouzský program nukleární energie a zbrojení.

Zvláště arabské státy byly záměrně konstruovány koloniálními velmocemi tak, aby je permanentně sužovalo napětí mezi etnickými a náboženskými menšinami, jako například Irák nebo Sýrii, a dekolonizace tak nevedla v tomto regionu ke vzniku stabilních nezávislých států. Katastrofální vměšování velmocí do nerovnováhy na Středním východě pak udělalo uprchlíky z milionů schopných lidí v Sýrii, Iráku, Libyi, Afganistánu.

Totální destabilizace třetího světa obecně a Středního východu zvláště je důsledkem toho, že toxické zbytky studené války, k níž velmoci zneužívaly touhu po samostatnosti celých národů a etnických skupin tím, že uměle přiživovaly nepřátelství mezi nimi, se v postbipolárním světě vzbouřily proti svým tehdejším pánům.

Za nemorální pak považuji Kellerovu větu, že privilegovaní uprchlíci „využívají příležitosti, kterou druzí vytvořili“, jako kdyby byli nějací paraziti. Ty příležitosti byly „u nás“ vytvořeny „díky“ vykořisťování jejich domovských zemí, nedostatek příležitostí dnešních uprchlíků zhodnotit svou kvalifikaci ve svých „rozbombardovaných domovech“ je odvrácenou stranou neetické mezinárodní politiky Západu, jejíž jedinou inspirací je další ekonomický růst.

Konečně třetí pohroma — koronavirová pandemie — není důsledkem snadnosti, s níž se přesouváme přes hranice, ale toho, jak zacházíme s životem na naší planetě. Nevyhnutelně se blíží chvíle, kdy se genetická manipulace organismů, globální klimatické změny a skládky toxických odpadků, stanou zdrojem nějaké nové katastrofální pandemie.

Příkladem zaslepeného eurocentrismu je pak autorovo závěrečné tvrzení, že z globalizace profituje jen „deset či patnáct procent obyvatel“: díky globalizaci výroby a obchodu se ze stamilionů chudých Číňanů stala střední třída a z vykořisťované Číny samé hospodářská velmoc. Jistě, na úkor střední třídy v západních státech, to je ale historicky spravedlivé. 

I třetí vlna demokratizace, o níž píše Samuel Huntington v roce 1991 (Democracy's Third Wave) je důsledkem ekonomické, kulturní a politické globalizace: „Mezi rokem 1974 a 1990, přibližně třicet zemí přešlo k demokracii, zdvojnásobily se tak demokratické vlády ve světě. Byly tyto demokratizační procesy součástí pokračující a všudypřítomné globální demokratické revoluce, která zasáhne potenciálně každou zemi ve světě? Nebo naopak představují jen omezenou expanzi demokracie v zemích, v nichž už v minulosti fungovala? Současná vlna demokratizace je třetí vlnou demokratizace v dějinách moderního světa.“

Není snadné odpovědět jednoznačně na otázku, jaké jsou příčiny třetí vlny demokratizace světa. Je ale jisté, že větší ochota elit k negociaci o přechodu k demokracii, je důsledkem globalizace, tedy formování na státní podpoře nezávislých středních vrstev ve významných státech třetího světa, expanze komunikačních technologií oslabujících autoritu centra a posilujících roli symetrické komunikace ve společnosti, a také obecně převahy jak akefálních sítí nad mocenskými hierarchiemi, tak i občanské společnosti nad aparáty státu.

Věk člověka

Tři Kellerovy pohromy nejsou „rubem globalizace“, patří k normálnímu fungování západní civilizace, založené na Fergusonových šesti zabijáckých aplikacích. Rubem globalizace je to, co jsme začali nazývat antropocén, věk, v němž „je lidská aktivita hlavní příčinou většiny současných environmentálních katastrof“.

Druhá kniha Lucretiova spisu O přírodě začíná alegorií „diváka troskotající lodě na rozbouřeném moři“: „Když se křižují vichry / a vzdouvají obrovité vlny / je sladko pozorovat ze Země loď troskotající v dáli…/… pro útěchu z toho, že nejsi vydán podobnému osudu.“ Má to být alegorie klidu, který člověku přináší stoická filosofie — ovládnutí vášní a smíření se s vlastní smrtelností.

Pojem antropocén vnáší do dlouhých literárních dějin této alegorie zvrat: pevná Země se sama rozbouřila, je pustošena vlnami sucha, požárů, povodní a jedovatých emisí. Troskotající loď by si dnešní pozorovatel mohl představit jako archu plnou pozemšťanů prchajících z devastované planety.

Zeměkouli nám „rozbouřila pod nohama“ invaze hyperobjektů, jak nazval britský filosof a umělec Timothy Morton objekty, které jsou všude, nemají časoprostorovou specifičnost a nelze je podřídit nějakému svrchovanému subjektu — třeba globální oteplování, plasty, fosilní ekonomika. Invaze hyperobjektů radikálně dekonstruuje způsob, kterým byla v tržním systému výroby a směny zboží definována odpovědnost za škody, které si soukromí vlastníci navzájem způsobují výkonem svých vlastnických práv. V globální technopolis jsou „vedlejší“ škody všudypřítomné, mají totální dominanci, například škody způsobené automobilovým průmyslem, leteckou dopravou nebo fosilní ekonomikou obecně.

Za škody způsobené naší planetě „neustále bobtnající“ vrstvou člověkem vytvořených hyperobjektů, která ji celou pokrývá, žádný soudce nemůže legitimně prohlásit nějakou skupinu lidí jako „odpovědné viníky“ a odsoudit je legálně k náhradě. Není k dispozici žádná metrika a žádný kalkul, který by umožnil ty škody legitimně vyčíslit a ohraničit.

Terorismus, uprchlíci a pandemie patří ještě do „světa před globalizací“, v níž se svrchované národní státy praly o své hranice. Skutečným rubem globalizace je globální anarchie: absence dohod a institucí, které by zajistily ve věku globální lidské moci místo na „obyvatelné“ Zemi pro budoucí generace.