Jan Keller ve svém komentáři Listopadové paradoxy (Právo, 18. listopadu 2017) popisuje jako jednu z příčin deziluze z polistopadového vývoje údajný fakt, že se příliš řídíme podle něj nesprávným heslem Václava Havla „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Keller se domnívá, že tento motiv striktního rozdělení na pravdu a lež v otázkách veřejného života ve společnosti převládá a způsobuje nenávistnou polarizaci, znemožňující kompromisy a racionální analýzu problémů. Namísto souboje pravdy se lží bychom měli veřejné střety pojímat jako souboj víceméně rovnocenných pohledů a snažit se o kompromisní řešení.

Odmítnutí pojetí politiky jako obecného souboje dobra se zlem je rozumná a důležitá myšlenka. V běžném provozu jde opravdu často o prosté vyvažování zájmů a názorů různých skupin. Že chce někdo zvednout nebo snížit daně, nutně neznamená, že je jeho argumentace čistě pravdivá, či naopak lživá. Je zde ale jedna potíž. Existují i lidé, jejichž politické metody jsou zcela vědomě a systematicky založeny na lži a nenávisti. Mezi ně typicky patří i nacionalističtí, islamofobní a xenofobní populisté, kterým Jan Keller v poslední době povážlivě přizvukuje.

↗

Nikoli obsah sám o sobě, ale kontext komentáře z něj činí obhajobu neobhajitelného. Při vědomí Kellerova přitakávání myšlenkám nenávistných skupin a politiků, vracejících do veřejné debaty principy kolektivní viny, je zřejmé, že Keller nemluví pouze o běžném demokratickém provozu země, kde občané prosazují svoje různé a často konfliktní zájmy v rámci pevných základních pravidel. Keller evidentně prosazuje názorovou relativitu, i pokud jde o ty základní náležitosti organizace státu, jako je vláda práva a nedělitelnost základních práv a svobod. To je však oblast, která stojí — a musí stát — mimo sféru každodenního občanského rozhodování skrze aktuální hlasovací většinu. Že Keller míří právě na tyto základní lidskoprávní aspekty státu a chce je vystavit zpochybnění v diskusi na základě momentálních nálad občanů, potvrzuje i vřelé přijetí jeho slov právě mezi xenofobními a nenávistnými skupinami, které operují na principech kolektivní viny.

Zcela mimo demokratickou diskusi stojí ve svobodném a právním státě například úvahy o tom, že budeme lidi kastovat na základě náboženského nebo etnického klíče a budeme jim podle toho přiznávat různá práva. Jednou ze zásadních hodnot, k nimž jsme došli krvavou historií a na nichž nyní stojí moderní svobodná společnost, je právě individuální odpovědnost a odmítnutí kolektivní viny. Vůči nikomu nesmí být vedena politická perzekuce proto, že někdo jiný stejného etnika, barvy kůže nebo vyznání spáchal zločin. Chceme-li zachovat svobodnou, demokratickou a lidská práva respektující společnost, principy kolektivní viny nemají nárok na účast ve veřejné diskusi coby alternativní politický názor.

Polínka pod kotel

Značně problematická je Kellerova relativizace pravdy a lži také vzhledem k obrovskému vzestupu dezinformační propagandy, zaměřené na rozklad společenské soudržnosti a důvěry v demokratické instituce i liberální demokracii samotnou. Že se dnes často mluví o lži a nenávisti, není dáno dogmatickým vzýváním Havlova hesla, ale nebývale silnou přítomnosti cílených lží a nenávisti ve veřejném prostoru. Přestat se vůči nim vymezovat a přijmout je jako legitimní součást veřejného prostoru je cesta do záhuby.

Svoje polínka pod kotel lži a nenávisti bohužel přikládá i sám Jan Keller. Typickým příkladem je jeho rozhovor pro Parlamentní listy z 23. března 2015. V něm například tvrdí, že politici, kteří se snaží nějak řešit svízelnou situaci uprchlíků a migrantů, tak činí proto, „aby se původní kultury rozplynuly a zmizely v jakémsi tavicím kotli multikulturalismu“. To je lež hned dvojitá. Je to lživě podsunutá motivace a lživé je i tvrzení, že v kulturně pestré společnosti se jednotlivé kultury rozplynou a zmizí. Ačkoli to sociolog Keller samozřejmě dobře ví, na strunu etnické a kulturní čistoty hraje dále: „Až budeme mít mešitu a pagodu třeba na Hukvaldech, zanikne nejen svéráz Lašska, ale i autentičnost zemí, do kterých jezdíme kvůli jejich mešitám a pagodám.“

Právě tento naivně konzervativní nacionalismus, ne nepodobný německému Heimat — nacistické myšlence etnicky čisté domoviny a její obrany před vším cizím — je jedním ze zdrojů nenávisti vůči lidem jiného etnika nebo víry, která je u nás dnes na vzestupu.

Pokud tedy vize vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí znamená uvědomění si toho, že lež je pokus o podvod a nenávist je cestou k násilí a perzekuci, je usilování o její naplnění samou nezbytnou podstatou svobodné, demokratické a právní společnosti. Nejde o nějaké konečné vítězství, ale o permanentní snahu omezit a ozřejmit veřejnou lež a nepřipustit nenávist jako politický nástroj. Jako demokraté musíme být tolerantní a vnímaví k názorům a zájmům druhých lidí. Zároveň se však nesmíme zdráhat označovat nepravdu a lež pravým jménem. A zejména obezřetní musíme být k tomu, jestli se nás někdo nesnaží oklamat a pod rouškou svobody názoru se nepokouší pouze vyvolat nenávist a prosadit principy kolektivní viny.