Dokud se psychotronickými jevy nezačal zabývat profesor sociologie a poslanec Evropského parlamentu Jan Keller, zdálo se, že česká psychotronika je mrtvá. V sedmdesátých a osmdesátých letech měla psychotronika/psychoenergetika své místo mezi vědami. Profesor František Kahuda, fyzik, matematik, teoretik netradičních vzdělávacích metod a ministr školství, byl až do svého skonu v roce 1987 ředitelem Psychoenergetické laboratoře Fakulty chemického inženýrství VŠCHT v Praze.

Poté vedení laboratoře nakrátko převzal Valdemar Grešík, který si po roce 1990, když byla psychoenergetika novými strukturami jako věda zase zrušena, otevřel v Děčíně krámek s bylinkami. Dotáhl to až na českého velkokrále léčivých čajů. Třeba takový jeho čaj Flegmatik dokáže skutečné divy. Nerozhází vás ani to, když s psychotronikou začne koketovat Jan Keller.

Mohlo by se zdát, že si z psychotroniky tropím blázny, ale to ne. Nakonec exaktní věda nedělá nic jiného, než že popisuje co změřit a jak to změřit. A protože asi nikdo soudný nepopře, tedy vyjma pánů ze spolku Sisyfos (sic), že věci jako přenos myšlenek se prostě vyskytují, pak není důvod, proč by se to někdo neměl pokoušet „změřit“. I třeba proto, aby nám řekli, že to neeexistuje (nejde změřit), nebo že se jedná o něco jiného. Protože to je na vědě to krásné, že nikdy vlastně neví, jestli měří to pravé, těmi správnými prostředky.

Ale pokusy o měření takových jevů jsou něco jiného, než se jako „psychotronik“ tvářit. Tedy tvrdit, že vidím do hlavy jiným a znám jejich myšlenky, čehož právě využívá Keller.

V jeho oblíbeném nacionalistickém periodiku vyšel rozhovor s titulkem: Natvrdo hovoří Jan Keller. Vítači uprchlíků a příznivci boje s Putinem ať raději nečtou.

Číst by ho neměl nikdo, kdo si chce zachovat ještě zbytky iluzí o panu Kellerovi. Kromě již obligátního míchání uprchlíků s migranty, příslušné dávky xenofobie a nadávání na nejrůznější politické proudy kromě extrémní pravice, v něm není nic nového. Snad tedy kromě onoho psychotronického exkurzu.

Keller ve své obhajobě Putina totiž říká: „Paní Albrightová je přece autorkou výroku, že je nespravedlivé, aby tolik nerostného bohatství patřilo Rusům.“ To je síla, ne? Ledaže by to nebyla pravda.

Američtí diplomaté si dovolí ledacos, ale že by něco takového? Keller je ovšem profesor a ten přece ví, jak je potřeba poctivě nakládat s daty a informacemi. Říkal jsem si, že takovou věc má určitě ověřenou. A protože ten citát naší milé Madly, kterou jsme tu chtěli mít i za prezidentku, by se dal využít i lépe, než jen v otravném nadávání na válečné uprchlíky, rozhodl jsem se zjistit původ.

V prosinci 2014 na tiskové konferenci v Moskvě zmínil Vladimír Putin, zřejmě další příznivec psychotroniky, že i z nejvyšších míst (USA) je slyšet, že je nespravedlivé, že Sibiř a její bohatství patří jen Rusku. Ale odkud to vzal?

Dozvěděl se to o sedm let dříve. V září 2007 se ho jeden inženýr z Novosibirsku, účastník televizního pořadu volejte prezidentovi, zeptal, co říká prohlášení Madeleine Albrightové, že Rusko kontroluje příliš mnoho zdrojů na Sibiři. Putin tehdy odpověděl, že o tomto výroku nic neví, ale je mu jasné, že se takové myšlenky honí mnoha politikům v hlavách.

To nepochybně. A nejen o Rusku. Kontrolovat zdroje nerostných surovin je snem každého správného politika, který myslí na svůj národ a na prosperitu — hlavně na tu vlastní.

Nicméně je zřejmé, že Putin neměl o výroku bývalé „státní sekretářky“ ani tušení. A jak se o něm tedy dozvěděl onen sibiřský inženýr? Z internetu, jak jinak. V roce 2005 do jakési diskuse účastník pod nickem (přezdívkou) Nataly1001 napsal: „Albrightová řekla, že nemůže být žádná diskuse o celosvětové spravedlnosti, dokud je oblast jako Sibiř vlastněna jedinou zemí“ (rozuměj Ruskem). Někteří účastníci diskuse to zpochybňovali, jiní tvrdili, že to řekl Zbigniew Brzezinski. To byl také pěkný vykuk a navíc i Albrightové učitel! Zdroj však v diskusi chybí.

Ale už pár měsíců na to řekl v televizním pořadu Postscript profesor Alexej Puškov, předseda zahraniční komise Dumy, že i když to „Albrightová možná neřekla přesně takhle, možná si to myslela, nebo si to myslel nějaký jiný bystrý Američan.“ Aha. Čtení myšlenek jako nástroj politické analýzy.

Ale od té doby se to bere jako fakt a vesele se to cituje. Kahuda s Grešíkem by se asi nestačili divit, kde všude lidi blbnou s psychotronikou. Ale tady to nekončí.

Teď přichází opravdu tvrdá parapolitika. V prosinci 2006 zveřejnila Rossijskaja Gazeta interview s generálmajorem Borisem Ratnikovem pod názvem „Tajná služba četla myšlenky Albrightové.“ Ratnikov totiž vedl tajnou divizi pro čtení myšlenek. V rozhovoru zmiňuje i to, jak se prolomili do podvědomí Albrightové. „Detekovali jsme patologickou nenávist ke Slovanům. Je rozhořčena, že Rusko vlastní největší zásoby nerostných surovin na světě.“

↗

Byl prvním mužem na měsíci skutečně mladý Jan Keller? Foto NASA Goddard CC

Tak jsem u cíle. Prostě tajná služba si přečetla podvědomí madam Albrightové, pak to řekli inženýrovi v Novosibirsku, ne špatně: nejdřív tomu Nataly1001. Ten to pustil na internet, odtud inženýr, ten hned volá Putinovi a od toho to slyšel ve svém kamrlíku v Bruselu i náš profesor Keller, když sledoval svého oblíbence v televizi. Jak prosté.

Co z toho plyne za poučení? Vzhledem k tomu, že na zjištění výše uvedeného stačí elementární znalost angličtiny a chvilka brouzdání po internetu, je zřejmé, že Putin, Puškov a Keller nemají problém s informacemi, které někdo vyhrabe z podvědomí třeba Madleine Albrightové. Škoda jen, že jsme se nedozvěděli od generála Ratnikova něco víc i o jejích parapsychologických schopnostech. Je přece známo, že Albrightová vyniká v odhalování přízraků — na každém satelitním snímku z Iráku jasně viděla zbraně hromadného ničení. Musím říct, že hrabat se v mozku Albrightové nikomu nezávidím, stačí mi wikileaks.

Čtení myšlenek je evidentně běžnou politickou praxí. Řadí se k dalším schopnostem politika jako je věštění či vyvolávání přízraků. To je dobré vědět, když bude Keller, nebo jiný politik, zase něco zajímavého povídat.