Vyluxovaný levicový diskurz, ne levicový liberalismus
Václav BělohradskýAutor svými poznámkami odpovídá na polemický text Strašidlo konzervativního socialismu Martina Plevy.
K zajímavé diskuzi v DR nad mým pokusem o výklad obsahu knihy J. C. Michéa, chci dodat pár upřesňujících poznámek. Zaprvé: jedná se o diskuzi, která je z mého pohledu „osudovou křižovatkou“ socialistické levice. I když já se do ní nezařazuji, cítím, že volba směru na té křižovatce bude mít zásadní dopad na euroamerické demokratické systémy, proto o Michéaově úsilí o obnovu socialistického projektu podrobně referuji. Téma je klíčové: socialistický projekt byl původně politickou i morální obranou společnosti proti její atomizaci trhem a liberalistickým pojetím emancipace: je možný návrat k tomuto historickému východisku?
Otázka patologického vývoje moderní společnosti je v základu corpus instructus moderní sociologie, vzpomeňme na Masarykovu Sebevraždu a Durkheimovo hledání „organické solidarity“, schopné být poutem mezi jednotlivci, které rostoucí specializace, vynucená imperativem produktivity práce, učinila navzájem „nepodobnými“; zdrojem solidarity v individualizované společnosti má být pro Masaryka „nové zvnitřněné náboženství respektující nároky rozumu“ a pro Durkheima „vědomí vzájemné závislosti“, které je ostatně vlastním teoretickým obsahem socialistického projektu.
Nejsou nám ale domorodí Američané kmene Siouxů a Meskwaki, hájící svá územní, etnická a jazyková práva a vazby třeba proti stavbě ropovodu přes jejich území, bližší než levicoví stoupenci emancipace od územních, etnických a jazykových vazeb? Není megastroj pokroku (výraz L. Mumforda, také konzervativního socialisty) neovladatelnou obludou jak v rukou „vítězné buržoazie“, tak i v rukou „vítězného proletariátu“?
Zadruhé: to, co obíhá pod názvem „levicový liberalismus“ v globální mediální krajině, není než evropský levicový diskurz vyluxovaný americkou campusovou kulturou, tedy tím nezodpovědným žvaněním na amerických univerzitách v oboru „cultural theory“ nebo „cultural studies“ - plasticky odhalují povahu takových diskuzí vystoupení třeba Žižka v USA před campusovým publikem, vášnivě se hádajícím o nějaký obskurní pojem).
Campusová levice USA není vychována historickou odpovědností vůči společnosti jako levice evropská, která usilovala po válce o získání vlivu v celé společnosti, ne v těch chráněných výbězích pro zlatou mládež, kterými jsou campusy amerických univerzit, z nichž pak vede přímá cesta k „pracovní pozici“ na Wall Streetu nebo v reklamních agenturách či v korporacemi sponzorovaných institutech.
Samozřejmě, v minulosti byla americká levice pragmatická v silném smyslu, který dal tomu slovu Dewey: charakterizoval ji politický aktivismus v hledání racionálně zdůvodněného konsensu pro reformy, směřující v duchu ústavy k větší sociální spravedlnosti a větší nezávislosti argumentující obce ve veřejném prostoru. Doba této zodpovědné levice minula, levice campusová vyluxovala její témata, vyprázdnila je, změnila se ve fanatickou, lyrizující sektu, neschopnou navrhovat demokratizující reformy a získávat pro ně většinový konsensus; nevedou dialog se společností, přou se mezi sebou ve své pseudoradikální bublině.
Kariéra globálního univerzitního establishmentu v humanitních vědách je ve významné míře závislá na stážích v USA a na publikacích obíhajících v jejich akademické infrastruktuře: ekonomická a publikační moc amerických univerzit si evropskou levici podřídila, vnutila ji témata, která jsou na campusech „sexy“. A vnutila jí i své obsese, svou třídní zbabělost, svou sektářskou prázdnotu, především pak svou fetišistickou angažovanost.
Vládnoucí formou ideologie je dnes podle Žižka fetišismus, tedy přimknutí se ke lži, která nám umožňuje unést nesnesitelnou pravdu, například to, že není nejmenší naděje, že by USA „mohly někdy být tou spravedlivou a rozumnou demokracií, za kterou bojovali Američané ve druhé světové válce“, jak napsal Kurt Vonnegut. Především ale: fetišistické přimknutí se k právům LGBTQ komunity, fanatické privilegování teorií gendru umožňuje americké levici unést nesnesitelnou pravdu, že se prezidentu Obamovi nepodařilo prosadit proti zájmům pojišťovacích koncernů ani skromnou demokratizaci zdravotní péče (Obamacare), že není možná žádná sociální reforma, že ve volbách se střídají jen obránci nerovnosti ve prospěch jedněch s obránci nerovnosti ve prospěch druhých.
Obrovským fetišem, překrývajícím v americké společnosti ohromující nerovnost v přístupu ke vzdělání a občanské kompetenci, je boj privilegovaných žen proti sexuálnímu zneužívání (#MeToo) v hollywoodské továrně na falešné vědomí, jako by sama jejich participace na této výrobě spotřebních modelů ženské identity nebyla obrovským násilím na ženách (srv. různé stereotypy ženského těla v reklamách na kosmetiku, v nichž vystupují).
Okázale demonstrativní inkluze homosexuálů je zase fetišem, který má americké levicové intelektuály smířit s totální oligarchizací politické moci a s jejich totální porážkou v boji za třídní spravedlnost („třídní boj už skončil, bohatí vyhráli“, říkalo se kdysi v USA). Přesvědčivým příkladem tohoto kompenzačního fetišismu je fanatická ostrakizace díla Woodyho Allena, nejevropštějšího amerického filmaře (zaměstnanci nakladatelství pohrozili v případě publikování jeho knihy stávkou, podobně jako v předvečer převratu 1948 odborově organizovaní dělníci znemožnili publikování knih Peroutky).
Zatřetí: Martin Pleva píše, že „liberální model“ vyvázal člověka z daných vztahů a tím mu umožnil svobodné uzavírání vztahů nových podle svých „skutečných potřeb a tužeb“; levicový liberalismus prý na rozdíl od liberalismu pravicového vztahy mezi lidmi „nepopírá ani neničí“, ve své ideální podstatě je „pokračováním křesťanské lásky k bližnímu jinými prostředky…“.
Tato interpretace procesu emancipace naivně postuluje, že člověk zná „své potřeby a tužby“, jenže my nikdy nevíme, po čem toužíme, „dokud nám to významní druzí neřeknou“ (Žižek). Úzkost z „fixních“, svobodně nezvolených identit „podivuhodně koresponduje s dynamikou postmoderního kapitalismu“ (Žižek), v konzumní společnosti je sama absence fixní identity mobilizovaná jako motiv k další spotřebě, k další touze po „více“ autentické „svobodně“ zvolené identitě.
Moderní subjektivita je výsledkem působení nových forem „pastýřské moci“ (Foucault), je ovládána „hysterickou touhu po autentickém já“, kdy člověk cítí úzkost z toho, že neplní dostatečně příkaz „být jedinečným a autentickým“, že nedostatečně využívá možností, které mu spotřební univerzum nabízí. Honba za realizací našeho „autentického nadjá“ je nejefektivnějším motorem spotřební společnosti (ostatně už v na začátku šedesátých let René Girard ve svém epochálním díle Pravda románu a lež romantismu určil jako zdroj touhy „mimesis“, napodobování, soutěž s druhými o předmět touhy, který jím zůstává, jen pokud trvá ta soutěž).
Začtvrté: Martin Pleva varuje, že vývody Michéy-Bělohradského i Škabrahy je třeba odmítnout, protože „v kontextu nynější politické situace a konstelace jsou jejich teze velmi snadno zneužitelné“. Jaký status připsat postulátu o zneužitelnosti nějaké argumentace?
Pojem „zneužitelnost argumentace“ navrhuji vepsat do kolonky „preventivní (auto)cenzura“. Sám Orwell, jehož esejistické dílo je pro Michéa inspirací, byl obětí rozsáhlé preventivní cenzury, britská levice ho obvinila, že jeho dílo je „zneužitelné reakcí“, stejně jako naše levice obvinila dílo Moskva hranice Jiřího Weila ze „spiknutí s třídním nepřítelem“.
Podobně dnešní levice odmítá diskutovat o rozporech pojmu multikulturalismus, protože taková diskuze by mohla být zneužita nepřítelem, třeba rasisty. Nepřítel může ale zneužít jen pravdu, a ta nakonec vždy prospívá tomu, kdo se chce změnou vyhnout katastrofě, ne tomu, kdo hájí udržení statu quo „za každou cenu“.
Vedlejším důsledkem tohoto pojetí veřejného diskurzu je preventivní vylučování určitých témat a osob z veřejného prostoru, které na sebe někdy bere obludnou podobu povinného mlčení „o tom a o těch“. Myslím, že je to cesta do pekel, je třeba být loajální ne k jedné straně v systému antagonismů, ale k demokratickému antagonismu mezi stranami a hnutími jako celku. Vše, co se v něm vynořuje, je obraz demos, kterým společně jsme, vylučování z něj demokracii destabilizuje.
Podobně je tomu i s naším autorem: je snad třeba mlčet o Michéaově vlivném díle, abychom nepomohli nepříteli? Dokud se česká politická kultura nezbaví komplexu „nepřítel naslouchá a zneužívá“, bude naši demokracii charakterizovat groteskní neschopnost zvolit si legitimní leadership.
Zajímavá je reakce Ondřeje Slačálka v A2larmu:
https://a2larm.cz/2020/03/micheovy-tajnosti-levice-udavaji-dobre-duvody-pro-spatne-kroky/
Zaujalo mě, že za hlavní hodnotu levice bez dalšího považuje rovnost.
Jestli bychom tedy konzervatismu přiřkli jako klíčovou hodnotu řád, liberalismu svobodu, je skutečně tou levicovou rovnost?
Podle mě je to omyl, který vyznává hlavně tzv. nová, progresivistická levice.
Klíčová hodnota levice je přece (relativní) spravedlnost.
Rovnost jako taková nejen že není ve všeobecném měřítku dosažitelná, nedává ani pořádně smysl.
Když třeba chceme, aby vznikaly firmy zaměstnanců, co je udrží v chodu - rovnost nebo spravedlnost? Někdo musí vytírat chodby a hajzlíky, někdo se stará o zakázky. Budou se tito lidé v rámci rovnosti na těchto pozicích střídat, jeden týden zametáš, druhý sjednáváš byznys, všichni stejný plat? Anebo jde o to, aby lidé měli pocit spravedlnosti, takže uklízeč nebude brát 80Kč/hod, protože holt nemá na sjednávání smluv, a manažer 1600Kč/hod?
Navíc princip spravedlnosti jde použít i v případech, kde rovnost nedává žádný smysl, např. v enviromentalismu. Ryby nejsou člověku rovny, ale je spravedlivé, aby měly v souboji s rybáři šanci.
Ne že by rovnost neměla na levici místo, ale je to dílčí podsystém, kdežto spravedlnost je skutečně klíč.
Jinými slovy - konzervativní levice je ta, jejímž řádem je spravedlnost.
Vážený pane Morbicere,
zdá se mi, že rovnost a spravedlnost se nedají porovnávat a určovat která z nich je důležitější.
Zůstanu-li u Vašeho příkladu s uklízením a sháněním zakázek, pak si přece musím všimnout, že obojí je potřeba. Firma, ve které se neuklízí a je v ní zmatek se časem ukáže jako neživotaschopná stejně, jako firma, která nemá zakázky.
Nelze-li být bez obojího, pak je přece oboje stejně cenné. Potom ovšem nerovnost - uklízeč 80 Kč /hod. a obchodní manažer 1600 Kč/hod. - je nespravedlivá. Vydělávat musí oba stejně, když ani bez jednoho z nich firma být nemůže.
Takový je v tomto případě vztah mezi rovností a spravedlností - co je nerovné je nespravedlivé.
Dobrou mc, Jiří Vyleťal
Třeba v Itálii lidé vědí, že když není několik měsíců vláda, není to tak nepříjemné, jako když se několik týdnů neuklízejí odpadky. Neplyne z toho ovšem, že by premiér (jeden v celé zemi) neměl být lépe honorován než popelář.
Rovností není správné rozumět (téměř) naprostou mzdovou (a vůbec majetkovou) nivelizaci. Takto nechápali "egalité" ani v revoluční Francii. Můžeme jí rozumět rovnost v právech, důstojnosti, příležitostech atp.
Pak ovšem mezi rovností a spravedlností není zásadní střet.
Pan Vyleťal má na mysli firmu, kde všichni zaměstnanci dostávají stejnou výplatu. Proč ne? Taková firma by mohla být například družstvem, ve kterém se všichni lidé na této rovnosti odměňování dohodli. Pak by to bylo spravedlivé.
Kdyby jim však tu rovnost chtěl vnutit stát, například formou zákona, pak by to spravedlivé nebylo.
Je rozdíl mezi rovností dobrovolnou a rovností nařízenou. Obávám se, že Slačálek počítá spíš s tou rovností nařízenou zákonem.
Když stojím na tomto článku, zobrazují se u něj související texty - např. Strašidlo konzervativního socialismu. Když ale na odkaz kliknu, nacházím pod tím Plevovým esjem tytéž diskusní příspěvky jako zde, pod Bělohradským.
Zatímco když si ten Plevův esej rozkliknu z hlavní stránky, kde se zobrazuje pod nadpisem Perspektivy levice, jsou pod ním příspěvky pana Poláčka. Mimochodem, příspěvky, které tam byly přidány první den po uveřejnění eseje, jsou všechny pryč.
Hegel si ve své "Filosofii práva" hořce stěžoval na to, že Francouzská revoluce - ve svém opojení absolutní rovností všech občanů - všechny přirozené rozdíly mezi lidmi zkrátila na jednu společnou míru; totiž na míru gilotiny. Sice tím, že všechny přečnívající hlavy prostě usekala.
O tom jak nesmyslné by bylo komunismus (respektive jeho první fázi, dnes chápanou jako "socialismus") chápat jako absolutní rovnost všech, se rozepsal už sám Marx, když napsal, že lidé jsou přece od přírody různě vybavení, "jeden má větší žaludek a ten druhý zase menší". Takže skutečně spravedlivý socialismus by vlastně musel být nerovný - aby respektoval tyto přirozené nerovnosti.
Zásadní vada oné "naprosté rovnosti" je její povrchnost. Její formalizace. Ono se to zdá být velice radikálním, velice humanistickým počinem, dát naprosto stejnou "rovnost všem". Ve skutečnosti je to ale konec konců počin velice laciný, který - jako veškerý liberalismus vůbec - zůstává stát nakonec jenom u rovnosti čistě formální, a vůbec se nezajímá o skutečného člověka.
Pravdu má tedy v daném smyslu především pan Morbicer: "spravedlnost" a "rovnost" jsou dva zcela rozdílné pojmy. A především dvě zcela rozdílné skutečnosti. "Rovnost" je v zásadě p o d m í n k o u spravedlnosti; ale v žádném případě zdaleka ne jejím (spravedlnosti) naplněním. Spravedlnost je něčím mnohem obsažnějším, nežli pouhá rovnost. A pokud se na toto zapomene, respektive pokud se toto zamění, jakmile se pouhá formalizovaná rovnost začne vydávat za samotnou spravedlnost (a jako že k tomu nemalá část levice skutečně má silné sklony) - pak je víceméně všechno špatně.
Ano, paní Hájková, s těmi komentáři čtenářů v rámci přechodu na nový formát DR opravdu došlo ke značným zmatkům; sám jsem na to doplatil.
Budiž; pokud by to byla jednom jednorázová záležitost, bylo by možno to pochopit, takto zásadní přeměna sotva může proběhnout naprosto hladce.
Daleko horší ale je, že ten nový formát je sám o sobě - ve srovnání s původním - mnohem nepřehlednější. Není vůbec možno pořádně rozlišit co (a kde) jsou starší texty, které jsou nové, a kde a jak je možno komentovat ty starší. Obávám se, že za daných okolností zde nějaké smysluplné diskuse vůbec nebudou možné.
odkazy na články DR, pod kterými je vedena diskuse, můžete vkládat sem:
https://m.facebook.com/groups/2631454370409429/?ref=group_browse
Názory O. Slačálka jsou mi ve své většině dost blízké. V daném případě jsem ovšem v nevýhodném postavení, protože jsem Michéovu publikaci nečetl, a její obsah a vyznění se mohu pouze pokoušet rekonstruovat z komentářů k ní.
V zásadě bych i tady souhlasil se Slačálkem v tom, že "liberalismus" je ve svém jádru ambivalentní fenomén, který může mít - podle kontextu a podle situace - jak pozitivní tak i negativní aspekty. (Víceméně to samé jsem sám napsal ve svém příspěvku "Dilema liberalismu".)
Ovšem: jestliže Slačálek Michéovi daleko spíše oponuje nežli že jeho (dílčí) pravdy uznává, já bych v daném případě zaujal postoj spíše opačný. A to sice právě z těch důvodů, které jsem vylíčil ohledně vztahu "rovnosti" a "spravedlnosti". Liberalismus ve své podstatě zůstává a vždy zůstane nakonec pouze formalistický; nikdy jeho předmětem, jeho zájmem nebudu skutečný živoucí člověk.
A v současné době je naprosto dominantní právě tento formalizující aspekt liberalismu. A právě protože je dominantní, je v prvé řadě zapotřebí postavit se proti němu, demaskovat tento jeho formalistický charakter. Proto bych se v daném případě postavil spíše na stranu Michéa (opakuji ovšem znovu, jeho dílo neznám). Je sice velice dobře možné že je ve své kritice jednostranný, že je příliš konzervativní, dost možná národovecký; ale opakuji znovu, pokud je v celospolečenském diskursu nějaký moment jednostranně dominantní, pak je jen přirozené, že se proti němu zdvíhá (obdobně jednostranná) opozice.
Teď bych se tedy chtěl konečně věnovat některým momentům ze samotného textu V. Bělohradského. Jmenovitě oné "campusové levici", proti které zaměřil své rozhořčení.
Bezprostředně vzato - musím souhlasit. Všechno co zde V. Bělohradský píše na adresu této "campusové levice", ohledně její povrchnosti, ideologické zaťatosti, argumentační arogance - v zásadě všechno to samé jsem konstatoval v mém komentáři pod textem M. Plevy, když jsem líčil důvody proč jsem se s touto levicí svého času sám vnitřně rozešel.
Jenže: nedá se nic dělat, ale i tady má celá věc dvě stránky; a tu druhou stránku V. Bělohradský zcela opomíjí.
Ano, tato "campusová levice" je namnoze ideově (i čistě osobně) prázdná, je dogmatická, je fundamentalistická - ale přes to všechno je to ona, kdo stále ještě nějakým způsobem udržuje při životě alespoň do jisté míry intelektuální diskurs (a především vědomí) o principiální falši a ahumánnosti celého systému kapitalistického ekonomicko-společenského řádu.
Platí tu v podstatě přesně to samé co jsem napsal na adresu Michéa: je naprosto dobře možné že jeho kritika liberalismu je jednostranná, přetažená, konzervativní až i přímo reakční; ale nelze jí upřít, že i tak (respektive právě proto, právě pro svůj jednostranný radikalismus) vyjadřuje celou řadu hlubokých pravd o vnitřní falši panující ideologie.
Nedá se nic dělat, ale už od dob Hérakleita víme, že veškerý pokrok počíná střetem protikladů. A je to ve vlastní přirozenosti protikladů, že jsou pouze jednostranné.
Ten skutečný pokrok pak spočívá v tom, že dokážeme tyto protiklady sjednotit v jeden komplexní, syntetický celek. Ale pokud k tomu (ještě) nejsme schopni, pak musíme negaci přiznat její právo, vymezit se jako vyhraněný protiklad (a kritik) vůči stejně tak jednostranné, ale doposud vládnoucí pozici.
Teď bych se tedy chtěl konečně věnovat některým momentům ze samotného textu V. Bělohradského. Jmenovitě oné "campusové levici", proti které zaměřil své rozhořčení.
Bezprostředně vzato - musím souhlasit. Všechno co zde V. Bělohradský píše na adresu této "campusové levice", ohledně její povrchnosti, ideologické zaťatosti, argumentační arogance - v zásadě všechno to samé jsem konstatoval v mém komentáři pod textem M. Plevy, když jsem líčil důvody proč jsem se s touto levicí svého času sám vnitřně rozešel.
Jenže: nedá se nic dělat, ale i tady má celá věc dvě stránky; a tu druhou stránku V. Bělohradský zcela opomíjí.
Ano, tato "campusová levice" je namnoze ideově (i čistě osobně) prázdná, je dogmatická, je fundamentalistická - ale přes to všechno je to ona, kdo stále ještě nějakým způsobem udržuje při životě alespoň do jisté míry intelektuální diskurs (a především vědomí) o principiální falši a ahumánnosti celého systému kapitalistického ekonomicko-společenského řádu.
Platí tu v podstatě přesně to samé co jsem napsal na adresu Michéa: je naprosto dobře možné že jeho kritika liberalismu je jednostranná, přetažená, konzervativní až i přímo reakční; ale nelze jí upřít, že i tak (respektive právě proto, právě pro svůj jednostranný radikalismus) vyjadřuje celou řadu hlubokých pravd o vnitřní falši panující ideologie.
Nedá se nic dělat, ale už od dob Hérakleita víme, že veškerý pokrok počíná střetem protikladů. A je to ve vlastní přirozenosti protikladů, že jsou pouze jednostranné.
Ten skutečný pokrok pak spočívá v tom, že dokážeme tyto protiklady sjednotit v jeden komplexní, syntetický celek. Ale pokud k tomu (ještě) nejsme schopni, pak musíme negaci přiznat její právo, vymezit se jako vyhraněný protiklad (a kritik) vůči stejně tak jednostranné, ale doposud vládnoucí pozici.
Omlouvám se za zdvojení mého příspěvku; ale jak se zdá vkládání komentářů pořád ještě zadrhává, a bohužel zde není možnost smazat vlastní příspěvek.
Tento komentář by vlastně patřil pod jiný text; ale díky naprosté nepřehlednosti nového formátu prakticky vůbec není možno ten původní text dohledat. Takže alespoň takto.
Tato "emancipace od emancipace" - o té šel dost velký spor, ale tady se musím postavit na stranu V. Bělohradského. A opět v tom smyslu, který už jsem zmínil: že tato "emancipace" je namnoze pouze prázdným politickým heslem; stojí za ní pouze princip paušální, formalizované rovnosti, který ve skutečnosti nejde nikam dále k samotnému člověku.
Aby nedošlo k omylu, opakuji znovu: samozřejmě že i tato "emancipace" (míněna je tu emancipace všech - tak či onak znevýhodňovaných - minorit) je o sobě zcela legitimní, pozitivní a nezadatelnou snahou o obecnou humanizaci společenských poměrů.
Ale jde o to, že tato "emancipační levice" se velice často v tomto boji za emancipaci vyloženě utápí. Že se tato emancipace pro ni stala fetišem; stala se zástupným programem, poté co tato levice musela konstatovat svou neschopnost skutečně substanciálně zhumanizovat, zlidštit jsoucí svět.
Výtka není ani tak v tom, že levice ztroskotala se svými velkými projekty humanizace, jako byl dejme tomu projekt (radikálního) socialismu; ale výtka jde právě tím směrem, že toto úsilí o všeobecnou emancipaci se pro tuto (frustrovanou) levici namnoze stalo vyloženým fetišem.
On už samotný Marxův projekt "emancipace člověka" byl nemálo pochybný; i tady už v jeho pozadí stojí ta samá laciná a ideologická představa, že postačí člověka "emancipovat" od těch či oněch závislostí, a že je nám tu pak okamžitě jako čertík z krabičky vyskočí nový, po všech stránkách dokonalý "komunistický člověk".
Jednou větou: už u Marxe dochází k fatální záměně pouhé "emancipace" s pravou lidskou svobodou. Ale jestliže Marx si byl přece jenom vědom alespoň toho, že k této "emancipaci" je zapotřebí zcela zásadní a radikální, komplexní celospolečenské proměny, tato nová levice pak celou svou energii vyčerpává už jenom v nekonečných bojích za tu či onu konkrétní emancipaci, z nichž každá má pouze partikulární, ale nikdy skutečně komplexní charakter. Aniž by si tento jejich partikularismus sama byla ochotna přiznat.
Vážený pane Bělohradský,
nějaký čas už sleduji (nikterak systematicky!) Vaše názory. Během těch uplynulých let došlo na Vaší straně dozajista k určitému posunu; dnes namnoze kritizujete určité fenomény a tendence v - dejme tomu - kapitalistickém světě víceméně ze stejné perspektivy, jako (radikální) levice.
Nicméně, nemohu si pomoci - ale stále pro mě zůstává nejasnou a nezodpovězenou otázku Vaše vlastní pozice. (Pokud jsem kdy něco přehlédl ve Vašich veřejně prezentovaných myšlenkách, prosím o prominutí.)
Mohl byste nějakým p o z i t i v n í m způsobem vylíčit Vaši vlastní představu, jak by měl vypadat, jakým způsobem by měl být organizován, na jakém reálném fundamentu by měl stát svět, který by se vyznačoval vyšší mírou obecné humanizace, nežli ten současný? - Předem pro jistotu připomínám, že za takovéto pozitivní určení a vymezení není možno považovat Vaše tradiční přesvědčení, že těžiště politických aktivit se má přesunout z (byrokratických) center do sféry spontánních aktivit těch či oněch volně a nezávazně ad hoc se sdružujících komunit či houfců.
Konkrétně by se jednalo o otázky tohoto typu:
- měla by tato hypotetická společnost stát na půdě ekonomického kapitalismu, nebo ne?
- jaký by měl být obecný politický systém? Parlamentární demokracie dosavadního typu (o jejíž principiální manipulativnosti asi nebude sporu) - anebo nějaký jiný způsob politiky?
- má se vůbec společnost jako taková změnit nějakým zásadním způsobem; anebo se mají pouze změnit formy občanské angažovanosti?
- má být tato pozitivní změna doprovázena (respektive podmíněna) zásadním přerodem lidské bytosti - anebo má tato progresivnější společnost stát na tom samém člověku, jako ta dosavadní?
Pane profesore,
nejsme v USA ani ve Francii. Tam jistě existuje vámi zmiňovaná campusová levice i se svými fetiši a výstřelky. Jak píše O. Slačálek, liberální revoluce nemůže nemít své excesy, když to byla revoluce (a to v těch 60. letech byla!), každý stoupenec (nejen radikální) levice by o tom měl vědět z dějin své. Ale tyto fetiše ani výstřelky nehájím. V tomto se tedy zcela vlamujete do otevřených dveří.
U nás řešíme otázky mnohem "prozaičtější". Máme tady bohužel víc než dost lidí, kteří chtějí "zvyšování důchodů a střílení do uprchlíků", jak to lapidárně (ovšem s nesouhlasným postojem) vyjádřil jeden člověk na facebookovém statusu s mým článkem. Takové názory ovládly - dodávám třikrát bohužel - velkou část chudých lidí a někteří levičáci se bláhově domnívají, že pokud budou podobným postojům vycházet vstříc a budou jim nadbíhat, že u těch svých chudých, po jejichž hlasech touží a jimž opravdu věřím i chtějí pomoci, zabodují. Bohužel nikoli, jenom dělají tím zadarmo kampaň ultrapravici.
Tolik ke "zneužití" myšlenek, které kritizuji. Nikomu nic nezakazuji a protestuji proti tomu, aby byl liberalismus, který hájím, jakkoli srovnáván s praktikami ideologie minulého režimu. Ještě víc za mě k této věci řeknou trefná slova O. Slačálka, s nimiž se ztotožňuji - viz citace níže.
"...co chtějí konzervativci dneška konzervovat, není smyšlená venkovská idyla.... Je to svět pozdního 20. století, svět průmyslu a (mezitím zavřených) továren. Svět stále ještě dost autoritářských otců, továrního pásu, rostoucího HDP a snů o neomezené spotřebě. Konzervativismus dneška je nostalgie po pozdně průmyslové společnosti a jejích inženýrech. Konzervativní socialismus může nahradit Trumpa Zemanem, ale jen proto, aby zjistil, že mezi nimi není velký rozdíl.
...
I kdyby měl /Michéa/ pravdu, prioritu by musel mít útok na ekonomický neoliberalismus před kulturním... Jenže skutečným dopadem bude vymítání kulturního liberalismu, které nahradí boj proti kapitalismu zaplétáním se do kulturních válek, navíc povětšinou na špatné straně. Krk akumulace bohatství je totiž u dvouhlavé saně kulturního a ekonomického liberalismu položen poněkud výše než krk práv menšin, útočit na akumulaci kapitálu půjde o poznání hůře než odmítat „politiku identity“, ať už to znamená cokoli. Kellner bude vždycky nedostupnější a hůře napadnutelný než týdeník Respekt nebo Knihovna Václava Havla. Ale právě proto je třeba útočit na Kellnera a v případě Respektu či Knihovny Václava Havla zjišťovat, zda přes zásadní nesouhlas v mnohém aspoň občas nenajdeme společnou řeč.
...
Některé instituce liberální demokracie, které se ocitají pod útokem, mají obecný smysl z hlediska humanizace společnosti a kontroly moci. Některé jiné představují oproti moci oligarchů a konzervativních autoritářů přinejmenším skutečné „menší zlo“. Radikální levice je proti nim musí bránit, a to i za tu cenu, že se v různých dočasných bojích setká s liberály různého druhu. Musí vzít tento boj vážně právě proto, aby byla věrohodná tam, kde chce na některé jiné aspekty liberální demokracie útočit – konkrétně tam, kde chce s poukazem na jeho společenské a ekologické náklady defetišizovat soukromé vlastnictví..."
Zdroj: https://a2larm.cz/2020/03/micheovy-tajnosti-levice-udavaji-dobre-duvody-pro-spatne-kroky/
Dvě poznámky:
1. Slačálek ovšem hodnotí Michéovu knihu také v některých aspektech pozitivně.
2. Sám se nepovažuji za radikálního levičáka a nejde mi o odstranění soukromého vlastnictví.
Naprosto skvělý text Václava Bělohradského. Srovnával bych jeho důležitost s článkem "Populismus jako návrat demokracie" od Michala Hausera z léta minulého roku.
Potvrzuje mé osobní zkušenosti s mnohými českými liberálními levičáky. A nebo snad "levičáky"? Ona americká campusová vyprázdněná levice totiž skutečně má i svou českou podobu, která se utápí například ve svém bizarním ultrafeminismu, místo toho, aby osvětlovala témata jako je (oboustranný) třídní boj.
Obzvláště výstižná je tato pasáž Václava Bělohradského: "...publikační moc amerických univerzit si evropskou levici podřídila, vnutila ji témata, která jsou na campusech „sexy“. A vnutila jí i své obsese, svou třídní zbabělost, svou sektářskou prázdnotu, především pak svou fetišistickou angažovanost." Ona slova o sektářství a třídní zbabělosti jsou zcela na místě, sám jsem vícekrát poznal, že v hyperkorektních českých pseudolevicových liberálních facebookových sektách je diskuze obtížná či spíše nepřípustná. Následuje totiž často ostrakizace či vyhazov jedince, který si dovolí jít mimo přísně daný kurz či diskurz. Václav Bělohradský se tomu věnuje i v závěru svého komentáře.
Vypíchnul ještě tato slova: "nevedou dialog se společností, přou se mezi sebou ve své pseudoradikální bublině." Ano, i v tomto české liberální levičáky točící se spokojeně v jakémsi bludném pseudolevicovém kruhu poznávám.
A kdo je onou českou liberální (pseudo) levicí a co tito lidé dokázali? Jsou to snad "sobotkovci" z ČSSD, kteří svou umírněností a kolaborací s kapitálem nastolili Babiše? Je to s nimi prolínající se spolek Idealisté, jejichž bývalý předseda Radim Hejduk naprosto propadl ve volbách do vedení ČSSD? Nebo Matěj Stropnický a spol., který po zbytečné snaze vést elitářské Zelené do leva odjel na svůj zámek, který si koupil za peníze svých rodičů? (když předtím nevolil Schwarzenberga, protože to podle něj byl šlechtic) Či snad je to ona "nová česká levice", která se velice rozpačitě rozjíždí už téměř dva roky? Zkrátka se zdá, že ona liberální česká levice je až tragicky neúspěšná a zajímá hlavě samu sebe, nikoli chudý lid, jehož problémy by měla řešit, místo toho aby se nad něj ze svých štastných středostavovských výšin povyšovala.
No uvidíme co předvedou čeští liberální (pseudo)levičáci dále, pochopitelně není všem dějinám konec.
Tak jsem chtěl ve svém narychlo napsaném textu opravit hrubky a nejde to, nejde to ani vymazat a další úkony. Ať jde redakce do háje, tohle tady fakt asi fakt nemá smysl.
nadávat umíš hezky, to už jsi předvedl.
A co tam máš dál?
Co nabízíš ty? Třídní boj? Po boku Václava Klause ml., Kellera a Foldyny?
Jediný třídní nepřítel, kterého zná Václav Klaus ml., jsou nebohé inkludované postižené děti, jediný třídní nepřítel Foldyny jsou Bosňáci a kosovští Albánci zavraždění srbskými nacionalisty - a jediný třídní nepřítel Kellera jsou liberální levičáci, možná proto, že opravdu něco zkoumají a neopisují z knih západních sociologů (kteří by dnešního Kellera hnali...).
Dočetl jsem Michéovy „Tajnosti levice‟ a zjistil jsem, že přese všechno obratné mlžení a žonglování s neurčitými pojmy z autora stejně nakonec vyleze, že je gauner a fašoun. Podobnost jeho fotografie s Jaroslavem Foldynou zdá se býti příznačná.
Jakmile vím, co je zač Michéa, stávám se nanejvýše podezřívavým vůči všem jeho obdivovatelům a obhájcům. Stále jsem se ovšem nedostal k tomu, abych dočetl tento konkrétní text Václava Bělohradského a mohl tak komentovat argumenty, jaké právě tady vznáší. Prozatím tedy jen poznamenám k dílčímu motivu ze samotného začátku textu:
Brát si při obhajobě Michéy, který si nepřeje ve Francii polské instalatéry, do huby americké Indiány bojující proti stavbě ropovodu je nebetyčná drzost. Siouxové ze Standing Rock vedli svůj boj proti ničení životního prostředí ziskuchtivou nadnárodní firmou, ne proti migrantům „ohrožujícím už jen svou pouhou existencí jejich kulturní tradice‟, vytvořili širokou komunitu stoupenců na sociálních sítích, pochodovali do Washingtonu a blokovali stavbu ropovodu protestním táborem společně s partnery z celých USA i dalších zemí, v nejlepším duchu proletářského internacionalismu. Ani Bělohradský ani Michéa ovšem, pokud vím, mezi jejich spolubojovníky nebyli, narozdíl od levicových liberálů jako Bernie Sanders nebo Naomi Klein:
https://en.wikipedia.org/wiki/Dakota_Access_Pipeline_protests
Michea nepíše o třídním boji, pane Krupičko, nýbrž o "miliónech poklidných revolucí" proti kapitalistickému "megastroji", které by nastaly, kdyby lidé znovu objevili způsob, jak spolupracovat. O žádné převzetí moci a řízení společnosti shora se mu nejedná.
Pokud jde o ty indiány, mohli by nám být příkladem, jak bránit svou zemi. Michea není proti uprchlíkům, ale jde mu o místní lidi, aby se naučili znovu spolupracovat a vytvářet společenství. Ve svém článku jsem napsala, že pokud se lidé budou muset učit pod tlakem zhoršených ekonomických poměrů, nebude to dobré. Ale když čtu tuto diskusi, začínám si přát, aby nastala nějaká velká krize. Pak budou možná panu Macháčkovi nějací vzdálení indiáni lhostejní. Možná nebude ani internet, aby je mohl sledovat. Globalizace se zhroutí. Možná pak sami budeme jako indiáni, kteří hájí svuj životní prostor. Spolu se svými sousedy, které pan Macháček považuje za "fašouny".
Prostě toho už začínám mít dost.
Nový Deník Referendum se mi navíc vůbec nelíbí. Je nepřehledný, má spoustu nedostatků. Věci, které v tom starém byly samozřejmé, už zde nefungují.
A za to dala redakce tolik peněz?
A až se civilizace zhroutí, pokud to vůbec přežijeme, vrátíme se nejspíš k fyzické práci a taky širší tradiční (patriarchální) rodině. Protože v drsné době nic jiného ani nebude možné.
"Z autora stejně nakonec vyleze, že je gauner a fašoun." (Jeho fotografie je totiž podobná Jaroslavu Foldynovi)
"Jakmile vím, co je zač Michéa, stávám se nanejvýše podezřívavým vůči všem jeho obdivovatelům a obhájcům..."
globalizace se nezhroutí. Zhroutí se spíš demokracie a lidskost.
Tribalismus není řešení. Resp. návrat k tribalismu znamená pokles do barbarství. V takovém světě nebude pro křesťanství vůbec žádného místa. Proto povinností nás všech onomu regresu zabránit.
Pokud Michéa nechce polské instalatéry ve Francii, tak je buď hloupý, nebo chce jen sbírat laciné body. Opravdu nemůžu přijít na jiné vysvětlení.
Ostatně myslím, že by udělat nejlíp, kdyby se přihlásil jako poradce Marine Le Penové. Mohl by si slušně vydělat.
V takovém světě nebude pro křesťanství vůbec žádného místa...?
V Číně při epidemii to byli hlavně křesťané, kteří se nebáli a vycházeli i mezi nemocné. A pomáhali jim.
Možná jsem nedostatečně zdůraznil, že hlavní tezí mého textu je důraz na levicovost, opravdovou, skutečnou levicovost. Čili do sebe zahledění individualisté, kteří plkají v campusových kavárnách u latéčka, aby si pak našli dobře placená místa na Wall Streetu - a tím jejich "dětská nemoc" skončila, to nejsou levičáci, aspoň ne v mém pojetí.
Bělohradský totiž zaměnil pojem liberální levice, jak se mu (možná) běžně rozumí v západních médiích (i tak je to podle mě spíš karikatura) s pojmem liberální levice v tom významu, jak jej užívám já.
Čili znovu: hovořím o komunitaristické levici, která spojuje pestrost se solidaritou. To by paní Hájkové mohlo být blízké.
Ale nemůžete tribalisticky někoho vylučovat. Jak jsem se včera dozvěděl z rozhovoru s jedním voličem SPD (dříve ČSSD), teď se novým hitem v ultrapravicovém hejtování stávají matky samoživitelky... A že současný stav odnášejí nevinné děti: No a co, nebudu přece podporovat geny nezodpovědných chlapů...
A taky mě včera napadla nejjednodušší a nejsrozumitelnější definice ultrapravice: vadí nám každý, kdo je jiný, kdo se v čemkoli odlišuje. A utužujeme pravidla toho, co je povolenou normou. Čili kmen se stále zmenšuje...
nejednají ti čínští křesťané tribalisticky, nýbrž univerzalisticky.
Kdyby hájili jen sebe a svůj kmen, tak vy se starali jen o křesťany, resp. by hájili zájem nenakažených (křesťanů) vůči prašivým nakaženým, tedy chtěli by se od nemocných naopak co nejvíc oddělit. V tom momentě by ovšem fakticky přestali být křesťany, protože křesťanství je s univerzalismem nerozlučně spojeno.
Vrcholným příkladem tribalismu a ukázkou toho, kam to dotáhlo protiuprchlické myšlení v ČR, je názor, který jsem četl na facebooku: Všechny, co byli v Itálii, pozavírat a s infikovanými si poradit po vzoru Hitlera...
Vy snad nevíte, pane Plevo, že na křesťanství nikdy nic tribalistického nebylo? I když si ho mohli nějací nacionalisté a rasisté také přivlastňovat.
Ano, křesťané mohou pomáhat komukoliv, kdo potřebuje pomoc. Včetně hříšníků. Ale budou jim přitom otevřeně říkat, že jejich hřích je hřích, pokud dojdou k náhledu, že skutečně žijí v hříchu.
Za což budou odsuzováni, protože politická moc si dává právo sama rozhodovat o tom, co je a co není hřích.
Bojová linie mezi levicí a pravicí je dlouhá. V její části panují poměry zákopové války, tu se střílí, tu panuje skoro Vánoční příměří, nicméně fronta stojí. Jinde se ovšem levice stáhla, nebo ještě stahuje do "předem připravených pozic". Jsou však i úseky fronty, na první pohled méně důležité, kde lze z levicových pozic podniknout efektní výpady. Takže se tak děje.
Posledně uvedeným případem jsou témata "campusové levice".
Bojová linie?
Já si spíš myslím, že ta hranice je čím dál tím víc rozmazaná. Se vzrůstající složitostí světa ta rozmazanost narůstá.
já myslím, že mezi námi žádný rozpor není.
Neboť jako křesťanka nemůžete být zastánkyní tribalismu. To je samozřejmé a logické.
Nic proti vám nemám. Z Michéy jsem si ostatně vzala jenom některé myšlenky (místní samosprávy, družstva, komunity). Líbilo se mi i to, jak se zastává neformálních vztahů mezi lidmi. Všechno skutečně nemůže být řízeno zákonem a stát se nemůže do všeho vměšovat. Někdy mám ale dojem, že někteří lidé chtějí, aby všechno řídil stát.
Už jsem psala, že z křesťanských pozic nemohu se vším, co v knížce je, souhlasit (jenže příspěvek zmizel). Michéa není křesťan a křesťanství podle mého názoru moc nechápe. V knížce se například zmiňuje, že máme konečně přestat usilovat o "pavlovského" nového člověka. Čili přestat ho vychovávat a nechat to přirozenosti lidských společenství. Přitom apoštol Pavel o žádného "nového člověka" neusiloval. Šlo mu spíš o "vnitřního člověka" ("aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘").
Mimochodem, Michéa má za ženu Vietnamku, tak pochybuji, že by byl nějakým tribalistou.
A ti čínští křesťané se vlastně starali o své nevěřící spoluobčany, tedy o lidi stejné kultury (v Číně asi moc cizinců nebude).
jsem vděčný za všechny ty zajímavé diskuse s Vámi, které jsme zde spolu mohli vést. Teď už to asi (vzhledem k novému formátu DR) možné nebude, protože se vůbec nedozvím o tom, že jste třeba pod některý článek vložil zajímavý diskusní příspěvek. Je to škoda, ale nedá se nic dělat - kulturně liberální (levicový) vydavatel DR si diskusi ve svém deníku zkrátka nepřeje.
Víte, já si také (snad podobně, jako V. Bělohradský) myslím, že liberální demokracie je vlastně to, když lidé snesou odlišnost těch druhých. Ačkoliv se tedy kulturní liberalismus zaštiťuje hesly o "oslavě pestrosti", ve skutečnosti různost názorů ve veřejném prostoru vůbec nesnese (viz způsob, jakým Jakub Patočka zatočil se zdejšími diskusemi).
Tento příspěvek píšu pod článek Václava Bělohradského, ale možná se zkopíruje i pod článek Martina Plevy, kam ho však vložit nechci.
Článek M. Plevy má svoji vlastní diskusi. Ale pokud na něj kliknete z tohoto článku (od Bělohradského), pak se pod ním zobrazuje tato diskuse a jeho diskuse je neviditelná. Když úplně vyjedete na hlavní stránku a najdete si odtud esej M. Plevy, pak je tam ta normální diskuse.
Já už jsem dávno zjistila (ještě když jsem byla v práci), že každý nový software je horší než ten předchozí.
Nejdříve to bylo totiž tak, že se programy přizpůsobovaly uživatelským potřebám. Ale když jsou tyto naplněny, začne opačný proces. Uživatelé se budou přizpůsobovat softwaru.
A možná to platí nejen pro počítačový software.
a konzervativismus (ten dnešní, úspěšný, teda ultrapravicový) snad odlišnost snáší?
Kdo začal útočit na všechno a všechny jen trochu odlišné? Kdo tady rozpoutal protiislámskou hysterii? Kdo tvrdošíjně popírá globální oteplování, ačkoli se stačí podívat z okna? Kdo si vymýšlí tisíc a jeden důvod, jen aby nebyl schválen dokument, který ZABRAŇUJE násilí na ženách, obřízkám a nuceným sňatkům?
Takže přestaňte s tím konzervativním (snad ne u vás ultrapravičáckým) hekáním, jak vám všichni ubližují. Vrcholem je Václav Klaus ml., který dopsal další, ikstý příspěvek ze série svých komentářů na Novinkách, aby si vzápětí postěžoval, jak nemá přístup do médií a jak je cenzurován...
i s tím "pokrokem" (v těchto věcech) to vidím stejně.
Teď bych tedy ty svoje rozčileně udivené příspěvky, co jsou asi nejspíše pod článkem pana Plevy, mohl smazat, kdyby to ovšem šlo...
v době Nečasovy vlády a Drábkových experimentů jsem velmi silně sympatizoval s levicí, začal jsem číst Blisty (ty už nečtu) a DR. Dá se říct, že právě četba těchto internetových stránek a další společenský vývoj přispěly ("akčně a reakčně") k tomu, že dnes názory protlačované do veřejného prostoru těmito médii už nesdílím a nepovažuji je pro takovou společnost, jakou si já představuji, za dobré. Něco dobrého ovšem přinesly - zpočátku totiž přinesly větší míru tolerance k různým odlišnostem, ale to teď zase paradoxně samy popírají (ukázkovým příkladem tohoto popření - v dřívějších dobách již vybudované - tolerance je článek Mariána Sekeráka k případu Petera Pellegriniho). Právě proto si myslím, že by měl existovat jakýsi veřejný prostor pro svobodnou diskusi, ve kterém nejsou názory lidem "implantovány", ale sami (svobodně) si je v tomto prostoru utvářejí (což ale právě kulturní liberalismus dopustit nechce).
Ano, jsem proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, to ale neznamená, že jsem pro násilí na ženách. Ten dokument prostě jenom nepovažuji za dobrý a pokud jste tedy přístupný odlišným názorům, můžeme to znovu probrat.
P.S. To je fakt vopruz pana Patočky: z konce diskuse vyjet na rámeček pro vložení odpovědi, který je nad diskusí a diskuse je zase rozdělená tlačítky "+ Další komentáře" - nezobrazí se vždy vcelku.
Já diskutuji ještě na Křesťan dnes. Taky tam píšu články.
Diskuse jsou zdarma. Ale o moc přehlednější než zde nejsou. Panu Nushartovi by možná nevadili různí konzervativní "exoti", co tam diskutují. Nakonec, kdo chce, mohl by je přesvědčovat o tom, že se mýlí. Třeba i pan Pleva.
Jak jinak chcete lidi přesvědčit o své pravdě? Určitě ne tím, že jim zakážete se vyjadřovat, protože jejich názory jsou nebezpečné. Jak jinak než trpělivým vysvětlováním?
O Michéovi jsem tam taky napsala článek:
je vlastně pokus o osvobození jedince od nutnosti jeho socializace.
Rozpad společnosti je pak zcela pochopitelným důsledkem takového osvobození.
Podle V. Bělohradského byl socialismus původně obranou společnosti proti individualismu, který ji ničí. Zabýval se tím prý už Durkheim (také socialista).
Zatímco dnešní levice se zaměřila na individuální svobodu.
ale člověk se pak ocitá v izolaci a je s touto prázdnotou a osamělostí nespokojen. Je zkrátka nespokojen s tou nově nabytou svobodou a hledá svoji identitu ve ztotožnění se se vzdálenou mocí. Osvobození jedince od kultury tak vlastně vytváří "svobodu k totalitě".
Vlastně i Žižek píše o tom, že kontakt s reálnem, k němuž dochází po rozpadu symbolického řádu (čili kultury, jazyka, společenských zvyklostí a norem), je pro člověka dlouhodobě nesnesitelný. Málokdo to vydrží.
Co tím ma Žižek na mysli? Asi ne onen teoretický stav společnosti na počátku dějin, ve kterém údajně ještě neexistovala kultura?
Do jisté míry ano. Ale nejde jen o stav na počátku. Myslím si, že podle Žižeka je Reálno v širším smyslu všechno, co existuje a v užším smyslu to, co není pojmenováno, čili není to součástí Symbolična. Je to vlastně svět beze smyslu, protože smysl prý dávají všemu lidé - tím, že věci, jevy (ale i zvířata nebo jiné lidi) pojmenují. Úplně všechno ovšem pojmenováno není a nikdy nebude. To nepojmenované přesto existuje a občas se to projevuje, nějak to působí na Symbolično. Dokonce prý ho to narušuje.
Jak se vytrácí společný smysl, společný jazyk, Symbolično se rozpadá a lidé přicházejí ve stále větší míře do styku s rostoucím Reálnem - nepojmenovanou skutečností.
I člověk může být nepojmenovaný. A když je pojmenován, vystupuje z Reálna a vstupuje do symbolického řádu. Nějak se mu prostě začne říkat. Většina je pojmenovaná hned při narození.
Je to asi složitější, neumím to lépe vyjádřit, ačkoli mám doma knížky od Žižeka. Nepolapitelný subjekt a j. Taky už je to docela dávno, co jsem to četla. Bylo to na mě dost těžké, tak jsem toho nechala.
Na Micheovi mě zaujalo, že on zřejmě nepovažuje kulturu za konstrukt, jako dnes mnoho lidí považuje, nýbrž za něco přirozeného. Mezi přírodou a kulturou není podle něj žádný zásadní předěl. Čili kultura je něco jako ekosystém. Jak říká - předivo vztahů, které dělá člověka člověkem.
Cíle progresivního liberalismu (toho levicového) jsou vlastně protichůdné:
a) společnost osvobozených autonomních jednotlivců
b) rovnostářská společnost příslušníků globální komunity.
Co o tom soudíte, pane Plevo?
K té kultuře - s tím přesně takto souhlasím, také ji považuji spíše za "pokračování přírody dovnitř lidské společnosti", tedy vlastně za ekosystém a nikoliv za konstrukt.
Pak by ovšem "ochrana přírody" (ochrana ekosystémů) nebyla s kulturním liberalismem dost dobře slučitelná a Zelení by nemohli být zároveň liberální.
ale jako "pokračování přírody do společnosti", pak ona (kulturním liberalismem vyžadovaná) svoboda od kulturní tradice je vlastně "pokračováním svobody od přírody", tedy pokračováním ovládnutí přírody (jejích daností a přírodních zdrojů) pro potřeby člověka.
Pro jistotu přidávám své oznámení o vytvoření nového fóra ještě i sem; pokud vím je to jediná ještě opravdu aktivní diskuse. Snad mi redakce DR promine, že tím - naposledy - ruším její kruhy.
Takže tedy: alespoň první krok byl učiněn; po jisté námaze se mi podařilo vytvořit alespoň základní stránku, na které se zájemci o účast na novém diskusním fóru mohou navzájem domluvit na všem dalším.
Své - prvotní - příspěvky vkládejte proto prosím výhradně na stránku "Exodus" - https://humanisticke-dialogy.eu/exodus/
Nežli vás pak zaregistruji do systému jako Oprávněné uživatele, budete muset napřed zadat své jméno a e-mailovou adresu (ta ovšem nebude viditelná veřejně, jenom pro administrátora, tedy pro mě). Když tam aktivujete dole ten button "Pamatovat si mě", pak už budete moci další příspěvky vkládat volně (do té doby nežli přepnu na ty "Oprávněné uživatele").
Takže tedy: nová diskusní platforma je otevřena, kdo má zájem může se přidat. - Pokud někdo máte kontakt na stálé účastníky, kteří zde ale teď náhle (zřejmě frustrováni novým formátem) zmizeli, dejte jim prosím vědět o této nové možnosti.
Pokud by snad se vstupem na onu stránku něco nefungovalo, stále je platný můj kontakt: Jopol@posteo.cz