Vyluxovaný levicový diskurz, ne levicový liberalismus

Václav Bělohradský

Autor svými poznámkami odpovídá na polemický text Strašidlo konzervativního socialismu Martina Plevy.

K zajímavé diskuzi v DR nad mým pokusem o výklad obsahu knihy J. C. Michéa, chci dodat pár upřesňujících poznámek. Zaprvé: jedná se o diskuzi, která je z mého pohledu „osudovou křižovatkou“ socialistické levice. I když já se do ní nezařazuji, cítím, že volba směru na té křižovatce bude mít zásadní dopad na euroamerické demokratické systémy, proto o Michéaově úsilí o obnovu socialistického projektu podrobně referuji. Téma je klíčové: socialistický projekt byl původně politickou i morální obranou společnosti proti její atomizaci trhem a liberalistickým pojetím emancipace: je možný návrat k tomuto historickému východisku? 

Otázka patologického vývoje moderní společnosti je v základu corpus instructus moderní sociologie, vzpomeňme na Masarykovu Sebevraždu a Durkheimovo hledání „organické solidarity“, schopné být poutem mezi jednotlivci, které rostoucí specializace, vynucená imperativem produktivity práce, učinila navzájem „nepodobnými“; zdrojem solidarity v individualizované společnosti má být pro Masaryka „nové zvnitřněné náboženství respektující nároky rozumu“ a pro Durkheima „vědomí vzájemné závislosti“, které je ostatně vlastním teoretickým obsahem socialistického projektu. 

Nejsou nám ale domorodí Američané kmene Siouxů a Meskwaki, hájící svá územní, etnická a jazyková práva a vazby třeba proti stavbě ropovodu přes jejich území, bližší než levicoví stoupenci emancipace od územních, etnických a jazykových vazeb? Není megastroj pokroku (výraz L. Mumforda, také konzervativního socialisty) neovladatelnou obludou jak v rukou „vítězné buržoazie“, tak i v rukou „vítězného proletariátu“?  

Zadruhé: to, co obíhá pod názvem „levicový liberalismus“ v globální mediální krajině, není než evropský levicový diskurz vyluxovaný americkou campusovou kulturou, tedy tím nezodpovědným žvaněním na amerických univerzitách v oboru „cultural theory“ nebo „cultural studies“ - plasticky odhalují povahu takových diskuzí vystoupení třeba Žižka v USA před campusovým publikem, vášnivě se hádajícím o nějaký obskurní pojem). 

Campusová levice USA není vychována historickou odpovědností vůči společnosti jako levice evropská, která usilovala po válce o získání vlivu v celé společnosti, ne v těch chráněných výbězích pro zlatou mládež, kterými jsou campusy amerických univerzit, z nichž pak vede přímá cesta k „pracovní pozici“ na Wall Streetu nebo v reklamních agenturách či v korporacemi sponzorovaných institutech. 

Samozřejmě, v minulosti byla americká levice pragmatická v silném smyslu, který dal tomu slovu Dewey: charakterizoval ji politický aktivismus v hledání racionálně zdůvodněného konsensu pro reformy, směřující v duchu ústavy k větší sociální spravedlnosti a větší nezávislosti argumentující obce ve veřejném prostoru. Doba této zodpovědné levice minula, levice campusová vyluxovala její témata, vyprázdnila je, změnila se ve fanatickou, lyrizující sektu, neschopnou navrhovat demokratizující reformy a získávat pro ně většinový konsensus; nevedou dialog se společností, přou se mezi sebou ve své pseudoradikální bublině.

Kariéra globálního univerzitního establishmentu v humanitních vědách je ve významné míře závislá na stážích v USA a na publikacích obíhajících v jejich akademické infrastruktuře: ekonomická a publikační moc amerických univerzit si evropskou levici podřídila, vnutila ji témata, která jsou na campusech „sexy“. A vnutila jí i své obsese, svou třídní zbabělost, svou sektářskou prázdnotu, především pak svou fetišistickou angažovanost. 

Vládnoucí formou ideologie je dnes podle Žižka fetišismus, tedy přimknutí se ke lži, která nám umožňuje unést nesnesitelnou pravdu, například to, že není nejmenší naděje, že by USA „mohly někdy být tou spravedlivou a rozumnou demokracií, za kterou bojovali Američané ve druhé světové válce“, jak napsal Kurt Vonnegut. Především ale: fetišistické přimknutí se k právům LGBTQ komunity, fanatické privilegování teorií gendru umožňuje americké levici unést nesnesitelnou pravdu, že se prezidentu Obamovi nepodařilo prosadit proti zájmům pojišťovacích koncernů ani skromnou demokratizaci zdravotní péče (Obamacare), že není možná žádná sociální reforma, že ve volbách se střídají jen obránci nerovnosti ve prospěch jedněch s obránci nerovnosti ve prospěch druhých. 

Obrovským fetišem, překrývajícím v americké společnosti ohromující nerovnost v přístupu ke vzdělání a občanské kompetenci, je boj privilegovaných žen proti sexuálnímu zneužívání (#MeToo) v hollywoodské továrně na falešné vědomí, jako by sama jejich participace na této výrobě spotřebních modelů ženské identity nebyla obrovským násilím na ženách (srv. různé stereotypy ženského těla v reklamách na kosmetiku, v nichž vystupují). 

Okázale demonstrativní inkluze homosexuálů je zase fetišem, který má americké levicové intelektuály smířit s totální oligarchizací politické moci a s jejich totální porážkou v boji za třídní spravedlnost („třídní boj už skončil, bohatí vyhráli“, říkalo se kdysi v USA). Přesvědčivým příkladem tohoto kompenzačního fetišismu je fanatická ostrakizace díla Woodyho Allena, nejevropštějšího amerického filmaře (zaměstnanci nakladatelství pohrozili v případě publikování jeho knihy stávkou, podobně jako v předvečer převratu 1948 odborově organizovaní dělníci znemožnili publikování knih Peroutky).

Kniha, která vloni vyšla v českém překladu, vzbudila rozporuplné reakce i na české levicové scéně. Foto MDA

Zatřetí: Martin Pleva píše, že „liberální model“ vyvázal člověka z daných vztahů a tím mu umožnil svobodné uzavírání vztahů nových podle svých „skutečných potřeb a tužeb“; levicový liberalismus prý na rozdíl od liberalismu pravicového vztahy mezi lidmi „nepopírá ani neničí“, ve své ideální podstatě je „pokračováním křesťanské lásky k bližnímu jinými prostředky…“. 

Tato interpretace procesu emancipace naivně postuluje, že člověk zná „své potřeby a tužby“, jenže my nikdy nevíme, po čem toužíme, „dokud nám to významní druzí neřeknou“ (Žižek). Úzkost z „fixních“, svobodně nezvolených identit „podivuhodně koresponduje s dynamikou postmoderního kapitalismu“ (Žižek), v konzumní společnosti je sama absence fixní identity mobilizovaná jako motiv k další spotřebě, k další touze po „více“ autentické „svobodně“ zvolené identitě. 

Moderní subjektivita je výsledkem působení nových forem „pastýřské moci“ (Foucault), je ovládána „hysterickou touhu po autentickém já“, kdy člověk cítí úzkost z toho, že neplní dostatečně příkaz „být jedinečným a autentickým“, že nedostatečně využívá možností, které mu spotřební univerzum nabízí. Honba za realizací našeho „autentického nadjá“ je nejefektivnějším motorem spotřební společnosti (ostatně už v na začátku šedesátých let René Girard ve svém epochálním díle Pravda románu a lež romantismu určil jako zdroj touhy „mimesis“, napodobování, soutěž s druhými o předmět touhy, který jím zůstává, jen pokud trvá ta soutěž). 

Začtvrté: Martin Pleva varuje, že vývody Michéy-Bělohradského i Škabrahy je třeba odmítnout, protože „v kontextu nynější politické situace a konstelace jsou jejich teze velmi snadno zneužitelné“. Jaký status připsat postulátu o zneužitelnosti nějaké argumentace? 

Pojem „zneužitelnost argumentace“ navrhuji vepsat do kolonky „preventivní (auto)cenzura“. Sám Orwell, jehož esejistické dílo je pro Michéa inspirací, byl obětí rozsáhlé preventivní cenzury, britská levice ho obvinila, že jeho dílo je „zneužitelné reakcí“, stejně jako naše levice obvinila dílo Moskva hranice Jiřího Weila ze „spiknutí s třídním nepřítelem“. 

Podobně dnešní levice odmítá diskutovat o rozporech pojmu multikulturalismus, protože taková diskuze by mohla být zneužita nepřítelem, třeba rasisty. Nepřítel může ale zneužít jen pravdu, a ta nakonec vždy prospívá tomu, kdo se chce změnou vyhnout katastrofě, ne tomu, kdo hájí udržení statu quo „za každou cenu“.  

Vedlejším důsledkem tohoto pojetí veřejného diskurzu je preventivní vylučování určitých témat a osob z veřejného prostoru, které na sebe někdy bere obludnou podobu povinného mlčení „o tom a o těch“. Myslím, že je to cesta do pekel, je třeba být loajální ne k jedné straně v systému antagonismů, ale k demokratickému antagonismu mezi stranami a hnutími jako celku. Vše, co se v něm vynořuje, je obraz demos, kterým společně jsme, vylučování z něj demokracii destabilizuje.  

Podobně je tomu i s naším autorem: je snad třeba mlčet o Michéaově vlivném díle, abychom nepomohli nepříteli? Dokud se česká politická kultura nezbaví komplexu „nepřítel naslouchá a zneužívá“, bude naši demokracii charakterizovat groteskní neschopnost zvolit si legitimní leadership. 

    Diskuse (53 příspěvků)
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    March 10, 2020 v 18.20
    Rovnost, klíčová hodnota levice?

    Zajímavá je reakce Ondřeje Slačálka v A2larmu:

    https://a2larm.cz/2020/03/micheovy-tajnosti-levice-udavaji-dobre-duvody-pro-spatne-kroky/

    Zaujalo mě, že za hlavní hodnotu levice bez dalšího považuje rovnost.

    Jestli bychom tedy konzervatismu přiřkli jako klíčovou hodnotu řád, liberalismu svobodu, je skutečně tou levicovou rovnost?

    Podle mě je to omyl, který vyznává hlavně tzv. nová, progresivistická levice.

    Klíčová hodnota levice je přece (relativní) spravedlnost.

    Rovnost jako taková nejen že není ve všeobecném měřítku dosažitelná, nedává ani pořádně smysl.

    Když třeba chceme, aby vznikaly firmy zaměstnanců, co je udrží v chodu - rovnost nebo spravedlnost? Někdo musí vytírat chodby a hajzlíky, někdo se stará o zakázky. Budou se tito lidé v rámci rovnosti na těchto pozicích střídat, jeden týden zametáš, druhý sjednáváš byznys, všichni stejný plat? Anebo jde o to, aby lidé měli pocit spravedlnosti, takže uklízeč nebude brát 80Kč/hod, protože holt nemá na sjednávání smluv, a manažer 1600Kč/hod?

    Navíc princip spravedlnosti jde použít i v případech, kde rovnost nedává žádný smysl, např. v enviromentalismu. Ryby nejsou člověku rovny, ale je spravedlivé, aby měly v souboji s rybáři šanci.

    Ne že by rovnost neměla na levici místo, ale je to dílčí podsystém, kdežto spravedlnost je skutečně klíč.

    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    March 10, 2020 v 18.22

    Jinými slovy - konzervativní levice je ta, jejímž řádem je spravedlnost.

    JV
    Jiří Vyleťal
    March 10, 2020 v 21.30
    Rovnost a spravedlnost - pro pana Morbicera

    Vážený pane Morbicere,

    zdá se mi, že rovnost a spravedlnost se nedají porovnávat a určovat která z nich je důležitější.

    Zůstanu-li u Vašeho příkladu s uklízením a sháněním zakázek, pak si přece musím všimnout, že obojí je potřeba. Firma, ve které se neuklízí a je v ní zmatek se časem ukáže jako neživotaschopná stejně, jako firma, která nemá zakázky.

    Nelze-li být bez obojího, pak je přece oboje stejně cenné. Potom ovšem nerovnost - uklízeč 80 Kč /hod. a obchodní manažer 1600 Kč/hod. - je nespravedlivá. Vydělávat musí oba stejně, když ani bez jednoho z nich firma být nemůže.

    Takový je v tomto případě vztah mezi rovností a spravedlností - co je nerovné je nespravedlivé.

    Dobrou mc, Jiří Vyleťal

    IH
    Ivo Horák
    March 10, 2020 v 22.24

    Třeba v Itálii lidé vědí, že když není několik měsíců vláda, není to tak nepříjemné, jako když se několik týdnů neuklízejí odpadky. Neplyne z toho ovšem, že by premiér (jeden v celé zemi) neměl být lépe honorován než popelář.

    Rovností není správné rozumět (téměř) naprostou mzdovou (a vůbec majetkovou) nivelizaci. Takto nechápali "egalité" ani v revoluční Francii. Můžeme jí rozumět rovnost v právech, důstojnosti, příležitostech atp.

    Pak ovšem mezi rovností a spravedlností není zásadní střet.

    Eva Hájková, penzistka
    March 11, 2020 v 7.53
    Rovnost nebo spravedlnost?

    Pan Vyleťal má na mysli firmu, kde všichni zaměstnanci dostávají stejnou výplatu. Proč ne? Taková firma by mohla být například družstvem, ve kterém se všichni lidé na této rovnosti odměňování dohodli. Pak by to bylo spravedlivé.

    Kdyby jim však tu rovnost chtěl vnutit stát, například formou zákona, pak by to spravedlivé nebylo.

    Je rozdíl mezi rovností dobrovolnou a rovností nařízenou. Obávám se, že Slačálek počítá spíš s tou rovností nařízenou zákonem.

    Eva Hájková, penzistka
    March 11, 2020 v 9.57

    Když stojím na tomto článku, zobrazují se u něj související texty - např. Strašidlo konzervativního socialismu. Když ale na odkaz kliknu, nacházím pod tím Plevovým esjem tytéž diskusní příspěvky jako zde, pod Bělohradským.

    Zatímco když si ten Plevův esej rozkliknu z hlavní stránky, kde se zobrazuje pod nadpisem Perspektivy levice, jsou pod ním příspěvky pana Poláčka. Mimochodem, příspěvky, které tam byly přidány první den po uveřejnění eseje, jsou všechny pryč.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 11, 2020 v 10.23
    Rovnost kontra spravedlnost

    Hegel si ve své "Filosofii práva" hořce stěžoval na to, že Francouzská revoluce - ve svém opojení absolutní rovností všech občanů - všechny přirozené rozdíly mezi lidmi zkrátila na jednu společnou míru; totiž na míru gilotiny. Sice tím, že všechny přečnívající hlavy prostě usekala.

    O tom jak nesmyslné by bylo komunismus (respektive jeho první fázi, dnes chápanou jako "socialismus") chápat jako absolutní rovnost všech, se rozepsal už sám Marx, když napsal, že lidé jsou přece od přírody různě vybavení, "jeden má větší žaludek a ten druhý zase menší". Takže skutečně spravedlivý socialismus by vlastně musel být nerovný - aby respektoval tyto přirozené nerovnosti.

    Zásadní vada oné "naprosté rovnosti" je její povrchnost. Její formalizace. Ono se to zdá být velice radikálním, velice humanistickým počinem, dát naprosto stejnou "rovnost všem". Ve skutečnosti je to ale konec konců počin velice laciný, který - jako veškerý liberalismus vůbec - zůstává stát nakonec jenom u rovnosti čistě formální, a vůbec se nezajímá o skutečného člověka.

    Pravdu má tedy v daném smyslu především pan Morbicer: "spravedlnost" a "rovnost" jsou dva zcela rozdílné pojmy. A především dvě zcela rozdílné skutečnosti. "Rovnost" je v zásadě p o d m í n k o u spravedlnosti; ale v žádném případě zdaleka ne jejím (spravedlnosti) naplněním. Spravedlnost je něčím mnohem obsažnějším, nežli pouhá rovnost. A pokud se na toto zapomene, respektive pokud se toto zamění, jakmile se pouhá formalizovaná rovnost začne vydávat za samotnou spravedlnost (a jako že k tomu nemalá část levice skutečně má silné sklony) - pak je víceméně všechno špatně.

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 11, 2020 v 10.29
    Konfuze nové tváře DR

    Ano, paní Hájková, s těmi komentáři čtenářů v rámci přechodu na nový formát DR opravdu došlo ke značným zmatkům; sám jsem na to doplatil.

    Budiž; pokud by to byla jednom jednorázová záležitost, bylo by možno to pochopit, takto zásadní přeměna sotva může proběhnout naprosto hladce.

    Daleko horší ale je, že ten nový formát je sám o sobě - ve srovnání s původním - mnohem nepřehlednější. Není vůbec možno pořádně rozlišit co (a kde) jsou starší texty, které jsou nové, a kde a jak je možno komentovat ty starší. Obávám se, že za daných okolností zde nějaké smysluplné diskuse vůbec nebudou možné.

    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    March 11, 2020 v 10.37
    Pokud souhlasíte s tímto řešením,

    odkazy na články DR, pod kterými je vedena diskuse, můžete vkládat sem:

    https://m.facebook.com/groups/2631454370409429/?ref=group_browse

    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 11, 2020 v 10.43
    Slačálek versus Michéa

    Názory O. Slačálka jsou mi ve své většině dost blízké. V daném případě jsem ovšem v nevýhodném postavení, protože jsem Michéovu publikaci nečetl, a její obsah a vyznění se mohu pouze pokoušet rekonstruovat z komentářů k ní.

    V zásadě bych i tady souhlasil se Slačálkem v tom, že "liberalismus" je ve svém jádru ambivalentní fenomén, který může mít - podle kontextu a podle situace - jak pozitivní tak i negativní aspekty. (Víceméně to samé jsem sám napsal ve svém příspěvku "Dilema liberalismu".)

    Ovšem: jestliže Slačálek Michéovi daleko spíše oponuje nežli že jeho (dílčí) pravdy uznává, já bych v daném případě zaujal postoj spíše opačný. A to sice právě z těch důvodů, které jsem vylíčil ohledně vztahu "rovnosti" a "spravedlnosti". Liberalismus ve své podstatě zůstává a vždy zůstane nakonec pouze formalistický; nikdy jeho předmětem, jeho zájmem nebudu skutečný živoucí člověk.

    A v současné době je naprosto dominantní právě tento formalizující aspekt liberalismu. A právě protože je dominantní, je v prvé řadě zapotřebí postavit se proti němu, demaskovat tento jeho formalistický charakter. Proto bych se v daném případě postavil spíše na stranu Michéa (opakuji ovšem znovu, jeho dílo neznám). Je sice velice dobře možné že je ve své kritice jednostranný, že je příliš konzervativní, dost možná národovecký; ale opakuji znovu, pokud je v celospolečenském diskursu nějaký moment jednostranně dominantní, pak je jen přirozené, že se proti němu zdvíhá (obdobně jednostranná) opozice.

    + Další komentáře