Obrana konzervativního socialismu

Petr Drulák

Autor odpovídá na kritiku Martina Plevy zveřejněnou v Deníku Referendum před několika dny.

Heslo z protestu Žlutých vest: „R-evoluci ekologickou, sociální a občanskou.“ Petr Drulák: „Pokud otázka zní, zda klimatická změna je zásadním problémem, pak odpovídám, že není, ale ze samotného boje proti klimatické změně se takový problém stát může.“ Foto Boris Horvat, ArtNews

Martin Pleva ve své polemice (Deník Referendum, 4.4. 2020) vyčítá příznivcům konzervativního socialismu a mně osobně nekorektnosti, fauly a podceňování fašistické hrozby. Jedná se o modelovou reakci levicového liberála na myšlenku konzervativního socialismu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podobným proudem politicky korektních předsudků a myšlenkových banalit se současná liberální levice pokouší po celé Evropě spláchnout každého, kdo jí připomíná, že zavrhla svůj původní program sociální otázky a na místo toho kolaboruje s liberální elitou. Sám Michéa, jehož český překlad k podobným reakcím přispěl, ve Francii podobnou nadílku sklízí pravidelně.

Nebudu se pokoušet rozklíčovat, co z Plevových tezí slouží pouze k bojovému upevňování ohrožené progresivistické identity a co naopak představuje upřímné tázání či obavu. Přistoupím k jeho tezím věcně a pokusím se vysvětlit, kde se autor mýlí.

Na rozdíl od Plevy nepovažuji Jeremyho Corbyna a Bernieho Sanderse za „zcela progresivní a liberální“. Nikde jsem netvrdil, že zastupují konzervativní socialismus; to by bylo na další debatu. Ale uvádím je jako alternativy k současné progresivní a liberální levici, která na nich nenechá nit suchou.

Oba svým programem ohrožují základy fungování globalizovaného kapitalismu, v němž se tato levice tak dobře zabydlela. Corbynovy nikdy neodpustila jeho neliberální socialismus a váhání nad britskou účastí v Evropské unii (pro celoživotního britského socialistu je to pochopitelné, byť geopoliticky chybné), liberální levice také pomohla jeho delegitimizaci, když se připojila k ostudné mediální kampani, která mu podsouvala antisemitismus.

Americká progresivní levice tváří tvář Sandersovi před čtyřmi lety udělala vše pro nominaci Clintonové, v současné kampani se rozplývala nad Bloombergem. A když hodil ručník do ringu, tak jsou nadšeni z neokonzervativce Bidena.     

Nevím, co s Plevovým tvrzením, podle nějž prý zakrývám, že „existuje liberalismus pravicový a levicový“. Celá Michéova kniha je o tom, jak jsou tyto dva liberalismy propojené, píšu o tom v předmluvě k překladu, pravidelně se o tom zmiňuji v rozhovorech a publicistice. Jsem poslední, kdo by zakrýval hlavní Michéovo poselství, že levicový liberalismu se rétoricky vymezuje vůči pravicovému a současně dělá vše proto, aby usnadnil a legitimizoval nadvládu globalizovaného kapitálu a trhů.

Pleva soudí, že nejsem konzistentní ve své kritice Německa, pokud mu vyčítám, že během dluhové krize odmítlo zachraňovat Řecko a během migrační krize hájilo otevřenost vůči migrantům. Nechápe, v čem vidím „nezodpovědnost“ obou rozhodnutí.

Rád vysvětlím. Jde o nezodpovědnost systémové velmoci: nejvýznamnějšího hráče EU a hlavního architekta jejích politik. Konstrukce eurozóny včetně jejích slabých míst je převážně německá. Německé banky a firmy z ní profitují, jako málokdo druhý, a je tudíž především na Německu stabilizovat, když se slabá místa projeví naplno.

Německo však přistupovalo k Řecku unilaterálně a podobně unilaterálně se rozhodlo i během migrační krize. Z důvodů, které jsou ryze německé (morální i ekonomické), prohlásila kancléřka před národem: „Zvládneme to!“ Neptala se na možnosti a zájmy ostatních států, i když bylo jasné, že také ponesou následky.

Přehodnotila to, když jí růst AfD ukázal, že to nezvládnou ani Němci; evropské partnery přitom opět neřešila. Moje kritika nezodpovědnosti systémové velmoci nemá nic společného se světoobčanstvím, patriotismem či nějakými jinými hodnotami.

Autor vznáší i jednu podstatnou otázku, a sice s kterými konzervativci spolupracovat. Základní odpověď je jednoduchá — s žádnými. Primárně zde nejde o spolupráci s konzervativci, nýbrž o oslovení těch částí společnosti, které jsou ohrožovány globálním kapitalismem a které dnes oslovuje kde kdo vyjma levice.

Konzervativní socialismus se nejdříve musí ustavit jako jasný a politicky životaschopný směr a pak může zvažovat spolupráci s dalšími. Konzervativci se sociálním programem pak mohou být zajímavými partnery.

Za úsměvné považuji autorovo varování před americkým neokonzervativismem. Jen pro pořádek. Hlavním exponentem tohoto směru u nás byl Václav Havel, na mediální scéně týdeník Respekt, klíčová instituce amerického vývozu demokracie, National Endowment for Democracy, zde financuje web Sinopsis a jejím hlavním českým partnerem je Člověk v tísni, trochu menším pak Fórum 2000. Řekl bych, že většina příznivců konzervativního socialismu těmto Sirénám odolá. Ale co naši levicoví progresivisté?     

Autor však správně tuší, že populismus nepovažuji za sprosté slovo. Démonizací populismu dávají liberální elity najevo svůj odpor k demokracii a pohrdání obyčejnými lidmi. Konzervativní socialismus by populistický být měl, lecčemus se přitom může přiučit i u populismu pravicového. Ale nesdílí jeho nadšení pro národní kapitalismus, a navíc mu chce přetáhnout voliče, takže žádné velké přátelství z toho asi nebude.

Nevím přesně, proč řešit Putina, Erdogana či Orbána. Prý se „ohánějí národem, patriotismem a zavrhují dekadentní liberalismus — ejhle, vše, co je konzervativním socialistům tak sympatické“. Ale na národ a patriotismus nemají monopol (i když progresivisté jim ho dávají), nic socialistického v nich nevidím a s kapitalismem se velmi dobře dohodli. Další oblíbení strašáci jako Trump a Bolsonaro jsou dokonce jeho čistými produkty.

Pleva by spíše měl vysvětlit, jak se progresivismus vyrovnává se svou totalitní verzí. Všichni ti leninisté, stalinisté, trockisté, maoisté a další masoví vrazi se oháněli antifašismem, internacionalismem, společenským pokrokem a zavrhovali národ a konzervativní maloměšťáky — ejhle, vše, co je liberální levici tak sympatické.

Nepovede šikmá plocha progresivismu naši liberální levici zase do gulagu? Ne do sibiřského, ale digitálního, řízeného ze Sillicon Valley či ze Šen-čenu. Progresivní zálibu v sociálních experimentech a nenávist vůči tradici jsme tu už jednou zažili.

I z těchto důvodů považuji za menší hrozbu pokusy o neliberální demokracii, kterou tak rádi straší progresivní elity. Hlavní hrozbou je liberální nedemokracie, která se už bohužel stala na Západě realitou.

Co to znamená? Volíme sice do všech možných orgánů, ale klíčová celospolečenská rozhodnutí se připravují a často i dělají úplně jinde. Jsou v rukách bohatých vlastníků, kteří privatizují i to, co je veřejnou službou (např. doprava, komunikace, zdravotnictví, důchody). Jsou v rukách „nezávislých“ expertů, kteří rozhodují o měnové politice, energetice či regulaci monopolů. Jsou v rukách soudců a arbitrů, kteří vedeni ideologií globálních trhů a univerzálních lidských práv rozkládají stát, tedy poslední baštu demokratické kontroly.

Stále totiž platí, že národní stát je zatím jediným místem, kde navzdory veškerým vadám umíme uskutečňovat demokracii. Neznamená to, že bychom se neměli pokoušet o demokracii nadnárodní, pokud chceme zachovat nadnárodní trhy, tak jsme ji již měli dávno mít.

Ale nemůžeme za její naplnění vydávat dosavadní chabé pokusy o nadnárodní demokracii, jako je Evropský parlament. Naopak pokud se dosavadní zkušenost s nadnárodní demokracií bude jen reprodukovat, musíme být připraveni na národní řešení.

Národ není žádná nedefinovatelná abstrakce, jak soudí Pleva. V praxi není žádnou záhadou, kdo do něho patří a kdo nikoliv. Máme zákon, který stanovuje zcela přesně, kdo má či nemá české občanství, jak ho může nabýt a jak pozbýt. Lidé s občanstvím součástí národa jsou, lidé bez občanství nikoliv; nechme teď stranou jednu či dvě promile hraničních případů.

Například americký, čínský nebo ruský miliardář, který u nás investuje, tím nezískává nárok na občanství, pokud nesplní další podmínky jako každý jiný. Lišíme se tím do některých států EU a slouží nám to ke cti. Řada Vietnamců, kteří zde žijí, českými občany jsou a z hlediska jejich češství je úplně jedno, zda rozdávají roušky, vaří pervitin nebo vedou úplně běžnou existenci. Českými občany jsou samozřejmě i Romové a z hlediska jejich češství je opět úplně jedno, zda žijí a pracují jako většina ostatních, nebo zda chytračí s dávkami jako někteří „bílí“.

Všichni Češi mají nárok na ochranu ze strany svého státu a stát od nich očekává základní loajalitu, jejich součinnost si však také může vynutit. Ochrana znamená mimo jiné schopnost chránit hranici a suverénně rozhodovat, kdo na území státu pobývat může a kdo nikoliv.

Je zvláštní, že tyto základní stavební kameny civilizovaného evropského soužití jsou dnes považovány téměř za projev fašismu. Národ rozhodně nedefinuji jako národ „bílých slušných Čechů“, jak podsouvá Pleva, ale v představách našich progresivistů se patrně každý projev patriotismu rovná rasismu.     

Své stanovisko ke klimatické změně jsem vyložil jinde a nemá cenu ho tady opakovat. Navíc se domnívám, že z pohledu konzervativního socialismu mohou na tuto otázku být odpovědi různé.

Jen připomenu své dvě hlavní výhrady. Za prvé, opatření přijímaná a plánovaná v boji proti klimatické změně budou často znamenat podstatnou zátěž pro přírodu. Mohou omezit emise CO2, což ještě neznamená, že zastaví klimatické změny (to skutečně nikdy zodpovědně říci nemůže), ale zatíží náš vztah k přírodě jinými riziky (devastace krajiny, zvýšená produkce jedovatých látek atd.).

Za druhé tato opatření nijak nepřispějí k řešení základního problému sociální nerovnosti a s největší pravděpodobností ho prohloubí. To už se koneckonců děje při současném zdaňovaní tradičních zdrojů energie (zejména uhlí a nafty) a dotování jejích „udržitelných“ zdrojů. Pokud otázka zní, zda klimatická změna je zásadním problémem, pak odpovídám, že není, ale ze samotného boje proti klimatické změně se takový problém stát může. 

Plevova poslední otázka se týká politické strategie a taktiky. Souhlasím, že je třeba s kapitálem vyjednávat. Ale vyjednávat neznamená dělat mu užitečného idiota a fíkový list, jak dělá západní liberální levice už přes třicet let. Autor o ní s empatií říká, že se zhroucením komunismu „neměla náhle žádný sociálně-ekonomický program“.

Ale západní sociální demokracie nebyla žádnou agenturou Moskvy, nebyl důvod, aby se zhroucením komunismu přišla o program. Koneckonců její liberální transformace začala už před koncem studené války, například ve Francii s Mitterandem. A i kdyby rok 1989 tento dopad měl, třicet let poté už žádné „náhle“ neplatí.

Dnešní levice připomíná pekaře. Před lety měl dobré pečivo a lidi k němu rádi chodili. Pak z nějakých důvodů přestal péct a začal nakupovat hotové produkty ve velkoobchodu. Obchůdek vyzdobil poutavými plakáty a maketami pekařského náčiní, svým zákazníkům dál rád vykládá o hnětení těsta a propečených rohlících.

Ale pak jim prodá totéž, co si každý může koupit levněji v supermarketu. Na velkoobchod nedá dopustit a živnostníkům, co pořád pečou, nadává do fašistů. Pokud zavře krám, nikomu chybět nebude.

Aby mělo vyjednávání smysl, je potřeba si s kapitálem vytvořit silový vztah. Pokud nebude vědět, že může hodně ztratit, nebude brát vyjednávání vážně. Ideální by bylo postavit mu politickou protiváhu na nadnárodní úrovni. Zda se to někdy podaří, záleží na domácím vývoji v několika systémových velmocech, země mimo G20 budou jen přihlížet a pak následovat. Ale samy mohou již dnes nasadit, co mají k dispozici.

Mohou zmobilizovat národní stát k ochraně hranic, a tím znesnadnit pohyb kapitálu, k mimořádným kapitálovým daním, k posilování regulace či ke znárodňování. Jsou levicoví liberálové připraveni jít touto cestou? Nebo budou dál předstírat vyjednávání ve světě bez hranic?  

Je mírně řečeno nehorázné, když Pleva doporučuje konzervativním socialistům, aby upustili od kulturních válek. Kulturní války v podobě nových a nových nároků feministek, sexuálních a postkoloniálních menšin rozehrála progresivní levice, když opustila sociální otázku a jinak neměla moc co nabídnout.

Pro konzervativní socialisty se jedná o druhořadá témata. Přednost má například zdanění kapitálu, snížení rozpětí mezi individuálními příjmy, zajištění důstojné minimální mzdy, vypovězení nevýhodných ekonomických smluv z devadesátých let či zkvalitnění veřejných služeb.

Pokud toto liberální levici nezajímá, je tu jedno vysoce aktuální téma, které by snad za pozornost stálo, i když nepřinese zrovnoprávnění žádné diskriminované menšiny ani nápravu nějaké prastaré ale o to živější křivdy, ani nepřispěje k morální obnově veřejného života. Všude v Evropě se připravují plány na přechod k mobilním sítím páté generace.

5G umožní poskytovatelům nejen získávat a v reálném čase vyhodnocovat veškerá data o našich životech ale také prostřednictvím „internetu věcí“ ovládat přístroje a dopravní prostředky nové generace. Kdo bude mít v rukách tuto síť získá totální kontrolu nad společností — informační i fyzickou. Hrozba digitálního gulagu nese jméno 5G.

Naše surrealistická debata se omezuje na to, zda dodavatel má být firma z Číny nebo odjinud. Tržní liberálové plédují za firmu, která podá cenově nejvýhodnější nabídku, což vypadá na Číňany, atlantisté vnímají, že Čína se nelíbí Washingtonu a chtějí firmu odjinud.

Co na to progresivní levice? Nebylo by lepší si přechod na 5G zcela odpustit? Nemá smysl se obrátit proti pokroku, když nás ohrožuje? Nebo je takový konzervativismus nepřijatelný? Je možné, že přechod na 5G bude z nějakých důvodů nevyhnutelný. Není pak na místě se vyhnout soukromému dodavateli a provedení i správu svěřit státu? Nebo je takový socialismus nepřijatelný?   

    Diskuse
    JP
    April 12, 2020 v 21.45
    Konzervativní socialismus podle P. Druláka

    Zdá se, že jsem tím prvním, kdo může využít té příležitosti, že diskusní část DR je opět přístupná.

    Pane Druláku, v tom čase kdy nebylo možné zde umístit reakce k tomuto Vašemu textu, jsem napsal obsáhlejší komentář na mé vlastní webové stránce. Pokud by Vás to snad zajímalo, je možno to nahlédnout zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/konzervativni-socialismus-podle-p-drulaka/

    Poláček: "Drulák tvrdí, že boj proti globálnímu kapitalismu je možno účinně vést pouze na národní (státní) úrovni..."

    Drulák: "... je potřeba si s kapitálem vytvořit silový vztah. (...) Ideální by bylo postavit mu politickou protiváhu na nadnárodní úrovni."

    Poláček: "3. Zatvrzelé odmítání jakýchkoli nadnárodních (evropských) řešení; za všemi nadnárodními strukturami vidí Drulák jenom nepřípustné 'zasahování do vnitřních záležitostí'."

    Drulák: "... Neznamená to, že bychom se neměli pokoušet o demokracii nadnárodní, pokud chceme zachovat nadnárodní trhy, tak jsme ji již měli dávno mít."

    Poláček tedy tímto "tradičním způsobem" opět vytváří z Druláka fašistu (viz dále Poláčkův příspěvek v diskusi pod jeho vlastním článkem).

    Pane Nusharte, sice nerad, ale v daném případě musím konstatovat, že lžete.

    Z pana Druláka jsem v žádném případě "fašistu" nedělal; pouze jsem konstatoval, že jeho pojetí "konzervativního socialismu" vykazuje několik - a to velmi zásadních - styčných bodů s nacionálně sociálními a fašistickými hnutími dvacátých a třicátých let minulého století.

    To je všechno; pan Drulák má samozřejmě i nadále otevřeny všechny možnosti k provedení důkazu, že přes tuto podobnost jeho pojetí konzervativního socialismu přece jenom směřuje nějakým zcela jiným směrem, nežli ona zmíněná hnutí.

    Pane Poláčku, kdo bude chtít, tak si ten Váš diskusní příspěvek s nadpisem "DRULÁKOVA AFINITA K FAŠISMU?" přečte sám a sám si odpoví, zda z Druláka fašistu děláte nebo neděláte.

    Formulovat věci tímto způsobem a pak názorového oponenta vyzvat, že "má samozřejmě i nadále otevřeny všechny možnosti k provedení důkazu", že fašistou není, považuji za nehoráznost, pro kterou ve by slušné a rozumně vedené diskusi nemělo být vůbec místo. Připomíná to spíše způsob obžaloby čarodějnických nebo politických procesů.

    Pane Nusharte, já naopak považuji za naprostou nehoráznost ten způsob, jakým překrucujete mé výroky a věcné analýzy.

    Naštěstí skutečně souhlasí, že každý nezaujatý čtenář se může sám přesvědčit o pravém stavu věcí.

    "Oslovit masy chudých lidí není v současné době bohužel možné, i přesto levice samozřejmě musí mít program PRO CHUDÉ, ale nemůže čekat, že ji za to chudí budou dnes masivně volit. Pokud tedy chceme rozbít šik voličů demagogů, kteří pomáhají kapitalismu, musíme zaútočit jinam, tam, kde mají skutečně slabinu."

    Takhle nějak uvažuje levicový liberál. Jnými slovy to znamená, že "levice musí mít program pro chudé, kteří ten 'program pro chudé' ale nechtějí a volit kvůli jeho prosazení levici nebudou".

    Levice si tuto - dejme tomu - "zabedněnost chudých" uvědomuje a když jim tedy přesto chce "pomoct" i proti jejich vůli, "musí rozbít šik (chudých) voličů demagogů a musí tedy zaútočit jinde - tam, kde mají (chudí) skutečně slabinu".

    -------------------------------------------

    O co zde, pane Poláčku, tedy (v takovémto výše uvedeném modelu uvažování) té progresivní levici skutečně jde? Vždyť by to viděl i slepý...

    MP
    April 15, 2020 v 22.44
    Pane Nusharte,

    zdá se, že jste se do té mé formulace nějak podivně zamiloval, ovšem na způsob "Hassliebe".

    Nevím, co tak strašně skandálního jsem napsal. Že chudí lidé nevolí levicové strany? To je bohužel fakt, nemám z něj radost, trápí mě, ale chcete snad popřít, že je to fakt?

    (A k "tomu rozbíjení šiků voličů" - to vám zřejmě nedává spát - myslím, že jste nepochopil, že vedlejší věta "kde mají skutečně slabinu" se nevztahuje na voliče, nýbrž demagogy! Nechci tedy útočit na chudé voliče, nýbrž na demagogické politiky, ultrapravicové autoritáře.)

    Nebo si myslíte, že stačí, aby se levice vrátila k "čistě" sociálně-ekonomickému programu? Případ Corbyna a Sanderse by nás měl varovat, že bohužel ani to nestačí. (Byť je třeba brát v úvahu, že C. zařízli manuálně pracující a chudí ze severní Anglie, kdežto S. spíš venkovské střední vrstvy). Jistě, můžete namítnout, že příčina jejich neúspěchu tkvěla v tom, že nebyli konzervativními socialisty, že se nerozloučili s kulturně liberálními tématy. Tož pak nezbývá než si počkat na nějakého konzervativního socialistu, jestli uspěje... Já bych na to opravdu, ale opravdu nevsadil.

    PS: Berte tento příspěvek jako onu (v paralelní diskusi) slíbenou odpověď.

    MP
    April 15, 2020 v 23.42
    Poznámky k textu Petra Druláka

    Především je třeba si vyjasnit pojem liberální levice - už jsem se k němu vyjádřil pod článkem V. Bělohradského. Domníval jsem se, že obsah tohoto pojmu je z mých článků jasný, ale zformuluji to znovu a explicitně: kdo je ekonomickým (neo)liberálem, toho NEPOVAŽUJI za představitele levice. Tedy pozor, kulturní liberálové ("levičáci"), kteří jsou ovšem v sociálně-ekonomických otázkách středoví nebo liberální - to nejsou pro mě (na rozdíl od mnoha, zejm. ovšem západních novinářů, komentátorů a politologů) liberální levičáci. Tím je tuším celá první část Drulákova textu vyřešena. Neboť Corbyna a Sanderse odmítali a zahraniční politiku Clintonové chválili leda tak tito "nepraví levičáci", s nimiž já nemám nic společného a za něž nemluvím.

    Jak tady nedávno připomněl bulharský politolog I. Krastev, v souvislosti s koronavirem se "experti vracejí". Drulák nepromyšleně míchá různé experty, aby z nich udělal jakousi jednolitou třídu "nepřátel lidu". Je ovšem třeba rozlišovat. Největší zlo napáchali za posledních 30 let ekonomové, ale ne proto, že by to byli ekonomové, nýbrž proto, že byli takřka do jednoho všichni neoliberální - a neoliberální byli proto, že levice neměla a nemá právě tu alternativu k neoliberální variantě globálního kapitalismu!

    Národ definuje Drulák nakonec velmi konvenčně, zcela v souladu s liberalismem, jako národ občanský, nikoli etnický. Tak v čem se proboha od liberální levice liší a v čem má být jeho pojem národa tedy nový, nosný a přínosný? Aha, hranice... Jenže i tady se míchají hrušky a jablka. "Lidu" (bohužel, dodejme!) nevadí volné proudění kapitálu a služeb, lidu (českému a středoevropskému) vadí migrace z Blízkého východu a Afriky. S uzavíráním hranic pro kapitál (kdyby to takto chtěl takto spojit do jednoho balíčku) by u většiny občanů ČR Drulák nepochodil...

    Národní versus nadnárodní. Drulák si ve vlastním textu několikrát odporuje. Funkční demokracie je prý možná dosud jen v národním státě, EP je leda tak její chabou atrapou, ale pro zvládnutí globalizace nadnárodní struktury potřebujeme, ba už tady dávno měly být. Tak potřebujeme nadnárodní struktury, nebo hranice? Jak chce Drulák řešit férovější zdanění firem a bohatých uvnitř národních hranic... neví o tom, že oni jednoduše upláchnou? Nizozemští a irští (neoliberální) politikové si musí mnout ruce radostí nad podobně zpozdilými tezemi o "socialismu v jedné zemi".

    Pokud jde o zpochybňování klimatických změn, je dobře, že se Drulák vyjádřil jasně. Aspoň víme, že expertním věděním je v této věci opravdu nepolíben.

    A konečně - rétorika o tom, jak feministky a homosexuálové "stupňují požadavky ", je čistě ultrapravicová a konzervativně katolická. Žádný morální Armageddon ale kupodivu stále ještě nenastal. Nevím, jaký strašný útlak - a komu - ten feminismus a "homosexualismus" způsobil. Jistě, výstřelky najdeme - ale to je všechno. Podle Druláka jsou tato témata druhotná. U některých požadavků může mít pravdu, ale na druhé straně, když obchodní řetězce dávají v ČR svým prodavačkám v době menstruace pleny (jak nedávno na fb připomněl L. Kraus), měl by být konzervativní SOCIALISTA více než opatrný.

    Navíc pro ultrapravici nejsou uvedené témata druhotná, nýbrž naopak primární. Spor o to, "kdo si začal" - jestli feministky a homosexuálové tím, že něco požadují, nebo kulturní pravice tím, že "brání normální svět", je jako o slepici a vejce - a právě proto jsem se mu chtěl vyhnout.

    Drulákův text obsahuje také několik náznaků ekonomického programu (zajímavé jsou i ty úvahy o vyjednávání s kapitálem). To je sympatickou vlaštovkou, avšak nejprve by měli zastánci konzervativního socialismu říci, zda témata kulturní levice považují "pouze" za druhořadá, anebo přímo za špatná, zvrhlá a nebezpečná (což říká ultrapravice). Tedy měli by si zahrát aspoň na chvíli hru "najdi pět rozdílů" a konečně říci, v čem se od ultrapravice odlišují.

    Také se, pane Plevo, omlouvám, že jsem (a budu pravděpodobně stále) poněkud opožděný (s odpověďmi samozřejmě). Důvody jsou tyto: pokud se děti nevrátí rychle do školních lavic, musí tu vakcínu rodiče vyvinout rychleji než vědci. Takže jsem teď trochu zaneprázdněn.

    + Další komentáře