V posledních týdnech vyšla řada článků a esejů o tom, jak by se levice měla vrátit od neproduktivních a společnost popuzujících liberálních debat o genderové, etnické a kulturní identitě ke starému dobrému konzervativnímu boji za sociální práva. 

Petr Drulák ve své nedávné eseji „Poručíme větru, dešti?“ v Salonu Práva píše: „Rozšiřování a prohlubování lidských práv na Západě se vyvíjí podivným směrem. Z klasického liberálního boje za svobodu a toleranci se stal progresivní boj proti jakékoli diskriminaci. Ten vede k popírání všech identit a vazeb, které si jednotlivec sám nezvolil, a ke konstrukci menšin, které se definují jako oběti minulé a probíhající diskriminace. Obrana lidských práv se tak mění v neustálé napravování skutečných či domnělých křivd nejrůznějších skupin, které samy sebe těmi křivdami definují.“

Snažím se přijít na příklady takového napravování křivd u nás (jsme snad už také na západě) a napadá mě: křivda holocaustu. Křivda vyhnání. Křivdy majetkové. Křivdy proti náboženství. Tyto křivdy v české společnosti málokdo zpochybňoval a státní politika se k nim také stavěla pozitivně. Byly napravovány, pokud to bylo sporné, diskutovalo se o nich. 

Kdo dál se definuje křivdou, na něm spáchanou: homosexuální páry? Ale je jejich požadavek na rovnoprávný status jejich soužití se statusem manželství a na adopci dětí tak společensky rozkladný? Prospívá společnosti přetvářka a využívání všelijakých fíglů, které tak dobře pamatuji z časů normalizace? Není lepší přímé nastolení stavu?

A dál: spáchanou křivdou se definují sexuálně obtěžované a týrané ženy. Ukazuje se, že to jde ruku v ruce s mocenskou převahou mužů, která s každými dalšími volbami u nás roste. Je opravdu tak špatné, trapné a rozvratné se o tom bavit? 

V důsledku přece nejde ani tak o ta požadovaná odškodnění a tresty, ale o to, aby se to prostě přestalo dít. Má tohle prosazované právo na svědomí malou energii v prosazování sociálních práv v levici? Není v pozadí opuštění sociálních témat v naší levici právě čím dál menší zastoupení žen v rozhodujících pozicích? 

U nás v českých zemích není diskriminace LGBT a žen tak drsná jako ve společnostech více religiózních. Původní a zavlečené národy jako špatné svědomí tu nemáme a vlny etnicky rozmanitých imigrantů také ne, a tak z české společnosti nakonec vyčnívá křivda a diskriminace, k níž se hlásí Romové. A není snad skutečná? Dokázali jsme snad Romy integrovat po roce 1989 na základě liberálních pravidel do společnosti uspokojivě? 

Tradiční rodina je velebena a konzervativně podporována — jak průhledně je to vidět v reklamě, spojení „být se svou rodinou“ nenápadně u různých výrobků nahradilo dřívější „dělat, co tě baví“, „splnit si sen“, o „být sám/sama sebou“ ani nemluvě. Dokonce i pořízení padnoucí podprsenky přes internet podle nejnovější reklamy vede k „více času pro rodinu“.

Jenže každý to štěstí, aby měl tradiční rodinu, nemá. Diskriminace, byť třeba jen verbální, rodin neúplných, stejnopohlavních nebo rozvrácených společenské shodě nepomůže. Podpora rodinného společenství v každé podobě není v rozporu se sociálními právy. 

Tradiční konzervativní rodina je obdivu a záviděníhodný fenomén. Přiznejme si ale, že je do značné míry založená na nezlomnosti, trpělivosti, vytrvalosti a velkorysosti žen, které jsou předchozí výchovou vycvičené snášet rozdílný přístup k odpovědnosti za rodinu, přetrpět kariérní i sexuální eskapády mužů a kvůli dětem i lecjaké násilí. Pohled pod povrch tradičních rodin není vždy tak idylický, jak se zdá z dálky.  

Je snad právo nemít za souseda Roma?

Václav Bělohradský píše o třeštění v amerických univerzitních campusech, Petr Drulák upozorňuje, že klimatický aktivismus se vládnoucí oligarchii velice hodí. Ano, taky je mi protivné nakupování bio potravin na trzích za ceny, jaké si rodina s dětmi nemůže dovolit. Ale mohli bychom opravdu jíst méně masa, když už jsme si zvykli na ty středomořské a asijské vůně a umíme vařit víc a zajímavějších jídel. A právo dětí s různými vzdělávacími poruchami na hodnotné vzdělání v pestrém, nesegregovaném kolektivu je jenom dalším posunem v historickém prosazování rovného práva na kvalitní vzdělání.

Petr Drulák ve svém eseji píše, že „pro většinu společnosti se antidiskriminační tažení projevuje především vyvoláváním pocitů viny, útoky na mravní zvyklosti a omezováním svobody projevu; jakákoli kritika či projev humoru na účet oněch obětí jsou považovány za pokračování diskriminace. Boj za lidská práva se tak pro většinu lidí mění ve svůj opak.“ 

Znamená to, že bychom se cítili svobodnější, kdyby bylo oficiálně přijatelné mluvit o „cigoších, debilech a buzerantech“? 

Mentální problém nalezení nové energie levice v prostoru praktického života a praktické politiky nevidím ani tak v rozporu mezi liberálním a konzervativním smýšlením: respekt k sexuální nebo kulturní identitě bližního není v rozporu s pocitem příslušnosti k národu, místu i rodině. 

Sociálním experimentem podle Petra Druláka je zřejmě míněn multikulturalismus, o němž v Česku víme, aniž jsme ho vyzkoušeli, že nefunguje. Místo aby se kultury propojily, uzavírá se každá do své bubliny. Ono to tak bylo, přiznejme si, i v té tak zajímavé česko-německo-židovské Praze. 

V dějinách skoro vždy vznikne taková smíšená společnost přijetím doposud „cizorodé“ skupiny za účelem nějakého většinového prospěchu: počátkem novověku židů do měst kvůli investicím do zámořského podnikání, po 2. světové válce v Německu Turků kvůli obnově rozbombardované země, o černých otrocích, potřebných k prosperitě jižanského amerického zemědělství ani nemluvě.

„Vyčištění“ ale žádné zemi prospěch nepřineslo. Petr Drulák napsal (a nově zvolený, v současné krizi se neprojevující ombudsman Stanislav Křeček svým prohlášením potvrdil), že společnost neblaze pociťuje, že „v 21. století se lidská práva týkají jen genderu a menšin“. 

Znamená to tedy, že většina se cítí nezastoupena a diskriminována? Ale v čem, v jakém právu, které by bylo přiznáváno menšině, zatímco většině je upíráno? Je to snad právo nemít za souseda černocha, nemít za šéfa ženskou, nemít ve třídě se svým dítětem romské dítě?

Zdá se, že jsme jako společnost přehnali soutěživost na úkor pospolitosti. Bezpochyby je třeba podpořit sebevědomí a důstojnost těch, kteří se na vrcholnou soutěž necítí. A integrovat i ty, kteří na ni kašlou, protože pochopili, že vybavením a přístupem ke zdrojům se s ostatními nemůžou měřit. Poukazování na to, jak se někteří z těch, které vykořisťujeme, snaží (třeba ukrajinští dělníci), ale není účinné ani poctivé.

Zadluženým jednotlivcům připomínáme, že mají chtít jen to, na co mají — ale měla by se podle toho chovat celá společnost.

Velkým úkolem je přesvědčit společnost, která si ještě důsledně neuvědomila meze individualismu (a je celkem jedno, jestli liberálního nebo konzervativního), o potřebě větší pozornosti pro kolektivní potřeby, o veřejný zájem, obecný prospěch. Vrátit a upevnit ve veřejném diskurzu pojem společenství a dál s ním pracovat. 

Konzervativní kritika říká, že čím je společnost bohatší a blahobytnější, tím je genderově, etnicky a kulturně zpovykanější. Polemizovala bych s tím: ti, kdo se cítí být ukřivděni a diskriminováni, ztrácejí důvod dodržovat pravidla a pořádek. 

Jestli má levice zůstat progresivní společenskou silou, nesmí zradit doposud diskriminované identity. A musí mít odvahu přitom prosazovat i sociální práva, aktuálně zejména právo na důstojné bydlení a na rovné odměňování v každém ohledu. Také by jí neškodilo trochu více paternalismu (který je zrovna konzervativní dost), tedy péče o vylučované skupiny, poradenství a lehký dohled. I kdyby to znamenalo nějaké ty volby prohrát. Ono by se ukázalo.