Komu se ve skutečnosti děje křivda?
Alena ZemančíkováAutorka polemizuje se „starou dobrou“ konzervativní strategií pro levici, po níž volá Petr Drulák či Václav Bělohradský. Opravdu bychom se cítili svobodnější, kdyby bylo oficiálně přijatelné mluvit o „cigoších, debilech a buzerantech“?
V posledních týdnech vyšla řada článků a esejů o tom, jak by se levice měla vrátit od neproduktivních a společnost popuzujících liberálních debat o genderové, etnické a kulturní identitě ke starému dobrému konzervativnímu boji za sociální práva.
Petr Drulák ve své nedávné eseji „Poručíme větru, dešti?“ v Salonu Práva píše: „Rozšiřování a prohlubování lidských práv na Západě se vyvíjí podivným směrem. Z klasického liberálního boje za svobodu a toleranci se stal progresivní boj proti jakékoli diskriminaci. Ten vede k popírání všech identit a vazeb, které si jednotlivec sám nezvolil, a ke konstrukci menšin, které se definují jako oběti minulé a probíhající diskriminace. Obrana lidských práv se tak mění v neustálé napravování skutečných či domnělých křivd nejrůznějších skupin, které samy sebe těmi křivdami definují.“
Snažím se přijít na příklady takového napravování křivd u nás (jsme snad už také na západě) a napadá mě: křivda holocaustu. Křivda vyhnání. Křivdy majetkové. Křivdy proti náboženství. Tyto křivdy v české společnosti málokdo zpochybňoval a státní politika se k nim také stavěla pozitivně. Byly napravovány, pokud to bylo sporné, diskutovalo se o nich.
Kdo dál se definuje křivdou, na něm spáchanou: homosexuální páry? Ale je jejich požadavek na rovnoprávný status jejich soužití se statusem manželství a na adopci dětí tak společensky rozkladný? Prospívá společnosti přetvářka a využívání všelijakých fíglů, které tak dobře pamatuji z časů normalizace? Není lepší přímé nastolení stavu?
A dál: spáchanou křivdou se definují sexuálně obtěžované a týrané ženy. Ukazuje se, že to jde ruku v ruce s mocenskou převahou mužů, která s každými dalšími volbami u nás roste. Je opravdu tak špatné, trapné a rozvratné se o tom bavit?
V důsledku přece nejde ani tak o ta požadovaná odškodnění a tresty, ale o to, aby se to prostě přestalo dít. Má tohle prosazované právo na svědomí malou energii v prosazování sociálních práv v levici? Není v pozadí opuštění sociálních témat v naší levici právě čím dál menší zastoupení žen v rozhodujících pozicích?
U nás v českých zemích není diskriminace LGBT a žen tak drsná jako ve společnostech více religiózních. Původní a zavlečené národy jako špatné svědomí tu nemáme a vlny etnicky rozmanitých imigrantů také ne, a tak z české společnosti nakonec vyčnívá křivda a diskriminace, k níž se hlásí Romové. A není snad skutečná? Dokázali jsme snad Romy integrovat po roce 1989 na základě liberálních pravidel do společnosti uspokojivě?
Mě přijde, že v diskusi vyprovokované Michéavou knihou TAjnosti levice, kam i tento výborný text spadá, i když se přímo neodkazuje, se příliš ujal ten pojem "konzervativní levice", který pomíjí několik klíčových a objevných perspektiv výchozí knihy:
Michéa nezavrhuje emancipační agendu levice, jen ukazuje, že při jejím prosazování dochází v širší historické perspektivě k přílišnému ztotožnění této agendy s liberálním pojetím individua a že z tohoto akcentu tím pádem čím dál víc mizí to, pro co měla původní levice vždycky cit - a to je právě komunita a společnost. Solidarita vzcházející ze společenské sounáležitosti a respektu k rozmanitosti je trochu jiná, než solidarita vzcházející z respektu k jedinečnosti individua.
Ten rozpor do hloubky velmi dobře reflektuje nový text Ondřeje Slačálka O fundamentalistickém obratu a viktimokracii (i když na Michéa přímo taky nenavazuje), tak jen na něj upozorňuji:
https://kapital-noviny.sk/o-fundamentalistickem-obratu-a-viktimokracii/
(láhev se vzkazem od trosečníka liberalismu, vhozená do oceánu nového webu DR):
"Opravdu bychom se cítili svobodnější, kdyby bylo oficiálně přijatelné mluvit o 'cigoších, debilech a buzerantech'?"
-------------------------------------------
Domnívám se, paní Zemančíková, že svobodnější se cítíme tehdy, když je "oficiálně přijatelné mluvit" právě takovým způsobem, že je to zároveň i v souladu s naším vlastním přesvědčením - tedy v souladu s naším vlastním viděním světa a společnosti. (Problém je ale v tom, že každý může - a to i s požehnáním "boha" liberalismu - vidět svět a společnost zcela jinak, "má na to právo".)
Tak dnes je například asi oficiálně přijatelné mluvit o "fašistech, debilech a homofech", takže tento pohled na svět a společnost umožňuje cítit se svobodnější spíše těm, kteří za názorem odlišným od jejich vlastního přesvědčení spatřují fašismus, mentální zaostalost a homofobii.
Za minulého režimu bylo zase celkem přijatelné veřejně mluvit o "rejdech západních imperialistických rozvědek", takže svobodněji se za minulého režimu mohl cítit spíše ten, kdo za vybočujícím názorem viděl ony "rejdy západních imperialistických rozvědek".
Zdá se, že to vede k nutnosti rozlišení mezi oním "přesvědčením, názorem či pohledem na svět a společnost" ... a mezi "slušností". Ať má tedy kdokoliv názor jaký chce, ale musí to být v mezích slušnosti, říkáme si možná nyní.
Jenže názor, přesvědčení či pohled na svět je často právě produktem kultury, která může být v rozličném chápání buď "prodloužením přírody", nebo také naopak "chybným konstruktem lidské společnosti", konstruktem, od kterého nás liberalismus chce osvobodit k té slušnosti.
Sama slušnost - tedy slušnost jako společenská norma - je ovšem také definována kulturou a je tedy také produktem kultury, dokonce té samé kultury, od které máme být liberalismem osvobozeni...
Nakonec nás to tedy jaksi vrací k oné Tönniesově metafoře, kterou cituje Václav Bělohradský [článek "Sousedi a kybersoudruzi", Salon Práva, 19. 3. 2020] a kterou bychom nyní mohli parafrázovat takto: Slušnost v rámci kulturní pospolitosti je spíše cosi přirozeného, co se samo postupem času vyvine asi tak, jako strom sám vyroste ze svého semínka, zatímco slušnost v rámci liberální společnosti je projektem inženýra.
Řešením dilematu "dobra (či slušnosti) v zajetí kulturní normy" je tedy nalezení nějakého nikoli relativního, nýbrž absolutního měřítka k poměřování toho, co je SKUTEČNĚ (absolutně) dobré. Kulturní liberalismus se takové "absolutní měřítko dobra" snaží nalézat v lidském rozumu, osvobozeném z vlivu kultury.
Jinou cestou k nalezení takovéhoto absolutního měřítka je poměřování dobra konkrétním vztahem k bližnímu (nikoliv ale poměřování dobra nějakým obecným [třeba liberálním] "předpisem na to, jak má správný vztah k člověku vypadat", neboť to už bychom zase sklouzli zpět do té [liberalismem opovrhované] kultury).
Zdá se, že ten první "koncept absolutního měřítka" z toho druhého zmíněného konceptu vychází, ale není s ním v současnosti už slučitelný.