Tentokrát je to opravdu krátký film, jen jedna dějová linka a krátký časový úsek. Do hlavní role obsazuji sebe. Po mnoha letech práce v Německu, kde na pracovišti nesmím mít mobil a tedy nemůžu zkontrolovat děti, popřípadě jim zadat úkoly stran nákupu apod., kdy každá porucha auta, které potřebuji k dojíždění, ale i návštěva zubaře nebo školy, kde moje napůl bezprizorné děti samozřejmě mají průšvihy, znamená nutnost vzít si dovolenou, takže o prázdninách, kdy bych konečně chtěla s dětmi někam jet a být aspoň týden spolu někde, kde se budeme mít dobře, už mi žádná dovolená nezbývá, po letech, kdy jsem složila několikrát jazykovou zkoušku a prošla několika audity a stejně mi nikdy v žádné z těch německých firem nepřidali… prostě dala jsem výpověď.

Ano, nebylo to úplně s chladnou hlavou, sekla jsem s tím poté, co mi šéf soustavně volal domů v kteroukoli hodinu i v neděli a zásadně na mě řval, i když problém šlo vyřešit v klidu a někdy to ani problém nebyl, například když jeden z mých podřízených, když jsem po něm něco chtěla, hlásil šéfovi, že mi nerozumí, protože jsem na něj mluvila korektní němčinou, zatímco on zásadně používal jen durynský dialekt. Tedy po jednom takovém řvaní do služebního telefonu, který jsem nesměla nikdy vypnout, protože se nepočítalo s tím, že bych šla třeba do kina, jsem dala výpověď. Dohodou.

↗

Prostě jsem dala výpověď. Foto Práce v Německu

Kamarádka, kterou jsem potkala za pár dní nato, mi řekla, že jsem měla jít hned druhý den k doktorovi, že vypadám hrozně, určitě nemám v pořádku krevní obraz a týden dva pracovní neschopnosti by byly jenom na místě.

No jo, jenomže já jsem se hned v pondělí ohlásila na pracáku, čímž jsem vypadla z ochranné lhůty a nemocenskou bych už nedostala. Proč? Protože jsem nechtěla řešit zálohy zdravotní pojišťovně, už jednou se mi povedlo to zanedbat a neuvědomit si to a narostl mi dluh, který jsem splácela rok i s nějakou tou sankcí.