Tentokrát je to opravdu krátký film, jen jedna dějová linka a krátký časový úsek. Do hlavní role obsazuji sebe. Po mnoha letech práce v Německu, kde na pracovišti nesmím mít mobil a tedy nemůžu zkontrolovat děti, popřípadě jim zadat úkoly stran nákupu apod., kdy každá porucha auta, které potřebuji k dojíždění, ale i návštěva zubaře nebo školy, kde moje napůl bezprizorné děti samozřejmě mají průšvihy, znamená nutnost vzít si dovolenou, takže o prázdninách, kdy bych konečně chtěla s dětmi někam jet a být aspoň týden spolu někde, kde se budeme mít dobře, už mi žádná dovolená nezbývá, po letech, kdy jsem složila několikrát jazykovou zkoušku a prošla několika audity a stejně mi nikdy v žádné z těch německých firem nepřidali… prostě dala jsem výpověď.

Ano, nebylo to úplně s chladnou hlavou, sekla jsem s tím poté, co mi šéf soustavně volal domů v kteroukoli hodinu i v neděli a zásadně na mě řval, i když problém šlo vyřešit v klidu a někdy to ani problém nebyl, například když jeden z mých podřízených, když jsem po něm něco chtěla, hlásil šéfovi, že mi nerozumí, protože jsem na něj mluvila korektní němčinou, zatímco on zásadně používal jen durynský dialekt. Tedy po jednom takovém řvaní do služebního telefonu, který jsem nesměla nikdy vypnout, protože se nepočítalo s tím, že bych šla třeba do kina, jsem dala výpověď. Dohodou.

Kamarádka, kterou jsem potkala za pár dní nato, mi řekla, že jsem měla jít hned druhý den k doktorovi, že vypadám hrozně, určitě nemám v pořádku krevní obraz a týden dva pracovní neschopnosti by byly jenom na místě.

No jo, jenomže já jsem se hned v pondělí ohlásila na pracáku, čímž jsem vypadla z ochranné lhůty a nemocenskou bych už nedostala. Proč? Protože jsem nechtěla řešit zálohy zdravotní pojišťovně, už jednou se mi povedlo to zanedbat a neuvědomit si to a narostl mi dluh, který jsem splácela rok i s nějakou tou sankcí.

Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem šla na pracák. Ten hlavní důvod byl, že už jsem nechtěla pracovat v Německu v továrně, kde člověka místní lidi (výjimky potvrzují pravidlo) nemají rádi, pokud ho musí respektovat, činí tak jen neochotně, neustále na tebe donášejí a žalují a nemá to žádnou perspektivu — každá fúze a reorganizace vede jen k tomu, že propustí tebe a nechají si místního člověka.

Kdo je schopnější, tady nerozhoduje. Místní šéfové musejí s místními lidmi žít a vyjít, a tak berou ohled na místní Němce a český gastarbeiter ať si jde hledat práci domů.

Někdo mi říkal, že kdybych pracovala dál v německém vnitrozemí, už by to bylo lepší, jenomže to bych si tam musela platit bydlení — a vůbec, vždyť mám děti. Šla jsem tedy na pracák a opravdu jsem si myslela, že mi pomůžou najít v Čechách místo. Přiměřené: mám maturitu na gymnáziu, umím dobře německy, dvacet let už pracuji u nejrůznějších firem, absolvovala jsem mnohá školení, prošla mnoha audity (komunikace v němčině), můžu předložit všelijaká osvědčení, třeba bych mohla být užitečná i na takovém pohraničním pracovním úřadě?

Pracovnice se napřed divně dívala na výši mého platu před výpovědí: z takhle placeného místa se přece neodchází. A dohodou? A to chcete podporu?

Něco jsem se v tom Německu přece jen naučila, a tak jí říkám: ale vždyť nemůžete vědět, proč z toho místa odcházím. Copak plat je všechno? Co když mě například šéf obtěžoval? Dvacet let jsem nepřetržitě zaměstnaná, nikdy jsem o podporu nežádala, tak snad mi jednou můžete pomoct? Sklapla, ale kvůli tomu se nezačala koukat přátelštěji.

Myslela jsem si, že si trochu odpočinu, dám do pořádku domácnost, zajedu s autem na technickou, a pak si začnu hledat místo i aktivně sama, teď jsem se na to ale vůbec necítila. Ale nevěděla jsem, co to znamená být registrovaná na pracáku, jak se člověk neustále musí chodit hlásit a nemůže vlastně ani odjet třeba navštívit sestru v Praze a chvíli u ní zůstat, když budou mít děti pololetky.

Nabídli mi místo, tedy dvě místa: prodavačku v masně a doručovatelku pošty. Ztratila jsem nervy a začala na ně křičet, že jsem od patnácti let vegetariánka a maso že prodávat nemůžu, nejen že je mi to nepředstavitelné, ale i kdybych to vzala, budu to dělat špatně, protože tu hmotu nesnáším a nejsem vyučená prodavačka. A s poštou chodit taky nebudu, to jsem dělala jako brigádu, když mi bylo sedmnáct, na to jsem nemusela skládat zkoušky z němčiny a maturitu na gymplu.

Byl z toho poprask, křičeli na mě, přiběhla vedoucí, nějak to uklidnila, nabídky práce zmuchlala do kapsy a já jsem odtud vypadla. Byl to šestý týden mé nezaměstnanosti, během které jsem si vůbec neodpočinula, nedala do pořádku domácnost, nedošla si k zubaři, kdy jsem ve čtyři ráno s hrůzou vyskakovala z postele, že musím vstávat do práce, kdy jsem, a to přiznávám nerada, nešla ani na třídní schůzky.

Učitelka mé dcery si mě separátně zavolala a když mě uviděla, řekla, že jsem čítankovým případem syndromu vyhoření a proč nejdu k doktorovi? Jak se vlastně marodí se syndromem vyhoření, když je člověk evidovaný na pracáku? To nevím a musela bych se jít zeptat té úřednice, které jsem tak nesympatická kvůli tomu, že jsem z vlastní vůle opustila dobře placené místo v Německu a chci od českého státu podporu na přechodnou dobu, než si najdu něco případnějšího ke své životní situaci.

Koho bych se měla zeptat, aby mě hned nepodezíral, že chci zneužít sociálních dávek? Nemůžu se jí jít zeptat, prostě to nedokážu.

Na příští povinnou kontrolu na pracák už jsem nešla. Podívala jsem se na inzeráty na německém internetu, rutinovaným způsobem jsem si našla několik firem co nejblíž u hranic a objela je autem, které má už pár týdnů propadlou technickou, ale pohraniční policajt, který mě už dlouho zná, a tak se jen podivil, že mě už dlouho neviděl, mě nechal projet bez kontroly.

V jedné z těch firem — a neptejte se mě, co se tam vyrábí, všude se vyrábí totéž, shit z umělé hmoty, jsem se nechala zaměstnat. Ve skladu, na tři směny. Už nikdy nechci pracák ani vidět. Konec filmu.