„Zachránit diesel“, hlásal před evropskými volbami plakát krajně pravicové Alternativy pro Německo v jedné z prvních bavorských vesnic, kousek za Rozvadovem. Vesnice to je úhledná. Problémy má podobné jako venkov v celé vyspělé Evropě. Mladí odcházejí do města. V posledních deseti letech zavřel řezník i pekař. Do hospody už se musí přes tři obce a neví se, kdo hospodu udrží, až šenkýř půjde do penze.

V hospodě každý ví, že automobilový průmysl začíná stagnovat a hodilo by se mu, kdyby si celý bohatý svět kvůli emisním normám musel vyměnit auto. V hospodě každý ví, že dieselový motor vydrží víc než benzinový, a vůbec je prima. Bližší místní dieselová košile než globálně klimatický kabát. Krajní pravice tu zabodovala.

Iliberální demokracie

V novém vydání časopisu Lettre International píše Jacques Rupnik o „iliberální demokracii“. Vynález Viktora Orbána z roku 2014 měl ambici dát program všem, kdo odmítají otevřenou společnost a liberální demokracii. Kam vede v očích Viktora Orbána nebo Práva a spravedlnosti v Polsku liberální demokracie? K rozkladu evropské společnosti založené na křesťanských hodnotách, k vládě samozvaných elit a k pokroku, kterému málokdo rozumí a jen úzká vrstva z něj profituje.

Výsledkem liberální demokracie je chaos a dekadence, výsledkem iliberální demokracie je vláda silné ruky, kterou si lidé sami zvolí, protože pochopili, že jinak přijdou o všechno, co je jim drahé, neboť to nikdo neochrání. Iliberální demokracie počítá s demokratickou většinou. Získává ji populistickou politikou, která jednou zachraňuje diesel, jindy národní čest.

Rupnik ve svém rozsáhlém článku věnovaném střední Evropě popisuje typy populismu v jednotlivých zemích a úplně před koncem textu konstatuje, že vítězi posledních evropských voleb jsou Salvini, Le Penová a Farage. Těžko pak něco vyčítat postkomunistické střední Evropě.

Pojem „iliberální demokracie“ se v době svého vzniku jevil jako výstřední berlička, kterou si autokrat Orbán přizdobuje své veskrze temné mocenské rejdy. Dnes se jeví jako pomůcka, která dovolí jednoduše řešit složité otázky a těmito jednoduchými řešeními získávat demokratickou většinu. Je-li ve světě iliberální demokracie domov nade vše, neváháte a postavíte na hranicích plot s žiletkovým drátem, když se k vaší hranici někdo blíží. Natož když se blíží muslimové, odvěcí nepřátelé křesťanské civilizace.

Je-li ve světě iliberální demokracie vlastní stát poslední a jedinou jednotkou, která se dá efektivně řídit, neváháte ani chvilku a do čela Evropské komise tlačíte co nejkonzervativnější osobnost, která bude chtít posilovat národní státy. Vyblokovat levičáky a pokrokáře je zas samozřejmost.

Evropská unie má ve svých zakladatelských genech postupnou cestu k evropské federaci. Iliberální demokracie federaci jako dlouhodobý cíl odmítá. Postkomunistické země nezažily svěží mládí evropské integrace. Do svobody se dostaly až v mimořádně surové fázi globalizovaného kapitalismu.

Orbán vyhrál evropské volby se ziskem, o kterém se populistickým stranám v západní Evropě zatím ani nezdá. Orbán pracuje s obrazem finančníka a burzovního hráče Sorose jako s hlavním nepřítelem maďarského budování iliberální demokracie. Soros pro Orbána ztělesňuje snahu zlikvidovat křesťanskou Evropu. Nesmysl s antisemitským podtextem má svou logiku.

Liberální demokracie má své hlasatele, tak trochu žije ze svůdnosti elit, z vizí, co se cestou korigují, ale jsou tady jako něco, za čím stojí za to jít. Iliberální demokracie zachraňuje diesel, protože diesel je tu dlouho a vydrží. Liberální demokracie tvrdí, že diesel je vrah, musí pryč, jinak se všichni upečeme v klimatické změně.

Tento druh konfliktu tu byl vždycky. S podobným rozložením sil naposledy ve třicátých letech dvacátého století. Kondice a svůdnost těch, kdo věřili v pokrok, ale tenkrát byla nesrovnatelně lepší, jak se můžeme přesvědčit třeba při akcích, které připomínají výročí založení Bauhausu, školy pro nový styl života.

Budeme vynalézaví, nebo nebudeme vůbec

V temných sedmdesátých letech minulého století udělal novinář Jiří Lederer rozhovory s představiteli kulturní elity, kteří byli po okupaci v roce 1968 násilně vypuzeni z veřejného života. Za knížku, která takto vznikla, Lederera následně zavřeli.

Jiří Gruša v rozhovoru říká:

„Je veliký rozdíl — nepřesně cituju Tocquevilla- mezi těmi, kdo milují svobodu, a mezi těmi, kdo pouze nenávidí pána. Vlastně to není rozdíl, je to protiklad.“

V postkomunistických zemích střední Evropy je kulturně nejhlouběji zakořeněn odpor vůči pánovi. Jako pán je nyní vnímán Brusel. Itálie je na pokraji bankrotu a jeden ze způsobů, o kterých uvažuje jako o řešení, je zavedení paralelní měny k euru. Mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem tradičně existuje spojenectví mezi místními autoritářskými recepty, Polsko vyrostlo ve vítaného dalšího člena.

V České republice také zvítězil populismus, jeho program „Evropo, pošli prachy a zmiz“ je ale z evropského pohledu méně nebezpečný. Kdo chce jenom peníze, je čitelný, na rozdíl od někoho, kdo v počítačové éře zachraňuje samozvaně vyhlášené křesťanské hodnoty před libovolně zvoleným nebezpečím.

Ať je současná plichta na Ursule von der Leyen v čele Evropské komise jakkoli umouněná a pro levici těžko přijatelná, získává se tu zas trochu času v konstelaci, kdy to pro liberální demokracii nevypadá dobře.

Pro příští období platí — buď budeme vynalézaví a velmi neodbytně aktivní, nebo nebudeme vůbec.

Heslo „Zachránit diesel“ zafungovalo. Co by se tak mohlo zachraňovat s podobnou propagační atraktivitou ze světa liberální demokracie? Nápady velmi vítány! Lidé v nejblahobytnější části světa volí už jen ty, kdo je chtějí zachraňovat.