Bezprecedentní útok maďarské vlády proti Středoevropské univerzitě (CEU) se sídlem v Budapešti minulý týden vzbudil mimořádné pozdvižení v akademických kruzích v Evropě i Severní Americe. Orbánova vláda reagovala na nečekaně silnou mezinárodní solidaritu tím, že ještě dodatečně zpřísnila novelu vysokoškolského zákona namířenou proti CEU a protlačila ji parlamentem, ve kterém má vládní strana ústavní většinu, ve zrychleném řízení.

Z legislativního hlediska byla celá věc vyřízena v necelém týdnu od doby, kdy bylo zveřejněno znění návrhu novely, do doby jejího schválení. Impozantní budapešťská parlamentní budova, nejpůsobivější svého druhu snad v celé kontinentální Evropě, v sobě očividně ukrývá hlasovací mašinu, před níž by mohly i mnohé komunistické parlamenty před rokem 1989 zblednout závistí.

CEU je americko-maďarská soukromá univerzita, která byla založena v roce 1991 finančníkem a filantropem Georgem Sorosem s úmyslem posílit snahy střední Evropy překonat dědictví uzavřených komunistických diktatur v oblasti vzdělávání a výzkumu v humanitních a sociálních vědách. Původně měla univerzita kampusy též v Praze a Varšavě, a navazovala tak na středoevropskou ideu z 80. let. Během pětadvaceti let své existence se stala ve své oblasti nejviditelnější univerzitní institucí v regionu. Některé její obory, například právo či mezinárodní vztahy, se pravidelně umisťují v první padesátce v celosvětovém univerzitním srovnání, univerzita jako celek pak v první dvoustovce.

CEU a „uzavřená společnost“

Proč se tedy tato mimořádně úspěšná vzdělávací a akademická instituce, jež nestojí maďarský stát ani forint, ba naopak velmi zásadně přispívá do státní i budapešťské erární pokladny, stala trnem v oku současné maďarské vlády? CEU je v mnohém ohledu dítě liberálních 90. let. Je to privátní univerzita, nad jejíž správou má stát minimální pravomoc, založená na konceptu takzvané otevřené společnosti Karla R. Poppera, instituce produkující špičkový výzkum v sociálních a humanitních vědách, které poskytují moderní demokracii potřebnou sebereflexi a které učí informované a zároveň kritické výměně názorů o hodnotových a principiálních otázkách. Tedy právě o tom, co je nevyhasínajícím jádrem moderního demokratického politického soupeření.

Takové ambice vyžadují principiální otevření se světu, výběrová řízení na základě nefalšované soutěže, důsledné porovnávání se se světovou špičkou v oboru, nikoliv jen s národní konkurencí. A právě mezinárodní charakter univerzity, který jinde v regionu nemá obdoby, se stává stále obtížnější v době, kdy se střední a východní Evropa politicky odvrací od zásad liberální demokracie a demokratického univerzalismu k nacionálnímu populismu a izolacionismu. Orbánova současná vláda a její centrální projekt „národně-korporativního systému“ stejně jako jeho neskrývané sympatie k „iliberální demokracii“ typu současného Ruska či Turecka, vhodného modelu též pro maďarskou „uzavřenou společnost“, jsou toho vývoje až příliš názorným příkladem.

Nikoliv náhodou nyní všechny tyto tři iliberální režimy útočí vedle nevládek a dalších organizací finančně nezávislých na státu též na mezinárodní a nezávislé univerzitní instituce, ať již jde o Evropskou univerzitu v Petrohradě, taktéž dítě 90. let, jež ztratila v tomto roce licenci, či o brutální útoky Erdoganovy vlády proti vlastním univerzitním elitám.

Případ CEU má přitom výraznou vnitro-maďarskou, ale též širší regionální dimenzi. Čtvrtstoletí působení univerzity zásadně přispělo k pozvednutí a zviditelnění maďarského akademického života. Už sama existence kvalitní moderní univerzitní knihovny, ale i nespočetné možnosti navštěvovat přednášky či letní kurzy světových kapacit ve svých oborech, celková koncentrace vědění i kultura kritické diskuse dávaly Budapešti něco, co jí mohly ostatní univerzitní metropole v regionu jen závidět.

CEU však svým významem daleko přesahuje Maďarsko, neboť měla a má zásadní význam pro překračování etnonacionálních, regionálních a politických hranic. Ne zrovna zanedbatelná část současné kulturní, vědecké i politické elity v celém regionu střední a východní Evropy prošla tak či onak CEU, což platí i pro české prostředí, byť z ní Češi, zejména poté, co zanikl pražský kampus univerzity, profitovali relativně méně než Maďaři, Poláci, Rumuni, Rusové, Ukrajinci, Bulhaři, Slováci, Chorvaté nebo Srbové.

Má vlastní zkušenost s CEU vychází z dlouholeté výzkumné spolupráce s jejími historiky, sociology a politology, ale také z kratších hostujících pobytů, kde jsem mohl jako vyučující a zároveň historik střední Evropy sám zakoušet ono spojení toho nejlepšího z amerického stylu univerzitního studia — intenzivního, interaktivního, diskusně a problémově zaměřeného — s obdivuhodnou pluralitou znalostí, zkušeností a perspektiv, jež do tohoto prostředí přinášejí ambiciózní studenti přicházející z elitních škol a výukových programů svých zemí. Učit v takovém prostředí znamenalo nejen radost z práce, ale také svébytný způsob pedagogického sebevzdělávání.

Pomalá demokratická politika a Češi „za pecí“

Proti brutálnímu postupu maďarské vlády se teprve po několika dnech a jakoby v zoufalém opoždění za legislativní vichřicí v Budapešti začaly ozývat hlasy na evropské politické scéně. Doposud největší váhu představuje nový německý prezident Frank-Walter Steinmeier, který ve svém vystoupení v Evropském parlamentu počínání Orbánovy vlády jednoznačně odsoudil. I další reakce na evropské úrovni naznačují, že sprinter Orbán možná doběhl dále, než původně chtěl. Začíná totiž jít o záležitosti přesahující problematiku CEU. Vyvstávají otázky, co si počít uvnitř Unie a v rámci Evropské lidové strany s autokratem Orbánova typu, který zneužívá ústavní většiny své strany, ale také štědrých evropských dotací pro svou zemi, k neskrývanému odbourávání základních pravidel liberální demokracie, právního státu a ústavnosti, ochrany menšin a lidských práv a zřetelně poškozuje zájmy svých evropských i amerických spojenců.

Co na to však česká politika? Zatímco z domácí akademické obce zaznívá od počátku solidarita s CEU, česká politika mlčí a tváří se, že se jí tato kauza kdesi na „Balkáně“ netýká. Možná také nechce ohrozit křehké, nově objevené visegrádské přátelství podmalované anti-migrantským refrénem. Možná je jen zápecnická. Jak známo, česká politika se zřídkakdy vyznačuje velkorysostí, spíše naopak.

Charakterizuje ji jakoby „realistická“ distance k rozmáchlým „havlovským“ gestům à la Forum 2000, jež měly ambici zasahovat do globální politické diskuse. Zde se však jedná o konkrétní kauzu konkrétní instituce a konkrétních lidí, kteří nejsou někde na druhém konci světa. Zde nejde o nic rozmáchlého, nýbrž solidárního, asi jako když masarykovská republika neváhala hostit ruské, ukrajinské a běloruské emigranty utíkající před bolševickým pronásledováním. CEU je fungující, špičková univerzitní instituce, kde studovali a dodnes studují také Češi a Češky. Jde také o český zájem.

V neposlední řadě je univerzita zajímavým finančním podnikem pro město, v němž působí, už jen tím, co platí na daních a jakou vytváří infrastrukturu bez sebemenších nároků na peníze daňových poplatníků. Není proto patrně náhodou, že jediný český politik, který se ozval, je Andrej Babiš, který krátce po odhlasování novely zákona v maďarském parlamentu na svém twitteru rovnou vyslovil názor, že CEU by se měla přestěhovat do Prahy, a též navrhl Invalidovnu coby možné nové sídlo univerzity. Velkopodnikatel a ministr financí uvažuje pragmaticky a přichází s gestem, které se pozvedá nad běžnou provincialitu českého politického provozu, ale je trochu předčasné. Bojištěm zatím zůstává Budapešť , a i český kontingent by měl směřovat právě tam.

Prvotním zájmem maďarských vědců působících na CEU, ale i našich vědců, vysokoškolských učitelů, studentů i všech občanů EU je, aby tato jedinečná instituce zůstala, kde je, aby mohla nadále působit v Budapešti, vzdělávat další generace a zároveň přispívat k tvorbě a fungování právního státu, pluralitní demokracie a otevřené společnosti. Česká politika by měla v tomto ohledu vyjádřit univerzitě podporu a důrazně požádat maďarskou vládu, aby se v zájmu sdílených hodnot a historického dědictví „univerzitního univerzalismu“ neuchylovala k jednostranným krokům.

V další — nevítané ovšem — fázi, pokud by univerzita musela opustit své dosavadní sídlo, by Česká republika mohla velkorysým, a zároveň úsporným gestem nabídnout univerzitě, jejím pracovníkům i studentům nový domov v některém z českých univerzitních měst. Logickou volbou by byla Praha coby jedno ze zakládajících měst CEU, a proto snad též přirozený ochranný přístav pro univerzitu, jež zde už jednou — byť jen částečně — sídlila. Návrhy Andreje Babiše o Praze a Invalidovně by k tomu mohly sloužit jako odrazový můstek, pokud se z kauzy nestane podnět pro stranické hašteření.

„Havlovské“ gesto, možná, ale nikoliv ve smyslu globální ambice, nýbrž chartistické solidarity s lidmi v nouzi, s nimiž nás pojí společná starost o zachování ústavních a demokratických režimů v Evropě. Tedy gesto učiněné směrem, kde by se „havlovské“ mohlo nápadně krýt s „masarykovským“.