Bezprecedentní útok maďarské vlády proti Středoevropské univerzitě (CEU) se sídlem v Budapešti minulý týden vzbudil mimořádné pozdvižení v akademických kruzích v Evropě i Severní Americe. Orbánova vláda reagovala na nečekaně silnou mezinárodní solidaritu tím, že ještě dodatečně zpřísnila novelu vysokoškolského zákona namířenou proti CEU a protlačila ji parlamentem, ve kterém má vládní strana ústavní většinu, ve zrychleném řízení.

Z legislativního hlediska byla celá věc vyřízena v necelém týdnu od doby, kdy bylo zveřejněno znění návrhu novely, do doby jejího schválení. Impozantní budapešťská parlamentní budova, nejpůsobivější svého druhu snad v celé kontinentální Evropě, v sobě očividně ukrývá hlasovací mašinu, před níž by mohly i mnohé komunistické parlamenty před rokem 1989 zblednout závistí.

CEU je americko-maďarská soukromá univerzita, která byla založena v roce 1991 finančníkem a filantropem Georgem Sorosem s úmyslem posílit snahy střední Evropy překonat dědictví uzavřených komunistických diktatur v oblasti vzdělávání a výzkumu v humanitních a sociálních vědách. Původně měla univerzita kampusy též v Praze a Varšavě, a navazovala tak na středoevropskou ideu z 80. let. Během pětadvaceti let své existence se stala ve své oblasti nejviditelnější univerzitní institucí v regionu. Některé její obory, například právo či mezinárodní vztahy, se pravidelně umisťují v první padesátce v celosvětovém univerzitním srovnání, univerzita jako celek pak v první dvoustovce.

CEU a „uzavřená společnost“

Proč se tedy tato mimořádně úspěšná vzdělávací a akademická instituce, jež nestojí maďarský stát ani forint, ba naopak velmi zásadně přispívá do státní i budapešťské erární pokladny, stala trnem v oku současné maďarské vlády? CEU je v mnohém ohledu dítě liberálních 90. let. Je to privátní univerzita, nad jejíž správou má stát minimální pravomoc, založená na konceptu takzvané otevřené společnosti Karla R. Poppera, instituce produkující špičkový výzkum v sociálních a humanitních vědách, které poskytují moderní demokracii potřebnou sebereflexi a které učí informované a zároveň kritické výměně názorů o hodnotových a principiálních otázkách. Tedy právě o tom, co je nevyhasínajícím jádrem moderního demokratického politického soupeření.