První březnovou sobotu proběhly na Slovensku parlamentní volby. Robert Fico ztratil parlamentní většinu a dosáhl jedva třetiny mandátů — v stopadesátičlenné Národní radě spadl z 85 na 49 křesel. V předvečer slovenského předsedání Evropské unii bude problém sestavit nějakou slovenskou vládu, natož vládu proevropsky zaměřenou.

Dominantou slovenské politické scény byl dosud subjekt „SMER — sociálna demokracia“. Levicové uskupení, které od roku 1999 postupně pohltilo SDĹ a další levici. Gravitační pole SMERu působilo na ostatní levici opravdu silně. Na rozdíl od České republiky se i díky tomu Komunistická strana Slovenska (v letech 2002-2006 ještě parlamentní strana), dostala jen na 0,6, VZDOR - strana práce pak dokonce jen 0,1 a Strana zelených jen 0,7 procenta.

SMER vyhrál volby v roce 2006 i v roce 2010. Když se proti vítěznému Ficovi spojila pravice pod vedením Ivety Radičové, dlouho to nevydrželo. Slovensko šlo na jaře 2012 k předčasným volbám. Suverénní výsledek 44 procent byl tehdy pro SMER vrchol. Zjevně od té doby už ale jeho pozice slábne. Své udělaly korupční aféry - v roce 2014 kvůli podezření padl předseda Národní rady Pavel Paška. Něco naznačila i prohra Fica v prezidentských volbách proti Andreji Kiskovi.

Fico se ujal vlády už v době, kdy Evropa mohla vykročit z finanční krize. Ekonomický růst, zahraniční investice (jako britská automobilka Jaguár Land Rover u Nitry), to vše přinášelo naději. Nabízelo se akcentovat témata školství a zdravotnictví v reakci na protesty zdravotníků a učitelů. Na Slovensku je také chronicky zanedbané téma regionální chudoby. Sociálně agenda a slib sociálních balíčků ale zapadly pod záměrným upřednostňováním migračního tématu.

Vystrašené voliče však Ficova populistická sázka na islamofobii krajní pravici zjevně neodtáhla. Měl tedy SMER v této věci ještě přidat, nebo své voliče odradil? Kancelář českého prezidenta přišla s hypotézou, že vzestup Kotleby zavinila „nepřátelská“ liberální média. Osobně bych místo snahy dohnat a předehnat populisty raději viděl levici (nejen na Slovensku), která řeší sociální agendu. Rozpoutaných xenofobních nálad se těžko zbavuje a přesně do této situace se Slovensko po volbách posunulo.

Napodobování extrémistů je jen legitimizuje a vytváří z nich seriózního konkurenta. Jako Viktor Orbán už musí soutěžit s Jobbikem, tak Robertu Ficovi vyrostl konkurent v ĽSNS a SNS. Již v období 2006-2010 vládl Fico spolu s HZDS a se SNS, i když kontroverzní Vlado Mečiar či krajně nacionální Ján Slota se přímo do vlády nedostali. Nyní se do slovenského parlamentu opět vrátila SNS, v současnosti vedená Andrejem Dankem. V Německu podobně působí Alternative fur Deutschland, Francouze zase straší Fronte National.

↗

Jak je ošidné napodobovat mesiáše, kteří si hrají na ochránce národa, se mohl přesvědčit Robert Fico, jehož Smer ztratil dvě třetiny hlasů a umožnil vzestup krajní pravice. Foto David Noack, flickr.com

Slovenská SNS dnes není v Národní radě sama. Obavy budí postup ještě extrémnější ĽSNS banskobystrického župana Mariána Kotleby. Kotlebovci neskrývají svůj obdiv k časům slovenského štátu — Kotleba dokonce označil Slovenské národní povstání za puč na Tisův režim. Tito fašizující extrémisté dosáhli na 14 křesel a jejich působení už nelze banalizovat jako marginální. V živé paměti je jak samozvaný vůdce Kotleba chodil v černé uniformě podobné Hlinkově gardě a vykřikoval pozdrav „Na stráž“.

Lze ocenit, že český prezident Miloš Zeman neváhal Mariána Kotlebu a jeho stranu po volbách označit za fašistické. Škoda jen, že stejně čitelný nedokázal být doma ve vztahu k šéfovi hnutí IvČRN Martinu Konvičkovi. Na Slovensku volilo Kotlebovu stranu více než 200 tisíc Slováků a mezi nimi bylo hodně mladých voličů. Okouzlila je představa tvrdé ruky hájící bílé Slovensko? Pro Kotlebu jsou Romové v osadách na východě „parazité“.

Problémem Slovenska není jen slábnoucí kondice levice a nástup extrémistů, ale také letitá dezintegrace standardní pravice. Naprosto propadla dzurindovská Slovenská demokratická a křesťanská unie — Demokratická strana. Tradiční konzervativní KDH po čtvrt století vypadlo z parlamentu. Lídrem pravice se stala Svoboda a Solidarita, kterou založil v roce 2009 ekonom Richard Sulík a letos získal 21 křesel.

Další pravicové uskupení OĽANO (Obyčejní ľudia a nezávisle osobnosti) vedené Igorem Matovičem získalo jen 19 křesel. Nový subjekt Síeť (vedený bývalým členem KDH Rado Procházkou) zůstal hluboko za svým očekáváním. Trvalka slovenského parlamentu je šéf maďarského hnutí Most—Híd Béla Bugár, o kterého může stát jak Robert Fico, tak pravicové strany. Právě on tak možná drží v rukou klíč k budoucímu slovenskému vládnutí.

Neschopnost sestavit levicovou ani pravicovou vládu může směřovat k předčasným volbám. Je tu ale možnost i širokých pravolevých koalic či vláda menšinová. Tichou podporu takové vládě už naznačila strana Sme rodina, konzervativní a populisticky protimigrační projekt, do kterého investoval svojský zbohatlík Boris Kolár. Možnosti stabilní dohody jsou omezené. Je možné, že Roberta Fica v premiérské funkce někdo vystřídá.

Vývoj ukáže, zda je reálné očekávat stabilní vládnutí od země, která má od července 2016 předsedat Evropské unii. V každém případě je poněkud „nahnědlý“ volební výsledek ze Slovenska mementem. Ošidné je nejen napodobovat mesiáše, kteří si hrají na ochránce národa, ale také zanedbat sociální agendu a dívat se pak jak strach a nouze z lidí xenofobní dav činí.

Hnědnoucí mapa Evropu ukazuje potřebu mezinárodní antifašistické fronty, ale současně ukazuje varovný prst nejen slovenskou levici, aby začala pořádně dělat svoji práci.