První březnovou sobotu proběhly na Slovensku parlamentní volby. Robert Fico ztratil parlamentní většinu a dosáhl jedva třetiny mandátů — v stopadesátičlenné Národní radě spadl z 85 na 49 křesel. V předvečer slovenského předsedání Evropské unii bude problém sestavit nějakou slovenskou vládu, natož vládu proevropsky zaměřenou.

Dominantou slovenské politické scény byl dosud subjekt „SMER — sociálna demokracia“. Levicové uskupení, které od roku 1999 postupně pohltilo SDĹ a další levici. Gravitační pole SMERu působilo na ostatní levici opravdu silně. Na rozdíl od České republiky se i díky tomu Komunistická strana Slovenska (v letech 2002-2006 ještě parlamentní strana), dostala jen na 0,6, VZDOR - strana práce pak dokonce jen 0,1 a Strana zelených jen 0,7 procenta.

SMER vyhrál volby v roce 2006 i v roce 2010. Když se proti vítěznému Ficovi spojila pravice pod vedením Ivety Radičové, dlouho to nevydrželo. Slovensko šlo na jaře 2012 k předčasným volbám. Suverénní výsledek 44 procent byl tehdy pro SMER vrchol. Zjevně od té doby už ale jeho pozice slábne. Své udělaly korupční aféry - v roce 2014 kvůli podezření padl předseda Národní rady Pavel Paška. Něco naznačila i prohra Fica v prezidentských volbách proti Andreji Kiskovi.

Fico se ujal vlády už v době, kdy Evropa mohla vykročit z finanční krize. Ekonomický růst, zahraniční investice (jako britská automobilka Jaguár Land Rover u Nitry), to vše přinášelo naději. Nabízelo se akcentovat témata školství a zdravotnictví v reakci na protesty zdravotníků a učitelů. Na Slovensku je také chronicky zanedbané téma regionální chudoby. Sociálně agenda a slib sociálních balíčků ale zapadly pod záměrným upřednostňováním migračního tématu.

Vystrašené voliče však Ficova populistická sázka na islamofobii krajní pravici zjevně neodtáhla. Měl tedy SMER v této věci ještě přidat, nebo své voliče odradil? Kancelář českého prezidenta přišla s hypotézou, že vzestup Kotleby zavinila „nepřátelská“ liberální média. Osobně bych místo snahy dohnat a předehnat populisty raději viděl levici (nejen na Slovensku), která řeší sociální agendu. Rozpoutaných xenofobních nálad se těžko zbavuje a přesně do této situace se Slovensko po volbách posunulo.

Napodobování extrémistů je jen legitimizuje a vytváří z nich seriózního konkurenta. Jako Viktor Orbán už musí soutěžit s Jobbikem, tak Robertu Ficovi vyrostl konkurent v ĽSNS a SNS. Již v období 2006-2010 vládl Fico spolu s HZDS a se SNS, i když kontroverzní Vlado Mečiar či krajně nacionální Ján Slota se přímo do vlády nedostali. Nyní se do slovenského parlamentu opět vrátila SNS, v současnosti vedená Andrejem Dankem. V Německu podobně působí Alternative fur Deutschland, Francouze zase straší Fronte National.

Slovenská SNS dnes není v Národní radě sama. Obavy budí postup ještě extrémnější ĽSNS banskobystrického župana Mariána Kotleby. Kotlebovci neskrývají svůj obdiv k časům slovenského štátu — Kotleba dokonce označil Slovenské národní povstání za puč na Tisův režim. Tito fašizující extrémisté dosáhli na 14 křesel a jejich působení už nelze banalizovat jako marginální. V živé paměti je jak samozvaný vůdce Kotleba chodil v černé uniformě podobné Hlinkově gardě a vykřikoval pozdrav „Na stráž“.

Lze ocenit, že český prezident Miloš Zeman neváhal Mariána Kotlebu a jeho stranu po volbách označit za fašistické. Škoda jen, že stejně čitelný nedokázal být doma ve vztahu k šéfovi hnutí IvČRN Martinu Konvičkovi. Na Slovensku volilo Kotlebovu stranu více než 200 tisíc Slováků a mezi nimi bylo hodně mladých voličů. Okouzlila je představa tvrdé ruky hájící bílé Slovensko? Pro Kotlebu jsou Romové v osadách na východě „parazité“.