↗

Upřednostňuji vozy s duší traktoru. Káry, které mají robustní motor, jedou za víceméně všech okolností, nemódní, nevzhledné, odřené, rezavějící, polepené samolepkami po předešlých majitelích, se zbytky držáků a mikrofonů pro mobilní telefony, které se už nepoužívají. Upřednostňuji vozy, na kterých je hned vidět, že se jedná o užitný předmět, jehož úlohou je odvézt člověka a materiál z místa A do místa B. Foto Michael Diestelbruch, flickr</p><p></p><p>Foto Michael Diestelbruch, flickr

Před časem jsem tady psal o tom, jak nám na naši starou dodávku přišel účet za povinné ručení za dobu, kdy nejezdila. Česká kancelář pojistitelů chtěla přes sedm tisíc korun za období od 24. listopadu 2020 do 9. února 2021, tedy daleko víc, než činí běžné roční pojistné téhož auta.

O existenci České kanceláře pojistitelů jsem do té doby nevěděl. Připadá mi jako zákonem posvěcená vymahačská agentura, ve které vám běží taxametr, o kterém nevíte.

Napsali jsme panu Danielovi Jarošovi, vedoucímu oddělení příspěvků do garančního fondu, a kromě prosby o prominutí příspěvku jsme mu dali návrh, aby zastropoval pojistné částky pro autoobludy SUV. Obludu ve městě, kde podle našeho názoru nemá co dělat, odřete natošup, je velká, v poměru ke stísněným parkovacím možnostem.

Pan Jaroš z Poštovní přihrádky 28, Opava 1, nám neodpověděl, ale ozvala se paní Veronika Škodová, která udala i své pražské telefonní číslo, za což děkujeme. Zjevně jsme měli štěstí, že jsme narazili na paní Veroniku Škodovou, protože tato žena snížila naši pokutu na 1752 Kč.

V evangeliu tuto schopnost mají apoštolové. „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Jsem moc rád, že se některé důležité kompetence přesouvají na ženy, maskulinní organizace jsou dávno trapné.

Paní Veronika Škodová nám napsala: „Ačkoli chápeme, že povinnost dle zákona nebyla z Vaší strany porušena nijak záměrně, musíme vždy jednat v souladu se zákonem. Na druhou stranu, lze jednotlivé případy pečlivě individuálně posoudit, vzít v úvahu všechny okolnosti a výjimečně v souladu se zákonem č. 168/1999 Sb., zmírnit tvrdost tohoto zákona a např. částečně snížit výši příspěvku.“

Paní Veronika Škodová snížení nároku na „pouhou čtvrtinu“ podmínila svědeckou výpovědí naší paní sousedky, kterou jsme nabízeli. Musí se opatřit ověřeným podpisem. Máme štěstí na dobré sousedky, které jsou ochotny potvrdit, co viděly, jít na hrůznou instituci zvanou Česká pošta, a tam nechat za třicet korun ověřit podpis.

Když jsme takto byli částečně omilostněni a dostali pár úkolů, asi se čeká, že zmlkneme a budeme rádi, že nezůstalo u pokuty přes 7000, která je, jak známo, pro část českých rodin likvidační. Když ale ona ta událost s pojištěním otevírá otázky, na které by se jinak nedostalo, takže na vděčné zmlknutí možná dojde až příště.

Jinde než na silnici už se nepotkáváme

Silniční provoz je jediným provozem, kde se může potkat osobní auto za tři tisíce s autem za tři miliony. Domnívám se, že obecná pravidla by měla zohledňovat obě krajní skupiny, a samozřejmě všechno mezi nimi.

Mnoho jiných příležitostí, kde se lidé potkávali napříč příjmovými a společenskými skupinami už neexistuje. Od vojny, přes nemocnice, až po sportovní oddíly. V silničním provozu se nejlépe potkáme při nehodě, jinak jsme zavřeni ve svých autopixlách.

Čím chudší lidé jsou, tím jsou v silničním provozu, a v potřebě dojet někam autem, zranitelnější. Auta se záměrně vyrábějí tak, aby dlouho nevydržela, a aby si je už nikdo sám neopravil. Automobilky dělají vše pro to, aby nasměrovaly lidi do závislosti na značkových — notoricky předražených — servisech.

Auta se vyrábějí tak, aby od řidiček a řidičů odebrala co nejvíc kompetencí. Pod záminkou pohodlí z nás, za volantem, auta dělají čím dál větší pitomce. Pípají kvůli pásu, vydávají nemožné zvuky při couvání, otravují nás domáháním se pravidelného servisu. Plechová pixla už s námi i mluví a vytlačuje tak z našeho obzoru živé lidi.

Upřednostňuji vozy s duší traktoru. Káry, které mají robustní motor, jedou za víceméně všech okolností, nemódní, nevzhledné, odřené, rezavějící, polepené samolepkami po předešlých majitelích, se zbytky držáků a mikrofonů pro mobilní telefony, které se už nepoužívají. Upřednostňuji vozy, na kterých je hned vidět, že se jedná o užitný předmět, jehož úlohou je odvézt člověka a materiál z místa A do místa B.

Česká kancelář pojistitelů má disponovat penězi na nepředvídatelné pojistné události. Třeba když někdo nepojištěný naboří nějaké SUV, škoda se zaplatí z takzvaného příspěvku, a pak se soudně vymáhá.

Jenže do takzvaného příspěvku padají lidé, kteří mají místo aut hajtry jako máme my, otáčejí každou korunu. A když jim přijde složenka, jako přišla nám, nestěžují si, neprosí pana Jaroše a paní Škodovou, nepíší články, ale jdou si půjčit k lichvářům.

Proto by bylo daleko lepší, kdyby do nějakého fondu šlo určité promile z každého pojištění, a toto promile se zvyšovalo v závislosti na tom, jestli se jedná o auto za tři tisíce nebo za tři miliony.

Přesně tuto a podobnou sociální představivost měly vykazovat zákony, které nám tady zbudou po letech, kdy se na vládě podílela sociální demokracie. To se ale, všichni dobře víme proč, nestane.

Na závěr ještě jedno doporučení od nás, ze Sudet. Když jsem v předešlém článku napsal, že prodavači SUV nabízejí zkušební jízdu zdarma, padl návrh tuto nabídku hromadně využít do známé soutěže o zlatého sudeťáka. V soutěži bodují lidé, kteří za jeden den vyváží suť alespoň na pěti místech.

Návrh spočívá v tom, aby se SUV zapůjčila ke zkušební jízdě a vrátila až po střechu narovnaná starými cihlami a další sutí. Zlatý sudeťák se tak potká s auty jako ze zlata, čímž se vynalézavým způsobem uchopí staré, kdysi nacionalistické, heslo Své k svému.