Deník Referendum nedávno přinesl článek zeleného politika, který konstatoval, že se právě stáváme vrakovištěm dieselů, které si v některých, určujících, městech v Německu zakázali. I Němci na vesnici postupně prodají své diesely na východ, protože už ta auta nejsou vůbec in, a prý zabíjejí. To nesnese ani bavorský vidlák, ale český rád. Už proto, že měsíčně nevydělá ani třetinu.

Kdyby u nás Zelení měli tak desetkrát víc procent, mohl to být článek alarmující. Mohl navrhnout zákaz dovozů aut u sousedů stigmatizovaných jako dusivá, mohl vyzvat ke svolání demonstrací, burcovat zelené u sousedů a podobně. S procentem a půl ale nezbývá, než si problému alespoň všimnout, zapsat ho a počkat, jestli si ho třeba neosvojí nějaká z procentuálně bohatších, beztvarých stran.

Jedna ze stran, v nichž se čeká, jaké téma jim kdo přihraje. Diesel je téma, ale nemá ho u nás kdo hrát. Tak si to mezi sebou a pro sebe můžeme zatím aspoň trochu utřídit.

Amorální postup

Za jeden z největších průmyslových podvodů v dějinách Volkswagen v Americe zaplatil už víc než pětadvacet miliard eur. A platí dál.

Podvod spočíval v tom, že auto poznalo, kdy ho kontrolují a přepnulo na méně škodlivý režim. Manažeři naučili auta lhát.

Je to selhání průmyslového národa Němců. Možná se před dějinami ukáže, že na ten podvod přišel nějaký Čech ve Škodovce. Podvod je ale výsledkem podnikové etiky Volkswagenu. Lidé raději fixlovali, než aby připustili, že nejsou tak dobří, jak být museli.

Z české, sovětizované, perspektivy by se to dalo srovnat s asistenty akademika Lysenka. Raději spolu s profesorem předstírali, že se dá křížit cokoli s čímkoli, než aby připustili, že něco nejde.

Lidé ve Volkswagenu podváděli, protože se báli. Báli se svých všemocných šéfů, kteří chtěli výkon a nedali na něj podmínky. Je to selhání, v zemi, kde podvody, natožpak takovéto, nepatří k povoleným prohřeškům.

Co se děje s auty, děje se s námi

Kulminační rok automobilového průmyslu na naší planetě minul v roce 2016. Byl to rok největších zisků za nejvíce vyrobených aut. Automobilový průmysl má před sebou transformaci, kdy zisky bude možné udržet vysoko jen tehdy, nabídnou-li automobilky něco jiného než auta.

Zní to divně? To je jedno. Je to pravda. Automobilky začnou produkovat třeba aféry. Jako třeba tu se zákazem dieselů ve městech. Docílí předčasného poklesu ceny určitých ještě plně funkčních aut na trhu a vytvoří potřebu ke koupi nových.

Auta budou čím dál chytřejší, až budou chytřejší než většina lidí. Ta hloupější se na východ posunou vždycky. Čím špinavější a hloupější auta, tím dál na východ se pošlou.

Současné auto má prý čtyři tisíce součástek, elektroauto jich prý má desetinu, navíc v komplexních systémech, které u nás neumíme domyslet. A to je jen ten stroj.

Jenže už přestalo jít o stroj. I automobilky budou chtít nabízet víc služeb. Míříme ke sdíleným autům na elektřinu. A ke komplexní kultuře přesunu. Škodovka už vám napříště nebude chtít prodávat plech. Bude ctít uplatnit informace, jak sdílet a chytře realizovat přesun z místa A do místa B.

Česká republika je dnes málo vědomou součástí světového provozu. Máme sice nízkou nezaměstnanost, ale profitujeme z toho, že jsme hodně levní, na okraji těch drahých. Blížíme se ovšem k bodu, kdy tento naší přednosti nebude zapotřebí. A právě v takové situaci bychom potřebovali skutečnou politickou reprezentaci. Jenomže zdejší politika už zas nemluví o tom, co je důležité.

Transformace automobilového průmyslu je jedna z mála věcí, které by nás opravdu měly zajímat. Sobotkova vláda formulovala pár tezí, které zazněly nově a mají dlouhodobou platnost.

Bylo to například vyčíslení peněz, které odcházejí do zahraničí mateřským firmám zdejších podniků. Jedná se o více než tři sta miliard při státních výdajích něco přes bilion ročně. Bylo to pojmenování důležitosti zdraví a bydlení. Byla to celá agenda udržitelnosti, také ekologické, ve které se současná vláda rozhodla nepokračovat.

Současnou politickou periodu možná dějiny vyloží jako přechodnou a docela vtipnou. Někdo možná vybádá, že oligarchova politická parta v pátek odpoledně naskákala do soukromého letadla a odletěla do soukromé hospody do Francie, kde se dobře jedlo i pilo a dělaly nejlepší politické vtipy. Vyloží se to jako postnormalizační úkaz, obdoba trampingu.

Faktem ale je, že nová perioda nedisponuje ničím, co by se dalo srovnat se zázemím premiéra Sobotky. Jestli, jak a kdy ho používal, je jiná otázka.

V každém případě ale bychom měli mít možnost pravidelně číst vize dalšího vývoje automobilismu od nejlepších světových mozků. Pane premiére, máte média, prostě to zařiďte. Sobotka, aspoň pro sebe, dovnitř, to uměl.

Umře tu přes deset tisíc lidí

Diesely nyní v Německu prokleli ti, kdo zfixlovali jejich emise. Kdo tvrdí, že jde o rozhodnutí německých měst, ne rozhodnutí německého průmyslu, má jistě pravdu. Ale nám to může být fuk. Německo je propojená federace. Ubránilo si na evropské úrovni i podíl spolkové země Dolní Sasko ve Volkswagenu. Co automobilka činí, činí z části i německý stát.

Na dovoz levných dieselů u nás umře v hrubém odhadu víc než deset tisíc lidí. Transformaci automobilového průmyslu nadále schytáme ve všech směrech a v první řadě.

Nebylo by špatné, kdybychom z realistického sledování vývoje automobilového průmyslu v globálním měřítku alespoň mezi tou spoustou blbostí a kouřovými clonami občas shora dostali jako racionální depeši. Pořád si myslím, že současná vláda může být vládou technických, a ne špatných, opatření. Ale zatím ani tak skromné očekávání bohužel nenaplňuje.