Kdo si u nás může dovolit auto
Miroslav HudecMiroslav Hudec uvažuje, jak vzrůstající množství automobilů ovlivňuje život nejen ve městech, ale i v menších obcích, a připomíná, co nám statistiky o počtu automobilů na obyvatele neřeknou.
V Právu vyšel 27. února článek „Česku přibylo milión a půl aut za 10 let“. Lze se tam mimo jiné dočíst, že registrovaných osobních vozů máme nyní 5,6 milionu, zhruba o půl milionu více, než je zaměstnaných Čechů, a že auto si může podle statistiků dovolit 92 procent obyvatel.
Tohle číslo ale rozhodně nelze hodnotit jen ze statistického hlediska. V České republice žilo v říjnu loňského roku téměř 8,4 milionu obyvatel starších osmnácti let, tedy těch, kteří mohou osobní auto užívat. Budeme-li na okamžik předpokládat, že uvedených 5,6 milionu aut u nás vlastní výhradně občané České republiky, vychází nám, že auto má 66,6 procenta z nich. Je to tedy v průměru 6—7 aut na 10 dospělých Čechů. Skutečných vlastníků aut je ale méně, přinejmenším proto, že řada lidí vlastní dvě auta a více.
Co by to znamenalo, kdyby si auto skutečně pořídilo všech 92 procent obyvatel, kteří by ho podle zmíněného článku uživili? Předně by rázem na silnicích přibylo 2,1 milionu dalších vozidel, nárůst by činil více než třetinu současného stavu. Dovede si někdo představit, co by to udělalo třeba s rychlostí dopravy ve velkých městech, kde se už dnes vozidla v dopravních špičkách sunou kupředu v nejlepším případě krokem? Kde jim i méně zdatný chodec bez problémů uteče?
A kdyby se to týkalo jen měst velkých! Podobnou zkušenost má leckdo i z těch okresních. Také kolabující dopravy mimo města stále přibývá. Jen třeba letošní řetězová havárie dokázala zastavit provoz na dálnici D1 zhruba na 24 hodin. Kapitolou o sobě jsou kamiony jako nechtěný, ale o to účinnější „inhibitor“ dopravy. Zdaleka už neplatí, že doprava autem je nejrychlejší a nejefektivnější.
A co by to navýšení počtu aut asi udělalo se stavem ovzduší — opět nejen ve velkých městech? Podle nejnovějších informací se jeho stav za poslední tři roky nijak nezlepšil. Doprava se na tom podílí významnou měrou. Pravda, mnozí spoléhají na stavbu nových a nových obchvatů obcí. Jak kvůli neúnosné dopravní frekvenci, tak kvůli zmíněnému ovzduší. Jenže obchvaty se často perou o zbytky volné krajiny s novou zástavbou, která se tam nezadržitelně šíří.
A nejde jen o sídelní satelity. Už jsou známy případy, že obchvaty, jen pár desítek let staré, přestávají plnit svou funkci, protože se k nim přiblížila nová zástavba. Plánují se tedy obchvaty obchvatů… Nejde už o extrém, o vyhozené peníze, které pak chybí na možná důležitější investice?
Co hůř, čím dál více se šíří obavy, že nové obchvaty začnou hospodářsky ruinovat menší obce, kde jsou obchodníci, řemeslníci, majitelé hospod, a restaurací a mnozí další závislí na těch, kdo obcí projíždějí. Tedy projížděli. Zastavili se na oběd, poseděli v místní cukrárně či vinárně, koupili si originální zdejší výrobek, zašli na nějakou akci či atrakci. Nově lze často z obce zahlédnout jen dopravní značku na odbočce k ní.
Komunikace, které po staletí, ba po tisíciletí sloužily ke spojování obydlených míst, k jejich rozvoji, se jim začínají vyhýbat jako čert kříži. Doprava už spojuje jen start s cílem, pokud vůbec něco, pokud se nestává samoúčelem. Roste počet lidí za volantem, kteří si zvláštním, podivně dekadentním způsobem vyložili rčení, že cesta je cíl, či přesněji, že cílem je bezcílná cesta.
Konečně bychom se také měli ptát, proč vlastně ony dva miliony lidí auto nemají, když by si ho mohly dovolit? Těšilo by mě, kdyby ho tito lidé nechtěli ze zásady. Sám se k takovým počítám. Ale jsem realista a nemyslím si, že by takových bylo více než jen malé procento. Buď ho tedy nepotřebují, což může být dosti šokující informace pro ty, kdo byli doteď přesvědčeni, že v současnosti bez auta žít nelze, nebo ho využívat nemohou, i když by chtěli a dovolit by si ho mohli.
Ano, mluvíme o řidičských předpokladech. Zdravotních, věkových i dalších. Něco nám možná napoví novinové titulky o dopravních nehodách: „V pozadí dopravní nehody může být oční vada“, „Špatný zrak má 71 procent řidičů…“, „Řidič, který zabíjel na D1, trpěl demencí“, „Cukrovkáře zradila nemoc za volantem“,“Havaroval, měl epileptický záchvat“, „Za volantem zřejmě zkolaboval“, „Řidič dostal infarkt a D1 stála“, „Řidič zanedbával léčbu, zabil tři lidi a skončí v ústavu“, „Opilá řidička se pravděpodobně chtěla zabít“, “Řidička usnula za jízdy“, „Za jízdu v protisměru dostala seniorka podmínku“, „Zhrzený milenec najel autem do lidí…“
Možná je dobře, že auto nemá všech 92 procent lidí, kteří by si ho mohli dovolit. Možná by bylo ještě lépe a vyřešilo by to leckteré dnes prakticky neřešitelné problémy, kdyby se ho vzdala také aspoň část z těch téměř 67 procent, kdo ho dnes užívají.
Ale to udělají maximálně jednotlivci. A taky by asi zacyklený systém začal skřípat ještě více, než už skřípe, a hrozil by akutně i jeho kolaps. Asi nejlapidárněji charakterizoval situaci současného masového automobilismu kreslíř a humorista Marek Simon v jednom svém kresleném vtipu: „Je to jednoduchá ekonomická spirála, vyrábí se auta, aby měli lidé čím dojíždět do továren na auta.“