Problém privatizace veřejného prostoru bývá často uchopován relativně úzce. Mluví se především o případech, kdy je na veřejném prostranství (náměstí, parku, lesu) postaven nějaký soukromý objekt (obchodní centrum, parkoviště, golfové hřiště). Celkový problém privatizace veřejného prostoru však spočívá v přesunu dění z míst, kde může docházet k interakci mezi různými skupinami obyvatel, do zcela privátních oblastí nebo oblastí, kde je tato interakce omezená. Veřejný prostor poté zůstává opuštěný, lidé jsou uzavřeni ve svých domech nebo autech. Tento stav je sice extrémním případem, můžeme ale pozorovat jevy, které k němu vedou.

O automobilismu bylo napsáno již mnoho, bohužel jsou jeho negativní důsledky často redukovány pouze na problém emisí. Přitom už v environmentální a zdravotní rovině tento problém nabývá různých dalších podob: likvidace krajiny, vysoká nehodovost na silnicích — lidské i zvířecí oběti, hlukové znečištění, zdravotní důsledky omezení pohybu automobilistů, ekologické důsledky solení silnic. Další důsledky automobilismu, na které bych se chtěl především zaměřit, jsou sociální. Automobily ničí veřejný prostor, který může být místem setkávání nebo trávení volného času, tak, že zabírají prostor potřebný pro parkoviště a dopravní spojení. Dění a lidé se také přesunují z prostředků hromadné dopravy do aut. "Veřejné prostory začínáme pomalu vnímat už jen přes skla automobilů."

Zásadním procesem, souvisejícím s privatizací veřejného prostoru, je také suburbanizace — stěhování obyvatel do předměstských lokalit typicky plných novostaveb rodinných domů. Tento jev je v České republice nejlépe pozorovatelný v případě Prahy a Brna. Environmentálními důsledky suburbanizace jsou často úbytek úrodné půdy, zvyšování dopravní zátěže v centrech měst a také velké energetické nároky na stavbu a údržbu infrastruktury předměstských lokalit. Sociální změna, která se suburbanizací přichází, je způsobená homogenitou obyvatel předměstí a funkcí předměstí, která je často omezena pouze na přespávání a trávení času v bytě. Dochází tak k výrazně menší interakci nejen mezi obyvateli předměstí, ale také menší interakci s lidmi jiných společenských vrstev nebo etnických skupin. Extrémním příkladem jsou tzv. gated communities — oplocené obytné oblasti, často hlídané bezpečnostní agenturou, do kterých mají přístup pouze jejich obyvatelé.

Na privatizaci veřejného prostoru má významný vliv i oblast spotřeby. Společenské (přestože často soukromé) objekty, jako jsou plovárny, kina nebo bowlingové haly, se potýkají s úbytkem návštěvníků. Kdo by také chodil na plovárnu, když má svůj bazén na zahradě u domu? Proč chodit do kina, když si mohu užít film ve svém domácím „kině“? Dokonce i tak prostorově náročnou věc, jako je bowlingová dráha, je dnešní moderní technologie schopná přinést do tepla domova v podobě herních konzolí, aby nás při zábavě nerušila interakce s těmi „jinými“. Změnu v intenzitě interakce můžeme pozorovat i u přechodu od malých obchodů k hypermarketům a obchodním centrům.

Environmentální projevy s tím spojené spočívají především v záboru půdy, zvyšování zátěže nejen okolních silničních komunikací kvůli náporu kamionů dodávajících zboží i osobních automobilů. Sociální projevy má tento přerod především ve změně přístupu personálu prodejen, který postrádá pro malé obchody typický „osobní přístup“. Stavba nových hypermarketů a nákupních center na okrajích měst navíc způsobuje krach některých malých obchodů v centru, což zásadně mění charakter centra města.

Úpadek solidarity — co oči nevidí, to srdce nebolí

Hlavním důvodem, proč privatizace veřejného prostoru probíhá, je podle mého názoru snaha vytvořit tlak na zvyšování spotřeby (nákup auta, domu na předměstí, domácího kina, bazénu a herních konzolí a nakupování v obchodech s větší a lákavější nabídkou). Nezamýšleným důsledkem tohoto nafukování spotřeby je kromě environmentálních problémů i úpadek solidarity.

Výše uvedené projevy privatizace veřejného prostoru mají společný jmenovatel: úpadek interakce mezi různými skupinami obyvatel vyvolaný prostorovou segregací. Ta vede k individualizaci, atomizaci společnosti, nemožnosti vzájemné reflexe mezi sociálními skupinami, narůstání stereotypů a zkáze společné identity a solidarity obyvatel. V důsledku toho je politická orientace obyvatel téměř zbavená typických levicových témat a na jejich místo nastupují pravicové doktríny těžící z odloučení obyvatel lokalit od chudých a případně také ultrapravicové doktríny těžící z odloučení od obyvatel jiných etnik apod.

Paradoxně je tedy nezamýšleným důsledkem tlaku na vyšší spotřebu změna žebříčku hodnot, ve kterém solidarita klesá a její místo může být jednoduše obsazeno hodnotou individualismu a konzumerismu, což umožňuje opět zvýšit spotřebu. Bludný kruh privatizace veřejného prostoru se uzavírá.

Veřejný prostor je svobodný

Kvůli privatizaci veřejného prostoru začíná být město rozděleno na jednotlivé ostrůvky, které mají vždy jednu funkci. Jsou bulváry v obchodních centrech dostačující náhražkou veřejného prostoru? A potřebujeme vůbec veřejný prostor?

Obchodní centra ale nejsou prostorem svobodným, protože se zde smí provozovat jen to, co dovolí majitel budovy, takže spotřebovávat. A tím vlastně odpovídáme i na otázku druhou. Jedině prostor, který má možnost se měnit a dá se díky tomu považovat za svobodný, je schopný absorbovat sociální dynamiku a být prostorem pro změnu. Přece jen fráze reflektující jakoukoliv změnu zdola o „momentu, kdy lidé vyjdou do ulic“ vypovídá hodně o tom, že veřejný prostor je jediným místem, kde lidé mohou na dané změně pracovat. Kam by lidé vyšli, pokud by žádné ulice neexistovaly, respektive pokud by neexistoval žádný veřejný, svobodný prostor? Přesně v tom spočívá obrovský totalitní potenciál privatizace veřejného prostoru, která v důsledcích potlačuje občanský odpor.

Společný boj za veřejný prostor?

Privatizace veřejného prostoru je jedním z témat, která nabádají ke spolupráci environmentalistů a levice, protože důsledky privatizace veřejného prostoru zasahují jak do životního prostředí, tak do typicky levicových témat jako je solidarita. Pomůže toto téma překlenout propast, kterou někteří mezi environmentalismem a levicí vidí? Nebo dokonce pomůže rozhýbat ustrnulou část české levice, která apriorně odmítá každé nové téma?

Zdroje:

• Hnilička, P. Sídelní kaše: otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. Brno: ERA, 2005.
• Vobecká, J., Kostelecký, T., Politické důsledky suburbanizace: analýza případových studií proměn politického chování a občanské participace ve vybraných suburbánních lokalitách Prahy a Brna. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. ISBN 978-80-7330-129-3.