„Ráno vstanu a změním svoje město.“ Takto lapidárně shrnuje podtitul filmu Automat motivaci režiséra Martina Marečka k dlouholetému natáčení dokumentárního filmu v plenéru pražských ulic a zejména silnic. Touha po změně byla u autora vcelku logická. Žije v Praze a má malé děti. Jednoho dne si uvědomil, že se v Praze nedá žít. Jeho následující kroky už tak běžné a očekávatelné nejsou. Jednak se rozhodl s nesnesitelnou situací něco sám dělat, což není v Česku samozřejmým úkazem. Za druhé, a co je důležitější, dokumentární film nebyl stimulem jeho konání, ale bylo tomu naopak — vznikl jako vedlejší či spíše paralelní produkt Marečkova občanského angažmá.

Jasná a osobní motivace je pozoruhodným aspektem tohoto díla. Nestává se totiž na poli dokumentárního filmu tak často, aby samotný snímek obnášel jednoznačný a čitelný důvod, proč byl vůbec natočen. Spojení tématu s osobním příběhem pak dává natáčení jasný směr. A zároveň z filmu činí intelektuální reality show — povede se Marečkovi a spol. změnit své město? A jak to udělají?

Boj o změnu začíná několik let před premiérou filmu na platformě stejnojmenné občanské iniciativy Automat, jejímž je Mareček členem. Členové iniciativy se snaží docílit, aby se Praha ve své koncepci dopravy inspirovala západními metropolemi ve smyslu omezování osobní dopravy, zkvalitňování veřejné dopravy a zejména uzpůsobení městského prostoru cyklistice. Iniciativa pořádá cyklojízdy, happeningy, demonstrace, vypracovává studie a návrhy, chodí na zasedání magistrátu, připomínkuje projekty dopravních projektů — a intervenuje u primátora Béma.

Přestože snímek mapuje průběh několikaletých aktivit občanské iniciativy, nejedná se o aktivistický film, který by chtěl napomínat automobilisty a naopak velebit cyklisty a chodce. Marečkovo východisko je daleko méně ideologicky zakotveno. Boj o podstatu dopravy ve městě je zobrazen v osobní rovině a z pohledu toho, kdo ve městě žije a současný stav mu vadí. Nenutí diváky jeho pohled přijmout, ba nenutí vnímat Prahu jen jako smrduté místo plné aut a jejich lomozu, byť je tak ve filmu zobrazuje. Malá digitální kamera, punkový styl natáčení, osobní komentáře a autorovy konfrontace dávají dostatečně najevo, že Mareček odmítá být hlásnou troubou a mluvit za společnost. Své kolegy aktivisty nepostuluje jako hrdiny a ostatní jako padouchy, kteří nevěří ve spásu v ježdění na kole a vyznávají bohy čtyř kol. Není zde implicitní vodítko, která ze zájmových skupin okolo problému má být divákovi sympatická.

Tématem filmu však v důsledku není samotný automobilismus v Praze. Natáčení by se mohlo opřít o jakýkoli jiný problém — a že by se jich v Praze z pohledu občana našlo dost. Film ani nijak zvlášť dopravní situaci neanalyzuje. Místo toho se zabývá skupinou občanů, kteří ve městě chtějí něco změnit, a sleduje, co pro to dělají a jaké výsledky to přináší. Film je v jedné ze svých rovin vtipnou a svěží kuchařkou občanské angažovanosti — zobrazuje postupy a strategie, které občané mohou využívat, je-li jich dost a chtějí-li dosáhnout toho, co považují za společensky přínosné. Dlouholeté časosběrné natáčení však zároveň přináší i temnou a realistickou poslední kapitolu kuchařky občanské společnosti — přijetí aktivit a požadavků občanů na straně pražských úředníků a primátora Béma. V této dimenzi Mareček přináší razantní analýzu rozdílu mezi reálnou politikou magistrátu či dalších institucí provozu lokální moci a způsobem komunikace s veřejností — která se v důsledku nezdá mít na politiku magistrátu jakýkoli vliv, ať už je občanské angažmá jakkoli silné.

Tato linie filmu má snad dokonce edukativní přínos. dokáže vystihnout nutnost jemných a citlivých strategií občanských aktivistů, zobrazit kreativitu, hravost a vtip při akcích na podporu vlastních záměrů, zároveň s krutou přesností odkrývá postoj městských zastupitelů a úředníků, a přináší poučení, jak se nenechat zmást, oklamat či využít pro PR magistrátu, aniž by se vůbec stalo to, co bylo slíbeno.

Automat. Námět, scénář, režie: Martin Mareček. Bionaut, 2009