Od září 2019 začne v německy mluvící části Belgie fungovat systém politické participace, založený na orgánech sestávajících z vylosovaných občanů a fungující vedle běžného parlamentu. David van Reybrouck se spolu s experty z organizace G1000 podílel na navržení tohoto takzvaného „Východobelgického modelu“. Občanskou participaci založenou na losování obhajuje také v knize Proti volbám: Případ pro demokracii (Against Elections: The Case for Democracy).

Ve své knize kriticky poukazujete na to, že zastupitelská demokracie je už od konce 18. století ztotožňována s volbami. Nazýváte to „volební fundamentalismus“. Proč si myslíte, že demokracie založená na systému volených zástupců je dnes v krizi?

Všude kolem sebe vidíme spoustu příznaků této krize. Tak za prvé, vládne vzrůstající rozčarování nad tím, jak nyní demokracie funguje. Počet lidí, kteří chodí k volbám, ve všech západních demokraciích dramaticky klesá.

Nebyli jsme nedávno svědky určitého zlepšení? Například v případě parlamentních voleb ve Finsku nebo ve Španělsku?

No, jedno chladnější léto přece ještě neznamená konec globálního oteplování. Jsem si jistý, že i přes určité výkyvy je celková tendence naprosto jasná.

Současně také napříč všemi zavedenými demokraciemi zhruba třetina voličů mění strany, pro které hlasuje. Ačkoli rozdíly mezi stranami bývají malé, migrace mezi stranami je velmi masivní.

To ale může být známka zdravé demokracie.

To ano, ale politici jsou z toho dost nervózní. Možná že voliči mění strany na základě své politické orientace, ale empiricky se spíš ukazuje, že jejich volba není racionální. Jen málo lidí ví, kdo je ministr čeho, kdo je vlastně ve vládě, a málokdo si vůbec pamatuje, pro kterou stranu hlasoval před pěti lety.

Abyste mi rozuměli, myšlenka voleb je v jádru skvělá. Lidé mají nějaké potřeby, znají své potřeby, najdou si politiky, kteří chtějí jejich potřeby naplňovat, dají jim hlas, dostanou je k moci, dohlížejí na ně v průběhu jejich mandátu a na konci je odmění, buď negativně, nebo pozitivně. To je idea zastupitelské demokracie.

Je to tak ale v praxi? Volí si lidé politiky racionálně a umí přemýšlet o svých potřebách? Proč tedy chudí lidé volili Donalda Trumpa? Dokážou si v systému mnoha stran opravdu pamatovat, koho volili, a sledovat, co politici dělají?

Tohle je politická teorie, která se ale empiricky prostě nepotvrzuje. Takže fakt, že lidé od jedněch voleb k druhým mění strany, může být znamením politické vyspělosti a svobody — už se nerodíme do rodiny, která volí jednu stranu, a nezůstáváme u ní celý život. Může to znamenat svobodu, ale také to, že lidé si ve volbách vybírají jako na nákupu. Ať už je motivace jakákoli, politici jsou z toho značně nervózní. Nestojí už na pevných základech.

Mají tedy lidé také větší tendenci volit proti něčemu spíše než pro něco — například antisystémové strany, které nemusí nutně reprezentovat jejich zájmy?

Přesně tak. A bez ohledu na to, jestli je jejich volba pozitivní nebo negativní, racionální nebo iracionální, faktem zůstává těkavost. A to ovlivňuje politiky. Pokud chodí volit stále méně lidí, stále méně lidí důvěřuje politickým stranám a těkají od jedné strany k druhé, politické strany si uvědomují, že být u vlády může mít obrovsky negativní vliv na jejich budoucí popularitu.

V Belgii se tak volební horečka stala všudypřítomnou. Vidíme tu určitou formu paralýzy. Politici vědí, co je potřeba dělat, ale neodváží se, protože se bojí, že by z toho mohla benefitovat jiná strana. Myslím, že ze všech výzev, kterým zastupitelská demokracie čelí, je největší klimatická krize. Rozvrat klimatu je pro náš současný demokratický sytém příliš velký problém a může demokracii zničit. Může ji však také napravit.

Ve smyslu, v jakém například radikální klimatická hnutí jako Extinction Rebellion volají po občanské účasti na řešení klimatické krize?

Ano. K mému překvapení se lidé stále snaží demokracii zlepšovat, i když by mohli stejně tak volat po autoritářství. Jednou jsem přednášel v Kodani, a tamní studenti se v podstatě vyslovovali pro mírný autoritativní systém, protože klimatická krize je podle nich příliš důležitá na to, aby byla ponechána k řešení v demokracii. Dánsko je přitom jednou z nejrozvinutějších demokracií v Evropě.

Potřebujeme tedy znovuvynalézt demokracii?

Ano, a právě to se děje v Belgii. S novými formami demokracie experimentují hlavně malé země: Irsko, Belgie, Holandsko, Estonsko, Dánsko.

Naproti tomu ale, například Emmanuel Macron se snažil zapojit občany do rozhodovacího procesu po protestech žlutých vest. V našem nedávném rozhovoru označil Loïc Blondiaux Macronovu Velkou národní debatu za formální ústupek protestujícím — ale bez skutečného obsahu. Souhlasíte s tím?