V zemi, která je s železnou pravidelností častována nelidskými představami o „makání“ ze strany různých veřejně činných osob včetně premiéra nebo naposledy jednoho z jeho ministrů, mohl úmysl týdeníku Respekt věnovat tomuto tématu titulní článek vyvolat určité naděje na jeho kritické pojednání a naznačení širších souvislostí. Koneckonců se v poslední době zdálo, že se tyto noviny pohybují určitým sociálně kritičtějším směrem, když si v minulých týdnech za hlavní témata zvolili důstojnou výši mezd nebo krizi kapitalismu.

Bylo sice jasné, že na těch pěti stránkách popsaných poměrně velkým písmem prokládaným velkoformátovými fotografiemi a obvyklými grafy, se žádná intelektuální sláva už z principu odehrát nemůže. Prostor to je naprosto nesrovnatelný s jakýmkoli zahraničním médiem s podobným statusem — kupříkladu titulky německého týdeníku Der Spiegel běžně zabírají 10—12 stran popsaných tak hustě, že každá obsahem vydá minimálně za tři až čtyři v Respektu, takže je jejich celkový rozsah třeba osmi- až desetinásobný. Jenže zklamány byly bohužel i skromné naděje.

Jeden z kamenů úrazu spočívá v tom, jak si autor Petr Třešňák téma vůbec od počátku zarámoval — totiž zdravím. Titulek zněl „Jak moc je zdravé pracovat“. To sice není nepodstatná dimenze celého problému, ale je skutečně jen dílčí a nadto asi tak ta nejapolitičtější, která vůbec mohla být zvolena. Mohla být stejně dobře pojednána třeba v takové Chvilce pro tebe. Cíl vyhnout se u bytostně politické otázky pracovní doby jakékoli její společensko-politické dimenzi, či nedej bože ideologii, je pak patrná i v článku.

Text sestává z kostry tří příběhů vyléčených workoholiků a workoholiček a politika Pavla Teličky, který na svůj workoholismus letos lákal před evropskými volbami voliče. Příběhy doplňuje pár kusých informací o tom, jak moc se pracuje kde po světě či zda platí, že kdo pracuje déle, zvládne toho více (ne nutně).

Všichni čtyři lidé, jejichž příběhy v textu slouží jako případové studie, jsou přitom vzdělaní a zřejmě i vysokopříjmoví zaměstnanci zastávající elitní pracovní pozice, aniž by bylo jakkoli reflektováno, že u nich otázka pracovní doby bude zřejmě stát zcela jinak než u většiny ostatních. Místo Chvilky pro tebe by tedy možná bylo ještě více odpovídající umístění textu v časopise Forbes.