V zemi, která je s železnou pravidelností častována nelidskými představami o „makání“ ze strany různých veřejně činných osob včetně premiéra nebo naposledy jednoho z jeho ministrů, mohl úmysl týdeníku Respekt věnovat tomuto tématu titulní článek vyvolat určité naděje na jeho kritické pojednání a naznačení širších souvislostí. Koneckonců se v poslední době zdálo, že se tyto noviny pohybují určitým sociálně kritičtějším směrem, když si v minulých týdnech za hlavní témata zvolili důstojnou výši mezd nebo krizi kapitalismu.

Bylo sice jasné, že na těch pěti stránkách popsaných poměrně velkým písmem prokládaným velkoformátovými fotografiemi a obvyklými grafy, se žádná intelektuální sláva už z principu odehrát nemůže. Prostor to je naprosto nesrovnatelný s jakýmkoli zahraničním médiem s podobným statusem — kupříkladu titulky německého týdeníku Der Spiegel běžně zabírají 10—12 stran popsaných tak hustě, že každá obsahem vydá minimálně za tři až čtyři v Respektu, takže je jejich celkový rozsah třeba osmi- až desetinásobný. Jenže zklamány byly bohužel i skromné naděje.

Jeden z kamenů úrazu spočívá v tom, jak si autor Petr Třešňák téma vůbec od počátku zarámoval — totiž zdravím. Titulek zněl „Jak moc je zdravé pracovat“. To sice není nepodstatná dimenze celého problému, ale je skutečně jen dílčí a nadto asi tak ta nejapolitičtější, která vůbec mohla být zvolena. Mohla být stejně dobře pojednána třeba v takové Chvilce pro tebe. Cíl vyhnout se u bytostně politické otázky pracovní doby jakékoli její společensko-politické dimenzi, či nedej bože ideologii, je pak patrná i v článku.

Text sestává z kostry tří příběhů vyléčených workoholiků a workoholiček a politika Pavla Teličky, který na svůj workoholismus letos lákal před evropskými volbami voliče. Příběhy doplňuje pár kusých informací o tom, jak moc se pracuje kde po světě či zda platí, že kdo pracuje déle, zvládne toho více (ne nutně).

Všichni čtyři lidé, jejichž příběhy v textu slouží jako případové studie, jsou přitom vzdělaní a zřejmě i vysokopříjmoví zaměstnanci zastávající elitní pracovní pozice, aniž by bylo jakkoli reflektováno, že u nich otázka pracovní doby bude zřejmě stát zcela jinak než u většiny ostatních. Místo Chvilky pro tebe by tedy možná bylo ještě více odpovídající umístění textu v časopise Forbes.

Respekt bohužel zase jednou dokazuje svou sociální ignoranci, když zcela opomíjí, že u nás žijí také lidé, jejichž práce je natolik prekérní a špatně placená, že pokud jsou přepracovaní, nebude za tím ani tak nějaký workoholismus, jako spíš nutnost brát lépe placené šichty v noci, o víkendech nebo svátcích nebo zvládat prací více. Nebo že si prostě s jejich časem může jejich zaměstnavatel v rámci v zásadě nelidsky nastavených právních mantinelů (a ani ty nejsou často vůbec dodržovány) disponovat, jak se mu zachce, protože nemají natolik silnou vyjednávací pozici nebo prostě jen sílu, aby se mu vzepřeli.

Jedna z hrdinek Respektu sice říká, že v její elitní konzultantské firmě tolik pracovat také nebyla její svobodná volba. Nicméně je faktem, že to jsou právě hlavně lidé v podobném postavení, kteří se radši udřou a ztratí v práci zdraví, než aby jen pomysleli na to založit odbory a kolektivně se bránit, protože to považují za nepřístojné, zatímco trumfování se odpracovanou dobou je pro ně pomalu statusová záležitost.

Řešení přepracovanosti předkládaná protagonisty Respektu, tedy například odejít do „vstřícněji nastavené firmy ve Švýcarsku“ nebo „vyjít s pětinovým příjmem, pracovat zhruba tři dny v týdnu a zbytek se věnovat svým zálibám“, jsou pak každopádně pro velké množství lidí u nás v podstatě výsměch.

Jenže ani když přistoupíme na to, že si autor článku široké téma ohraničil jen na většinou poměrně elitní „workoholismus“, jehož pečlivý rozbor přesto mohl mít přidanou hodnotu už jen proto, že ho vyznává zejména ta vrstva lidí, která určuje dění v této zemi, takže se může prostřednictvím jimi ražených představ promítat například do zacházení naší společnosti s nezaměstnanými a jinými, kteří „makat“ nemohou nebo nechtějí, zůstává článek velmi apolitický a celkově plochý. Nepátrá totiž po tom, odkud se vyznávání dřiny bere. Musel by totiž seznat, že je v důsledku ideologickou věcí.

Není náhodou, že tvrdou práci nejhlasitěji propagují chrabří budovatelé kapitalismu z 90. let Dlouhý nebo Babiš — kapitalismus si totiž přisvojil protestantskou etiku práce a náramně mu vyhovuje, když díky ní není třeba na zaměstnané uplatňovat žádné náročné donucovací strategie, protože se disciplinují sami, a ještě to považují za ctnost. K nám toto pojetí práce v 90. letech vtrhlo ve stejně dryáčnické podobě, v jaké k nám vtrhl sám kapitalismus.

Že se nám ho od té doby nepodařilo ani pořádně reflektovat, natož opustit, má v současné situaci už skoro nádech absurdity. Žijeme ve světě, kde je výdělečná práce čím dál tím prekérnější a svou intenzifikací a mizením hranic mezi prací a odpočinkem zejména psychicky stále škodlivější. Utěšeně se také rozrůstá kategorie tzv. bullshit jobs.

Ani u většiny ostatních, zdánlivě smysluplnějších prací ale nepřestal platit Marxův poznatek, že se jedná o práci odcizenou, tedy že sami bezprostředně nevyužíváme její výsledky, nýbrž že pracujeme primárně na rozmnožování majetku někoho jiného, což by samo o sobě mělo veškerou posedlost takovou prací relativizovat. A to zejména na pozadí toho, že navíc příjmy z výdělečné práce za poslední dekády přinejlepším stagnují.

Jen z výdělečné práce dnes nikdo nezbohatne, naopak má čím dál tím větší počet lidí problém normálně vyžít, zatímco mnoho z těch, na které s takovým nasazením dřeme, se materiálně pohybuje v naprosto jiných sférách. Ze 26 lidí, kteří vlastní tolik jako chudší půlka planety, zcela určitě nikdo není zaměstnanec. Čím dál tím vyšší podíl na HDP dělají dividendy z kapitálu, podíl příjmu z práce navzdory její zvyšující se produktivitě naopak klesá. To samo o sobě ani nejsou nikterak ideologická zjištění, ale fakta podložená čísly. Ideologickým jednáním je naopak tvářit se, že celá problematika práce, pracovní doby a pracovního nasazení v těchto souvislostech ukotvená není.

Jenže to zdaleka ještě nejsou všechny relevantní a globálně diskutované otázky v souvislosti s pracovní dobou, které se Respektu bohužel na příbězích manažerů, konzultantů a europoslance nepodařilo odvyprávět. Velkou konjukturu zažívá otázka zkracování pracovní doby. Jednak proto, že se zejména na blahobytném Západě začínají lidem měnit životní priority, a tak kupříkladu roste hnutí tzv. frugalistů, kteří první část života radikálně šetří, aby později již nemuseli chodit do práce vůbec. Mnoho firem nabízí volbu mezi navýšením platu či dodatečným volnem a druhá možnost je hojně využívaná.

Podobná myšlenka, zatím v podobě zkrácení zákonné denní pracovní doby na 7,5 hodiny, si koneckonců na podnět odborů a sociální demokracie postupně získává podporu i u nás. Zkracování pracovní doby se vedle toho ale také diskutuje jako opatření pro případ, že by automatizací práce pro lidi ubývalo — kdyby pak každý pracoval míň, zbylá práce by se rozložila spravedlivěji.

Radikální verzí této myšlenky, kdy by už nešlo o to zajistit výdělečnou práci všem, ale naopak jim umožnit vyžít bez ní, je pak čím dál častěji skloňovaný nepodmíněný základní příjem. Debaty o něm umožňují bez ohledu na jejich výsledek zodpovědět si na všechny důležité otázky ohledně role výdělečné práce v našich životech, které jsou podstatné i pro prozkoumání fenoménu workoholismu: Co přesně je to, co u lidí způsobuje tuto formu závislosti? Je to něco bytostně lidského, či je to spíše dáno kulturními, sociálními a politickými rámcovými podmínkami?

Potřebují lidé disciplinační korzet výdělku, nebo by si našli (více) smysluplnou činnost i bez něj? Nekompenzují si nakonec fixací na výdělečnou práci jiné věci, které v naší současné společnosti chybí? Jejich zodpovězení je klíčové, abychom věděli, zda v přebudovaném světě, jak si ho technologické a klimatické změny vyžádají, máme usilovat o udržení určitého typu plné zaměstnanosti, či naopak o odbourávání výdělečné práce. To jsou koncepty na jednu stranu protikladné, na druhou je spojuje právě zkracování pracovní doby.

Čím dál častěji také zaznívá, že by zkracování pracovní doby též mohlo být vhodným opatřením pro boj s klimatickou změnou — jednak proto, že se při zrušení jednoho či více celých pracovních dní ušetří energie a emise spojené s dojížděním a fungováním pracovních nástrojů, jednak proto, že více volného času by mohlo lidem umožnit chovat se ekologičtěji: jet na druhý kolem Evropy místo letadla vlakem, zapojit se do komunitou podporovaného zemědělství, víc si vařit a vyhnout se tak zabaleným polotovarům a hotovkám a podobně.

Na druhou stranu se debatuje o tom, že s postupující prekarizací práce, kdy méně a méně lidí pracuje v klasických pracovních poměrech, na které se vztahují zákonné regulace ohledně pracovní doby, a více jich pracuje jako freelanceři, kterých s dalším rozšiřováním a zdokonalováním digitálních platforem zprostředkujících jednotlivé úkoly zřejmě ještě přibude, bude klíčové v zájmu sociálního smíru při debatách o pracovní době právě na tyto lidi nezapomenout. Společnost by se totiž mohla rozštěpit mezi ty, kteří mají výsadu jistého pracovního místa s garantovanou sníženou pracovní dobou, a ty, kteří pracují nejistě, za malé peníze a tím pádem tolik, kolik to jen půjde.

Prakticky jakákoli ze zde naznačených dimenzí v souvislosti s pracovním nasazením je intelektuálně zajímavější, političtější a relevantnější pro celou společnost než dojemné individuální příběhy prozřelých elitních workoholiků, které nám k tématu předložil Respekt. Svou ambici být zdejším čtením pro intelektuály a lidi zajímající se o společenské dění tak bohužel zase jednou naprosto nezvládl naplnit, a to až skoro groteskním způsobem.