Začátkem tohoto roku začala být účinná jedna ze změn, jimiž se minulá vláda snažila zlepšit život lidí v této zemi, kteří na tom jsou nejhůř, a sice navýšení nemocenské pro dlouhodobě nemocné. Ti nově pobírají od 31. dne své nemoci 66 procent a od 61. dne pak 72 procent vyměřovacího základu. Donedávna to bylo od 15. dne pracovní neschopnosti, kdy náhradu mzdy zaměstnavatelem střídají pojištěnecké dávky, bez navýšení v dalším průběhu nemoci pouhých 60 procent.

Jak to tak často u podobných reforem u nás bývá, člověk je při jejím hodnocení rozpačitý. Na jednu stranu je třeba ji ocenit. Nejvýstižnějším oceněním je ale v tomto případě pouhé zkonstatování „lepší než nic“ spíše než nadšený jásot. Lidi v nejnižších příjmových skupinách, kteří zároveň mívají pro podobné případy většinou nejméně našetřeno, si v reálu polepší jen minimálně.

Při příjmech ve výši minimální mzdy dostanou navíc o dvacet, respektive později o čtyřicet korun za den, při příjmech kolem patnácti tisíc o zhruba třicet a později v průběhu nemoci asi o padesát korun denně. Pro ty s minimální mzdou to tedy pořád znamená, že musí ve druhém měsíci své nemoci vyjít s o něco víc než šesti tisíci korunami, ti s o něco vyšší výchozí mzdou s necelými devíti. Obě částky jsou pod hranicí příjmové chudoby, ta první dokonce hluboce.

Je smutným obrázkem o situaci mnoha nejchudších u nás, že pro ně přesto čtyřicet korun denně navíc může být citelným zlepšením jejich situace. A v zemi, kde jsme víc než cokoli jiného posedlí tím, aby hlavně proboha nikdo nic nedostával zadarmo, nebo chraň Bůh takzvaně nezneužíval, jde vždy o malý zázrak, když se něco podobného podaří prosadit. Typický přístup nám předvedla poslankyně za ANO Maxová, která po schválení reformy Poslaneckou sněmovnou loni na jaře prohlásila, že bude teď hlavně potřeba „nastavit kontrolní mechanismy, aby to nebylo zneužívané“. V čem by přesně měl spočívat rajc neoprávněného pobírání částky skoro o polovinu nižší, než je hranice chudoby a také než dosavadní příjem, ke které notabene vede cesta jedině přes lékařské osvědčení, je mi skutečně záhadou.

↗

Celý český národ je banda simulantů. Repro YouTube

Úžasný benefit

Vzpomněla jsem si v této souvislosti, jak jsem loni na jedné konferenci potkala německou odborářku, která se mě po jednom z vystoupení ptala, co že přesně je to ta karenční doba, o kterou v něm šlo. Příznačné je, že jsem potřebovala dobrých deset minut na to jí to vysvětlit, protože ona ne a ne pochopit, proč u nás první tři dny své nemoci lidé nedostávají žádné peníze. Abyste rozuměli: ona byla z tak trochu jiné planety. Jinak se totiž německý systém z pohledu od nás při nejlepší vůli nedá nazvat.

Zaměstnaní dostávají od zaměstnavatele prvních šest týdnů své nemoci plný plat s tím, že první tři dny nemoci k tomu většinou ani nepotřebují potvrzení od lékaře — seznalo se totiž, že při těch nejčastějších banálních onemocněních, jako je nachlazení nebo viróza, je nejlepší člověka nechat odpočívat a nehnat ho do čekárny plné marodů pro kus papíru, protože nic jiného na ně stejně od lékaře nedostane. Teprve po uplynutí šesti týdnů nemoci s plným platem pak člověku začne být zdravotní pojišťovnou vyplácena nemocenská ve výši 70 procent předchozích hrubých příjmů, nejvýše 90 procent jeho příjmů čistých.

Je to ohromující, a to zejména pro ty, kteří mají za to, že kdybychom lidem v nemoci dávali částky, při kterých nemusí živořit, všichni by přestali chodit do práce a jen simulovali. Jak je ale zcela očividné, německé hospodářství se nehroutí. Takto ohromení lidé si pak ve své argumentační nouzi většinou vypomáhají tvrzením, že Němci jsou zkrátka uvědomělejší a disciplinovanější a velkorysý systém nezneužívají.

To je však nesmysl. Bude jich v populaci podobně jako u nás, kteří do práce chodí rádi a kteří neradi, kteří mají dobrý kolektiv a naplňující úkoly a kteří ne, na poměry dobré nebo špatné pracovní podmínky, kteří jsou pracovitější a kteří línější. Rozdíl je v tom, že hlavní cíl, který mají německá opatření při nemoci na zřeteli, je pomoci těm, kteří to potřebují — a ne eliminovat zlomek těch, kteří z nejrůznějších důvodů simulují, s fatálními materiálními důsledky pro ty potřebné.

Je to vlastně absurdní. Od té doby, co jsem se po osmi letech, v průběhu kterých jsem i sama byla jednou nucena šestitýdenní plnou náhradu platu využít, vrátila z Německa, mě rozdíl v přístupu a prioritách lidí v obou zemích nepřestává fascinovat. Kolikrát už jsem vedla rozhovor se svými zdejšími známými a přáteli, kteří si na chřipky a angíny běžně berou dovolené, ale místo aby si uvědomili, že je na tom něco špatně, a začali vyžadovat systémovou nápravu, přijde jim to v pořádku s odkazem na nějaké imaginární podvodníky, kteří by to zneužívali. Pět dní vlastní dovolené jim za ten pocit, že není co zneužívat, očividně stojí. A při dotazu, zda chtějí žít v takové společnosti, kde na prvním místě není pomoc potřebným, mezi něž občas patří i oni, je na nich vidět, že z tohoto úhlu se na celou věc dívají poprvé.

Není divu. Posedlost zneužíváním je u nás všudypřítomná, není těžké si ji zvnitřnit a už o ní nepochybovat. Rádi ji samozřejmě přiživují ti, kterým se hodí nejvíc — v případě karenční doby zaměstnavatelé. Ti si často a rádi pochvalují, jak krásně nám zarazila simulování, což dokládají poklesem nemocných od doby, kdy byla zavedena. Co na tom, že pokles dost možná spíš znamená, že si mnoho lidí v nových podmínkách nemoc nemůže dovolit, chodí při ní do práce, roznáší ji a sobě zadělává na chronické problémy.

Někdy by mě zajímala makroekonomická modelace, kolik na tom jako společnost tratíme, když už bychom chtěli argumentovat ekonomickými ztrátami. Mám podezření, že tyto náklady jsou nakonec mnohonásobně vyšší než náklady na těch pár simulantů. Zaměstnavatelům se kromě toho teď hodí lákat lidi na normální nemocenskou nahrazující sick days jako na úžasný benefit, které je ale možné jako nenárokovou složku odměny zase vždycky v případě potřeby zrušit. Náramně jim hraje do karet, že už lidé pozapomněli, že dostávat slušné peníze i při nemoci bylo dřív u nás a dosud je skoro všude jinde na Západě nezpochybnitelné, nárokové právo.

A tak díky Bohu za čtyřicet korun denně navíc pro nejchudší nemocné. Abychom ale pro ně časem vydobyli důstojnější částky a pro nás všechny dosáhli zrušení absurdního, nespravedlivého, pro mnohé materiálně nebezpečného a zvenčí krajně nepochopitelného opatření zvaného karenční doba, musíme se především zbavit naší absurdní posedlosti zneužíváním a podváděním. Říct si, že přece chceme, aby se politika v první řadě řídila potřebami většiny, a že nám i případné excesy jednotlivců za to stojí. V takové společnosti bych já kupříkladu žila raději než v té naší současné, kde se podvod větří za každým rohem, abychom na tom nakonec tratili všichni.