Simulant za každým rohem

Kateřina Smejkalová

Od letošního roku dostanou dlouhodobě nemocní přidáno o několik procent vyměřovacího základu. Pokrok? Ano. Jak dlouhou cestu však máme ještě před sebou, abychom zaměstnancům zajistili důstojnou existenci v době nemoci?

Začátkem tohoto roku začala být účinná jedna ze změn, jimiž se minulá vláda snažila zlepšit život lidí v této zemi, kteří na tom jsou nejhůř, a sice navýšení nemocenské pro dlouhodobě nemocné. Ti nově pobírají od 31. dne své nemoci 66 procent a od 61. dne pak 72 procent vyměřovacího základu. Donedávna to bylo od 15. dne pracovní neschopnosti, kdy náhradu mzdy zaměstnavatelem střídají pojištěnecké dávky, bez navýšení v dalším průběhu nemoci pouhých 60 procent.

Jak to tak často u podobných reforem u nás bývá, člověk je při jejím hodnocení rozpačitý. Na jednu stranu je třeba ji ocenit. Nejvýstižnějším oceněním je ale v tomto případě pouhé zkonstatování „lepší než nic“ spíše než nadšený jásot. Lidi v nejnižších příjmových skupinách, kteří zároveň mívají pro podobné případy většinou nejméně našetřeno, si v reálu polepší jen minimálně.

Při příjmech ve výši minimální mzdy dostanou navíc o dvacet, respektive později o čtyřicet korun za den, při příjmech kolem patnácti tisíc o zhruba třicet a později v průběhu nemoci asi o padesát korun denně. Pro ty s minimální mzdou to tedy pořád znamená, že musí ve druhém měsíci své nemoci vyjít s o něco víc než šesti tisíci korunami, ti s o něco vyšší výchozí mzdou s necelými devíti. Obě částky jsou pod hranicí příjmové chudoby, ta první dokonce hluboce.

Je smutným obrázkem o situaci mnoha nejchudších u nás, že pro ně přesto čtyřicet korun denně navíc může být citelným zlepšením jejich situace. A v zemi, kde jsme víc než cokoli jiného posedlí tím, aby hlavně proboha nikdo nic nedostával zadarmo, nebo chraň Bůh takzvaně nezneužíval, jde vždy o malý zázrak, když se něco podobného podaří prosadit. Typický přístup nám předvedla poslankyně za ANO Maxová, která po schválení reformy Poslaneckou sněmovnou loni na jaře prohlásila, že bude teď hlavně potřeba „nastavit kontrolní mechanismy, aby to nebylo zneužívané“. V čem by přesně měl spočívat rajc neoprávněného pobírání částky skoro o polovinu nižší, než je hranice chudoby a také než dosavadní příjem, ke které notabene vede cesta jedině přes lékařské osvědčení, je mi skutečně záhadou.

×
Diskuse
JP
February 7, 2018 v 13.07
Potvrzení z jiné planety
Ano, ten rozdíl mezi vyplácením nemocenských dávek mezi Německem a ČR je skutečně drastický.

Ovšem i v samotném Německu jsou názory na danou záležitost diametrálně odlišné, podle postavení dotyčného.

Když se například poněkud změní statistické údaje o počtu promaroděných hodin v minulém roce (dejme tomu se jejich počet sníží), pak zaměstnavatelé to hned použijí jako doklad toho že předtím zaměstnanci příliš zneužívali toho dobrodiní nezkrácených dávek v nemoci - zatímco zástupci odborů naopak tvrdí, že díky tlaku zaměstnavatelů (případně hrozby ztráty zaměstnání) zaměstnanci chodí do práce i když jsou nemocní.

Jako obvykle, pravda bude asi někde uprostřed; respektive na obou stranách. Faktem ovšem je, že v zásadě celý ten systém skutečně funguje bez nějaké závažné zátěže pro ekonomiku.

Pokud jsou čeští zaměstnavatelé toho názoru že Češi jsou více náchylní ke švindlování nežli disciplinovaní Němci (a zcela vyloučit se tento předpoklad nedá), pak by dostatečným řešením bylo dejme tomu pro první týden nemocnému zaměstnanci snížit čistý příjem o nějakých 10 procent. To by mohl být rozumný kompromis: snížila by se pravděpodobnost podvádění, ale zároveň by to nemocného finančně neruinovalo.
Ale ty tři dny bez jakékoli finanční dávky - to je opravdu prostě drzost. Chtělo by to generální stávku.

Proč se toho neujme třeba sociální demokracie? S tím by mohla získat velice mnoho bodů popularity u pracující populace.
JH
February 7, 2018 v 18.44
Inteligentní zaměstnavatelé
(nejen) v Německu už dávno přišli na to, že když je zaměstnanec motivován jít do práce lehce nemocný (rýma, chřipka), může tam snadno nakazit ostatní kolegy.

Kdo není placen od hodiny a může pracovat z domu, a to je u nás kancelářsko-počítačových krys běžné, stejně se na nemocenskou většinou vykašle.
IH
February 7, 2018 v 22.58
Z cizího krev neteče
Ve Švýcarsku se před nějakým časem konalo referendum, v němž hlasující ve shodě s doporučením politiků jasně zamítli prodloužení dovolené (rovnou) na šest týdnů. Je zřejmé, že s většinou hlasovali v hodně nadprůměrném poměru ti, kteří fakticky půl druha měsíce (a víc) volna mají (a nejspíš ho aspoň tolik stráví rovnou mimo svoji zemi).

Podobně by možná dopadlo hlasování o placení prvních tří dnů nemocnosti (třeba jen v poloviční výši) u nás. Masivně proti by byli ti, kteří, když se nachladí, volají do firmy, že nepřijdou, možná že se staví k večeru a jsou na telefonu. A je to.

Naproti tomu třeba nemocná prodavačka tohle udělat nemůže. Do práce jde už proto, že za sebe nenajde náhradu, nebo když nechce přemlouvat kolegyni k přesčasu. Také nestojí o to být za nespolehlivou. A samozřejmě váhá oželet dva a půl tisíce korun. V práci se tedy trápí, nakonec si může nemoc prodloužit a v nemocnosti přece jen skončit. A její zákazníci mohou přemýšlet, kde že chytili ten bacil.

Samozřejmě, že někteří lidé se občas "ulejou". Rodina bývá pro lidi nejvýše. K doktorovi zamíří také někteří zaměstnanci ve výpovědi nebo po šikaně zaměstnavatele. Kdo za takové případy může, jen zaměstnanec, že je na nervy? Nemá vinu (také) zaměstnavatel? Je to přece jeho zájem pracovníky si podchytit a motivovat je. Vyšší sociální skupiny často takhle nějak argumentují, ale jen tehdy, když se jim to hodí.
HZ
February 8, 2018 v 9.57
Autorka píše,
že dříve u nás existovalo nezpochybnitelné nárokové právo dostávat v nemoci slušné peníze.
Vzpomínala jsem, jak to bylo, ale marně. Asi jsem málokdy marodila. Ani na netu jsem nenašla, kolik procent z platu dostával člověk, lékařem uznaný za nemocného, před rokem 1989.
Jedním jsem si jistá. I kdyby to bylo 100%, v mém případě o slušné peníze nešlo. :-)
IH
February 8, 2018 v 10.51
Nevím to úplně "na beton", paní Zemanová, ale mám v paměti, že to bývalo 70% a 90%.
JH
February 8, 2018 v 11.02
Já jsem byl tehdy taky rád,
že těch šest týdnů ve Švýcarsku neprošlo (2012). Hlavně proto že jsem tam jednou za pět až šest týdnů míval pohotovostní týdenní služby přes víkend, a jako kompenzaci toho náhradní volno, celkem tak 20 dnů volna navíc k vybrání - mimo ty týdny kdy jsem nesměl.
Podotýkám, že to bylo krátce po intervenci Švýcarské národní banky proti posilujícímu franku, a odpůrci návrhu mohli celkem úspěšně argumentovat obavou o ztrátu atraktivity Švýcarského pracovního trhu pro zahraniční firmy.