Kolega mi k volbě tématu do našeho letního seriálu poradil, ať se zamyslím nad tím, co mě tak nejvíce trápí, když se procházím po městě. Což o to, chtěla jsem si jeho radu vzít k srdci, jenže poslední dny trávím spíš doma. Mám menstruaci.

Za ta léta ji beru jako samozřejmost a problémy s ní spojené za úděl svého pohlaví. Možná právě proto se menstruace pokládá za záležitost čistě osobní, nehodnou veřejné, natožpak politické diskuse. Jakou jinou nepříjemnost však prožívá polovina republiky, navíc každý měsíc, bez ohledu na vzdělání, etnicitu nebo status? Příčiny menstruace jsou sice ze své podstaty biologické, ale její prožívání a důsledky jsou otázkou společenskou, a tedy systémovou.

Myslím, že jenom soužití naplněné sdílenou intimitou může muži poodhalit, co jeho partnerka pokaždé zažívá. Nechtěla bych generalizovat — ženy prožívají „své dny“ různě. Obecně lze ale říci, že vysloveně příjemné to není pro žádnou. Sama si většinou musím nahlásit v práci volno nebo pracovat z domu. A jen díky vstřícnosti svého partnera, který se naučil chápat mou nedobrovolnou rozcitlivělost, netrávím zbývající volný čas nesmyslnou hádkou. Proč se ale rozepisuji o svém intimním životě?

Jen hrstka žen si může dovolit strávit bolest v pohodlí postele u psaní článku, jako je tento, a jen další hrstka z nich má chápavé nadřízené, častěji asi ženy, kterým se nestydí přiznat příčinu své nepřítomnosti. Bolestivá menstruace se nepokládá za nemoc, ale jakýsi vrtoch, což vzbuzuje v ženách dojem, že by se jí neměly podvolovat. Už sama pověstná „změna nálad“ vytváří stereotyp o ženě jako náladovém nevyrovnaném stvoření. A co teprve kdyby pak svou „slabost“ přiznala a omezila se v pracovním nasazení.

Právě proto věřím, že je potřeba postupovat právě opačně. Tedy přeřadit menstruaci z kategorie slabosti, která se nepřiznává, do kolonky nespravedlnosti, která si zaslouží systémovou změnu.

Dialektika toaletního papíru

Ve světových médiích (u nás třeba v Respektu) jsem se dočetla, že ekonomická krize ve Venezuele dospěla do bodu, kdy došel toaletní papír. Nefunkčnost socialismu — jak ostatně rádi vzpomínáme i u nás — s definitivní platností prokázal nedostatek toho nejobyčenějšího zboží. Když stát nedokázal lidem zabezpečit ani toaleťák, co ještě přijde…? Je tu však jedna hygienická potřeba, která všechny režimy přesahuje: menstruační vložky a tampony.

Trh svého pokroku dosáhl. Za socialismu byly menstruační potřeby podpultovým zbožím, zato drogerie pozdního kapitalismu nabízí nepřeberný výběr. V některých případech se však na trh neradno spoléhat — a proto je tu stát. Ten by měl například myslet na to, že tu žije nemalá skupina žen, pro které jsou menstruační potřeby mimořádnou finanční zátěží. Ty ostatní by si ale také měly položit otázku: proč bychom si měly něco takového vůbec pořizovat za tržní cenu a utratit tak za život až 300 tisíc korun? Vložka není žádná kosmetika.

Pokud bych měla k dispozici parlamentní většinu, prosadila bych tři konkrétní návrhy — známé a funkční v některých jiných zemích.

• Ženám v domácnostech žijících na hranici chudoby bych menstruační potřeby poskytla zdarma.
• Pro jejich prodej bych zavedla nulovou daň z přidané hodnoty.
• A v neposlední řadě bych je umístila do budov veškerých veřejných institucí, tedy škol, úřadů nebo na veřejné toalety.

Menstruační slabost

Být ženou, to ale nejsou jen vyšší výdaje. Menstruace není rozmar, ale pravidelné omezení každodenního chodu života. Dnešní společnost flexibility a neustálého pracovního nasazení zavírá před menstruací oči jako odedávna.

Menstruace skutečně omezuje některé ženy v pracovním životě. Jaká žena by ale chtěla zaměstnavateli přiznat, že potřebuje každý měsíc tři dny volna, a zavdat mu tak další důvod pro upřednostnění mužské pracovní síly? Nemoc se dnes nenosí, natožpak nemoc ochromující výhradně ženy. Kdybychom uznali právo žen na menstruační nemocenskou, námitky by se snesly z obou stran. Nebudou toho zneužívat? Neposkytne to záminku ženy diskriminovat? Neposílí se gender pay gap?

V zemi, kde zaměstnanci nemají nárok ani na první tři dny placené nemocenské, kde mnozí pokládají ženy za méně výkonné a přecitlivělé a kde pracovní trh ženy stále znevýhodňuje, nepůsobí takové opatření moc moudře. Ne však v mé utopii. Věřím totiž, že je to naopak současný stav, tedy menstruační ticho, které ženy diskriminuje.

Rovnost žen a mužů neznamená stejnost a emancipace nemá být podřízena honbě za kariérou. Placené menstruační volno je proto ukázkovým nástrojem, jak takovou rovnost prosazovat. Žena nemá být ve svých cílech omezována jen proto, že je žena. Menstruace k ní bytostně patří. Žena proto nemá menstruaci potichu přetrpět, systém ji musí uznat. Potom nebude slabostí, za jakou ji dnes ženy musí vydávat.