Před dvěma týdny jsem se vydala na túru. Dopředu jsem věděla, že budu mít menstruaci, což znamená méně energie a rychlejší vyčerpání.

Rozhodla jsem se na to brát ohled. Turistické označení ale nakonec způsobilo, že jsem ušla víc než třicet kilometrů takříkajíc „v plný palbě“.

Ve chvíli, kdy jsem stoupala a klesala do údolí Střely, někdy kolem třicátého kilometru, jsem začala přemýšlet o ženách ve vrcholovém sportu. Když jsem pak mluvila s ženami kolem mě, které mají zkušenost se sportem v různých podobách, ukázalo se, že všechny víme, že menstruace naše výkony ovlivňuje.

Tenhle týden navíc téma zarezonovalo i v médiích. To když tenistka Petra Kvitová naznačila v rozhovoru po zápase v Paříži, že je žena, a  „s tím souvisejí i nějaké důvody“…

Vysvětlovala tak pravděpodobně, že na jejím výkonu se podepsal menstruační cyklus.

Slovo menstruace nepoužila. Menstruace je pořád tabu, ve sportu jako jinde. Působí zmatek. Stojí za ním totiž cyklus, který velká část společnosti zkrátka neprožívá. Je tak raději považován za něco, co se odehrává v ženském spodním prádle a tam má také zůstat.

A když se o něm mluví? Do jisté doby jsem slýchala o menstruaci častěji z úst mužů. O našich dnech se totiž mluví zpravidla pouze tehdy, když nám muži říkají, že za naší náladou stojí PMS nebo to, že zase „máme krámy“. Většinou bez respektu, bez porozumění.

A když my samy řekneme, že máme svoje dny a potřebujeme klid, je to nepřijatelné. Je to výmluva.

Když před několika lety navrhoval ruský poslanec zákon, podle kterého by žena měla nárok na dovolenou po dobu menstruace, všichni na něj pohlíželi jako na blázna.