Právě v tuto chvíli na světě menstruuje 800 milionů žen. Celých 500 milionů z nich přitom nemá přístup k adekvátním hygienickým potřebám a podmínkám — trpí takzvanou menstruační chudobou.

Nejde zdaleka jen o problém globálního jihu: podle britského průzkumu si v roce 2017 nemohla dovolit menstruační potřeby každá desátá dívka. Skotský parlament proto vloni v listopadu schválil zákon, který zaručuje bezplatný přístup k menstruačním potřebám.

O tom, jak vážná je menstruační chudoba v České republice, data neexistují. Stejně tak u nás dosud neexistovala ani celostátní kampaň, která by se snažila prolomit nejenom menstruační chudobu, ale i menstruační tabu. Nejenže si některé ženy pravidelně vycpávat spodní prádlo například srolovaným toaletním papírem — navíc se o tom stydíme mluvit.

To se rozhodly změnit pirátské političky z Vysočiny, které v únoru zahájily kampaň Až na krev. V rámci ní organizují sbírku na menstruační kalíšky pro matky samoživitelky a plánují i besedy či podcasty. O pohnutkách i cílech žen, které na kampani pracují, jsme hovořili s krajsou zastupitelkou Evou Novákovou, třebíčskou zastupitelkou Viktorií Vidlákovou a s Barborou Pokornou.

Co bylo impulsem k zahájení kampaně Až na krev?

Eva Nováková: Když jsem vyrůstala, nikdo mi o menstruaci nic neřekl. Styděla jsem se říct si o peníze na vložky a tampony, potajmu jsem si na ně šetřila. Holky z chudých rodin, kde je menstruace tabu, dodnes zažívají totéž. Známá, která učila na škole v Jihlavě, mezi studentky tampony tajně distribuovala bez vědomí ředitelky. To je přeci šílené, že tohle děláme tajně.

Před osmi lety jsem začala sledovat iniciativu Free the tampons. Podle jejich výzkumu se pětaosmdesáti procentům žen stalo, že začaly menstruovat mimo domov, aniž by u sebe měly menstruační potřeby. Poukazovali na to, že není normální, že tampony a vložky nejsou běžně dostupné na veřejných toaletách nebo ve školách či na pracovištích. Zároveň upozorňovali, že když zaměstnavatelé menstruační potřeby poskytnou, investice se jim vrátí. Jejich zaměstnankyně se nebudou cítit v práci nervózní, nebudou muset odbíhat pryč, aby potřeby sehnaly.

Řekla jsem to tenkrát šéfce v práci. Okamžitě to zavedla a za iniciativu mi poděkovala. Pak jsem pracovala ve firmě Bosch, kde pracuje pět tisíc lidí. Snažila jsem se to tam také zavést. Myslela jsem na dělnice, které mají pauzu deset minut a potřeby si nemají kde koupit. Bosch sídlí na kraji města, kde není žádný obchůdek. Než se mi to ale podařilo prosadit, odešla jsem.

Nechala jsem alespoň na záchodě krabičku s tampony s popiskem „Vem si a příště třeba doplň“. Uvědomovala jsem si ale, že jde jen o jednorázové potřeby a že to není nejlepší řešení. Je to jenom část řešení.

Viktorie Vidláková: Už dřív jsem si u regálu s vložakami a tampony říkala: Proč je to tak drahý? Nemluvě o rozdílu mezi Tampaxem a nějakou no name značkou. Nechápu, proč by se u hygienické potřeby, kterou potřebuje každá žena, mělo platit za značku.

Pocházím z malé vesnice, kde jsem měla za kamarády samé kluky, protože žádná holka v mém věku tam nebyla. Kolikrát se mi stalo, že jsme někam jeli a já jim říkala: Kluci, já potřebuju na záchod, nemohli byste mi zastavit někde na benzince? A oni, že mi zastaví někde u silnice. Tak jsem na ně vybalila: Víte co, já jsem to teď dostala a potřebuju si vyměnit tampon. Ztichli a pak prohlásili: Hele nemusíš nám říkat všechno. Postupem času si na to ale zvykli, což pro mě znamenalo úspěch.

Jednou na střední jsem si zapomněla tampony přehodit z batohu do jiného. Ve škole jsem panikařila, ptala se na tampon ostatních holek, ale žádná neměla. Byl to strašný zážitek. Na střední jsme nemohli odejít, kdy jsme chtěli, neměli jsme tam kantýnu, kde by se tampony prodávaly. Je jedno, z jaké sociální vrstvy dívka je. Každá z nás se může ocitnout v nouzi.

 

Projekt podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.