Poté, co jsem prodělala potrat, jsem se na internetovém fóru v diskusi dozvěděla, že jsem naprosto nezodpovědná, protože jsem ještě nenavštívila doktora. A také to, že v podstatě žádný potrat nezažívám, protože v tak raném stádiu těhotenství to ještě není to správné utrpení.

Připadala jsem si, jako bych měla „rýmičku“. Znatelně jsem však přitom postrádala obrovské regály rozličných přípravků na zmírnění příznaků, bolesti a nepříjemných pocitů, které se v případě nachlazení dají všude koupit. Zjistila jsem jen, že moje situace není neobvyklá, zažila ji každá čtvrtá žena, ale stejně jsem se cítila stejně podivně, jako by mi začaly mezi prsty růst blány. Jako jediné možné vysvětlení této „díry na trhu“ a „informační pouště“ se nabízelo vysvětlení, že moje situace je specificky ženská.

Vzpomněla jsem si na německý dokument o potratu. Jedna z respondentek v něm vysvětluje, že málem vykrvácela, protože potrat vnímala jen jako „svoji záležitost“. O tom, jak je jí špatně, neinformovala ani svého partnera, se kterým se na tehdy ilegálním ukončení těhotenství domluvili. Uvědomila jsem si, že ačkoli jsem žena, mám víc informací o tom, jaké látky a jaké prášky pomáhají na udržení erekce, než o tom, jakým způsobem doplnit vitamíny nebo jinak kompenzovat krevní ztrátu po samovolném potratu. Nemluvě o absenci jakékoli podpory na psychické úrovni.