Na konci září jsem se zúčastnila spolu s dalšími religionisty, teology a novináři expedice do Bosny. Blíže tuto expedici popsal Adam Borzič. Celkovou atmosféru města pak zachycuje ve své nedávné reportáži Fatima Rahimi. V rámci expedice jsme se setkali se sarajevskou feministkou Zilku Spahić-Šiljak. Části rozhovoru, který jsme s ní jako celá skupina vedli, byly odvysílány v rámci pořadu Hergot.

Ačkoli jsme během návštěvy Sarajeva navštěvovali především osoby aktivně se angažující v mírovém hnutí a zabývající se mystickými, otevřenými hnutími uprostřed islámu, například súfismem, setkali jsme se na naší výpravě i s mnoha projevy společnosti genderově nevyvážené.

Byli jsme pozváni také na do jedné z místních mešit. Naši hostitelé byli velmi uctiví, ale stejně jsme jako ženy po celou dobu seděly na druhé straně místnosti a měly jsme vlasy skryté pod šátky. Setkání bylo velmi dlouhé a v jeho průběhu jsme se každá tomuto „řádu“ začala vzpírat. Jedna začala fotit a pohybovat se při tom bez zábran po celé místnosti, další žena zas podala ruku při odchodu hostitelům tak samozřejmě, že ji přes rozpaky nakonec neodmítli.

Po několika hodinách strávených v mešitě jsme vystoupali na jeden ze sarajevských mrakodrapů, usadili se v místní kavárně. Měla jsem potřebu ze sebe sundat šátek i spoustu dalšího oblečení. Stála jsem v letních šatech s odhalenými zády nad městem, fotografka naší výpravy opět vášnivě fotila.

Sarajevský vzduch byl stále čistý, plný svobody. I když ho již po staletí dýchají společně lidé všech tří Abrahámovských náboženství. Sarajevo je prý Jeruzalémem Evropy — stejně jako v Jeruzalémě i zde si lidé pamatují, co je válka, náboženský dialogy jsou tu skutečnou nezbytností. Mír je křehkým nezbytným bohatstvím.

Druhý den navštívíme místní františkány. Musím přiznat, že moje nedávno rozjitřená citlivost k ženské otázce vede k tomu, že jsem velmi kritická i k bývalému děkanovi teologické fakulty, který nás provází zdejším kostelem. Nedovedu se jen pousmát nad jeho vtipy o feministkách. Vypráví silný příběh z války. Příběh vojáka, který držel v zajetí několik lidí v místním kostele. Jedna z jeptišek si všimla jeho roztrhaných kalhot a zeptala se, jestli je nechce opravit. Vyvedla ho z rovnováhy natolik, že utekl.

Příběh je silný a krásný. Dovedu, ale přijmou poučení, které z něj františkán vyvozuje - ženy se mají držet své schopnosti pečovat, nekonečné lásky, pravé ženskosti, kterou feministky pouze kazí. Podobnou argumentaci můžeme nalézt také v pastýřském listě Jana Pavla II. Mulieris Dignitatem.

Oči se mi zastaví na obrovské soše Marie. Nechci brát řeholníkům jejich představu nekonečně milující matky. Jen by si s konečnou platností měli uvědomit, že zde mluví o nekonečně milující Bohyni. Mezi námi smrtelníky probíhá láska jako oboustranné dávání. Vše se ve mně bouří proti těmto mužům, kteří zaklínají ženy do navěky milujících bez dostatečné odezvy, do profesionálních milovnic, věčných děvek, věčných kojících matek, věčných toužících panen.

Zilka Spahić-Šiljak

První feministka, kterou navštívíme je již zmíněná badatelka Zilka Spahić-Šiljak. Při prvním pohledu na ní mne zaujme její pokrývka hlavy. Nevypadá tolik jako šátek vizuálně splývající podél tváře způsobem, jakým splývají dlouhé vlasy. Zilčin šátek drží všechny její vlasy na temeni hlavy a nechává její krk odhalený. Ve výsledku tak šátek vypadá spíš jako čepice, kterou nosí muži.

Neodolám a ptám se jí na důvody, proč šátek nosí. Vysvětluje, že s nošením začala dříve než „přišlo do módy“. Pokrývku hlavy má spojenou s modlitbou. Nosí ji stále, jelikož svůj život prožívá jako neustávající modlitbu.

Pokrývku hlavy Zilka nepovažuje za náboženskou nezbytnost. Výslovně říká, že ženy bez šátku pro ni nejsou horšími muslimkami. Shodneme se s ní na velmi pozitivním přístupu k sekularizaci. Byla svědkem mnoha válečných zneužití náboženství a svět, ve kterém náboženství nepřilévá olej do ohně nacionálních sporů, je pro ni požehnáním.

Svěřuje se s tím, že těžko hledá další sekulární muslimky. Na aktivistické pacifistické scéně se setkává se sekulárními ženami, moc pochopení zde nenachází ani pro nefundementalistické spirituální směry. Zároveň však vypráví příběhy bosenských žen, které skrz příklon k feministické teologii znovu uvěřily.

Zilka se ve svých výzkumech věnovala důsledně ženám, které působí v komunitách jako udržovatelky míru. Její fakty podložené tvrzení, že feminismus podporuje mír, zní jako nový most spojující všechny -ismy, které okouzlují novou levici. Když vypráví o mírových aktivitách, zmiňuje nejprve místní františkány a ve výčtu pokračuje právě mnoha aktivními ženami.

Zilka pamatuje i na mnoho žen, které jsou vzdělané v Islámu, nemají však mnoho možností své znalosti využít, nemají před muži ani ženami potřebnou autoritu. Korán dál vykládají jen muži. Přestože Zilka reflektuje nedostatek feministických motivů v místní podobě Islámu přeci některé „objevuje“. Je spoluautorkou dokumentu zabývajícího se výhradně ženským muslimským rituálem. Tento rituál je vázaný k smrti a dodnes ho provází samotné muslimky podle tradice, kterou samy spoluvytvářejí.

Poslední sarajevskou osobností, kterou jsme navštívili, byla Amra Padžo. Přijímá nás v malém kulturní centru, která pomáhala budovat. Provozuje zde knihovnu a centrum pro děti. Každou chvíli je vyrušena z rozhovoru, vypůjčuje knihy. Vypráví o své projektu, který nese jméno Malé krůčky, setkávají se v něm děti a mladí lidé všech zdejších etnik a náboženství. Spolu si hrají, učí se a jsou vedeni velmi neautoritativním způsobem.

Amru jsme několik dní předtím zahlédli, jak uvádí mezináboženské setkání křesťanů a muslimů ve zdejším hotelu. Vypráví nám o tom, že její organizace bude spolupracovat na vzdělávání imámů i o problémech, přes které se jí daří centrum udržovat v chodu. Amra Padžo je živoucí mírotvůrkyní, jednou z těch, o kterých nám vyprávěla Zilka.

Ve svých článcích Zilka Spahić-Šiljak vyzvedává práci konkrétních žen jako práci plnou péče, feminismus jako hnutí, které právě tuto hlubokou ohleduplnost vyživuje, hnutí, které obnovuje úctu k životu.

Nevěřím feminismu, který odjímá od žen schopnost stát se znovu těmi, které svou něhou odzbrojují a smývají násilné úmysly. Rozumím feminismu jako hnutí, které tuto schopnost lásky neponechává na starost pouze ženám. Jako hnutí, které důraz na péči a lásku nenechává jen živořit v ústraní, mimo politický a společenský zájem.