„Sarajevo je znovuzrozené město,“ svěřil se mi starý pán, prodavač v malém krámku s barevnými šátky a zdobnými koberci hned první den mé návštěvy. Na čele a kolem úst měl hluboké vrásky, podal mi několik pražených mandli na ochutnání a s úsměvem dodal: „Častokrát zlomené a rozbité, ale stále silné a jednotné. Protože přese všechno držíme pospolu.“

Jeho slova mi uvízla v hlavě. O Sarajevu se totiž často mluví jako o evropském Jeruzalémě. V půl milionovém městě vedle sebe po celá staletí žili a stále žijí muslimové, katoličtí křesťané, pravoslavní křesťané a Židé. Sarajevo stavělo na principu soužití. V posledních sto padesáti letech však zaznamenalo tolik bouřlivých událostí jako žádné jiné město jeho velikosti.

Bylo svědkem úpadku Osmanské říše a následného převzetí Rakouskem-Uherskem, zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda, které podnítilo první světovou válku. Zažilo vzestup a pád fašismu i socialismu a posléze v devadesátých letech rozpad Jugoslávie. Doprovázela jej hrůzostrašná válka, která byla jedním z prvních konfliktů, jehož zvěrstva se vysílala v přímém přenosu po celém světě.

Pachuť a vzpomínky na válečné konflikty jsou cítit po celém městě: snad na každém rohu jsou pamětní desky věnované válce. Srážka minulosti s přítomností však městu propůjčuje specifickou atmosféru. Procházím starobylým tržištěm, které připomíná dokonalý labyrint, betonové budovy střídají domy s římskými fasádami z rakousko-uherského období. Střed města tvoří historická osmanská čtvrť, kolem jsou nádvoří, kavárny a cukrárny. Přestože prší, místní podniky jsou plné, ze stánků je cítit všudypřítomná vůně koření a bosenského čevabčiči, místní speciality.

Rovnost v kavárně, nerovnost v modlitebně

Mezi všemi kavárnami a čajovnami jedna vynikala, přestože působila nenápadně. Od ostatních se na první pohled lišila strukturou návštěvníků: neseděli v ní žádní turisté, ale bosenští studenti a mládež. Vedle kulatých stolů se střídaly velké a malé skupiny holek i kluků. Bavili se a pili čaj, atmosféra byla uvolněná. Sedla jsem si ke stolku zády k oknu a tiše je pozorovala. Kavárnou jsem byla uchvácená natolik, že jsem necítila potřebu se s kýmkoli dávat do řeči.

Naproti mně pod výrazným obrazem neznámé krajiny seděly dvě dívky a hrály karty. Na stole měly kávu a cigarety. Jedna z nich měla z šátku uvázaný vkusný turban a druhou zahaloval vzorovaný rudý šátek. Většina dívek měla hidžáb. Dívka v turbanu odložila kartu, vzala si cigaretu a podívala se vedle, kde seděli kluci. Prohodili spolu několik slov a rozesmáli se. U dalšího stolu vedle vchodových dveří seděly dívky nad knihami a hlasitě debatovaly.